Josef Schulz a Augustin Schramm: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
|intro = Český architekt, žák německého arch. G. Sempra. Projektoval s arch. J. Zítkem Národní divadlo a Rudolfinum, navrhl stavbu Národního muzea a Uměleckoprůmyslového muzea. Restauroval stavby (např. Valdštejnský palác), prováděl zahradní úpravy, autor návrhu interiérů (Gröbova vila).
+
|intro = Německý antifašista. Od svých 20. let pracoval v mládežnických organizacích. Ve válce byl důstojníkem Rudé armády a členem ukrajinského štábu partyzánů. Po válce pomáhal odbojovým, partyzánským a válkou postiženým občanům.
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Josef Schulz.png ‎|230px|střed]] 
+
|birth= 2. 3. 1907 (Liberec)
|birth= 11. 4. 1840 (Praha)
+
|death= 27. 5. 1948 (Praha)
|death= 15. 7. 1917 (Špindlerův mlýn)
 
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/564dri46A1USoDE46 Rudolfinum (vchod od řeky)]; PD spolu s J. Zítkem, 1992
+
* [https://goo.gl/maps/YnFTSu8fibYboLC29 Horní stromky 9 (odstraněna 1990)]; PD, Ludvík a Božena Kodýmovi 1988
* [https://goo.gl/maps/gFetzWuAEgKngd6B9 Národní divadlo]; PD spolu s J. Zítkem
+
* Pohřben na Olšanech
* Pohřben na Vyšehradě
 
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Schulz Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Augustin_Schramm Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
Možná, že se o dušičkách někdy sešli na Malostranském hřbitově. Poblíž středního průchodu zdi, jež rozděluje hřbitov na dvě části, stojí vedle sebe dva pomníky: rodiny Schulzů a rodiny Pinkasů. Pomník Schulzů navrhoval syn Schulzů Josef a Pinkasů Josef Zítek, Schulzův učitel. Zítek měl k Pinkasům z Kampy láskyplný vztah, protože maminka jim posluhovala a právě oni v něm rozpoznali talent. Reliéf českého poslance JUDr. Pinkase navrhl jeho syn, malíř Soběslav, o pět roků starší, než Zítek. Pomníčky nezasvěceným moc neřeknou, ale znalci rozpoznají z této funerální práce tvarovou osobitost obou architektů, tvůrců Národního divadla a Rudolfina.
+
Kolem sedmé ráno odcházel 27. května 1948 do práce ze svého bytu v posledním patře činžáku v ulici Horní Stromky. Zazněl výstřel. Lidé se seběhli, ale život v něm dohasínal. Kdo jej zastřelil? Vraha nikdy nevypátrali. Kolovaly dohady a smyšlenky, Schrammovi byly přisuzovány různé politické hříchy, jež se našly.
 
      
 
      
Schulz studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni v době, kdy vídeňské moderní architektuře vládl německý neorenesanční architekt Gottfried Semper. Byl jeho žákem a osvojil si dvě učitelovy teoretické studie „Der Stil“ a „Praktische Ästhetik“, jimiž mu Semper učaroval. Koneckonců si mohl ozřejmit Semperovy zásady na drážďanské opeře, galerii a na dvorním divadle a muzeu ve Vídni. Semper totiž ve své praktické estetice razil zásadu, že dílo musí vycházet z daného materiálu, z konstrukce a její funkce.
+
Pocházel z německé rodiny železničního zřízence a většinu dětství prožil u dědy a babičky v Orlických horách. Po válce se vrátil k rodičům do Liberce. Vyučil se strojním zámečníkem a absolvoval průmyslovou školu. Jenže to se už doba přelila do nezaměstnanosti světové hospodářské krize (na milion nezaměstnaných v ČSR). V Německu se vyšplhal k moci Hitler a ve Španělsku začala bitva demokracie s fašismem generála Franca.
 
      
 
      
Schulz si zajel za poučením do Itálie, jež byla Mekkou stavebních slohů a především renesance, která učarovala adeptům architektury. Zůstal v Itálii dva roky a v roce 1864 už byl v Praze, kde horečně vybuchoval český národní život. V roce 1862 bylo postaveno Prozatímní divadlo a mluvilo se o Národním divadle. Arch. J. Zítek si vzal Schulze za asistenta katedry na pražské technice. V roce 1867 Schulz vyprojektoval budovu Hálkova divadla ve Dvoře Králové a po roce ukázal svou architektonickou invenci na pražském činžovním domě v Náplavní ulici proti Mánesu. Potom projektoval neorenesanční činžovní domy na Janáčkově nábřeží, na Smíchově a malostranském nábřeží.
+
Rodina byla levicová a Schramm byl jako chlapec v rudých skautech Federace dělnické tělocvičné jednoty, která byla pro Čechy i Němce společná. V zaměstnání se ani neohřál a zůstal bez práce. V roce 1931 vstoupil vlivem boje dělnictva s nezaměstnaností do Komunistické strany Československa.
 
      
 
      
Od roku 1870 si otevřel vlastní projekční ateliér, ale jenom na čtyři roky, protože už v roce 1874 nastoupil na místo učitele na zlatnické škole. O rok později vyprojektoval do staropražské zástavby na Kozím plácku dům pro „Společenství kameníků“. V projektu sjednotil vlašské a české vlivy do harmonické neorenesance. Ve svých osmatřiceti letech (l878) dosáhl na metu podle svého tichého přání, když se stal profesorem architektury České techniky v Praze, kde se střetávaly proudy evropské architektury a koncentrovaly se teoretické i praktické poznatky, jež otevíraly oči nejen žákům. Zde se chodilo konzultovat při výstavbě i přestavbě města. Byla to doba českých nadějí, jež dostávaly podobu národních institucí, křísících po třech stoletích utlačovaný český život.
+
Měl vzdělání a organizační schopnosti, neměl práci, proto jej zvolili v severních Čechách do čela mládežnické organizace „Komsomol“. V Sudetech už volali Němce do houfu heslem „Heim ins Reich“ (domů do říše), jenže i s českým územím. Mezi Čechy, ba ani mezi prostými Němci se nevědelo, že Hitler už 5. března 1938 tajně podepsal akci „Fall Grün“, čili přepadení Československa. A protičeský povyk pak na svém sjezdu rozvířila sudetská Henleinova strana.
 
      
 
      
Schulz v tom čase spolu se Zítkem projektoval na pravém břehu Vltavy dvě monumentální budovy. Na nábřeží v ulici „Na Rejdišti“ se měla do architektonické rozmanitosti zvednout společná stavba s arch. Zítkem, Rudolfinum, kterou financovala Česká spořitelna. Rudolfinum mělo sloužit konzervatoři, galerii a Uměleckoprůmyslovému muzeu. Společným projektem zvítězili učitel a žák mezi osmi účastníky soutěže. Na první koncert v Rudolfinu ae muselo čekat až do 7. února 1885, čili 11 roků. Současně se stavělo Národní divadlo podle Zítkova projektu.
+
Schramm byl informován, co se chystá. V dubnu 1936 jej zvolili do Ústředního výboru KSČ, společného pro Čechy i Němce. Měl působit na sjednocování mládežnických antifašistických organizací a vytvořit společnou organizaci „Svaz mladých“. V listopadu 1936 založil v Teplicích, kde zuřil německý nacionalismus, protifašistickou německou organizaci „Deutscher Jugendbund in der ČSR“ (Německá mládež v ČSR) a řídil všechny její národní sekce. Vysloužil si v Sudetech nenávist Henleinovy sudetoněmecké strany, což si jistě někdo z fašistů pamatoval.
 
      
 
      
Večer 12. srpna 1882 je stínem v českých kulturních dějinách, protože téměř dostavěné Národní divadlo shořelo. Zítek kvůli rozporům, jež mu znechutily život, rekonstrukci divadla odmítl. Chopil se jí Schulz. Pojal do komplexu Národního divadla i přilehlou budovu a citlivě ponechal Zítkovu uměleckou vizi.
+
Koncem roku 1938, kdy Hitlerovi Francie a Anglie schválily v Mnichově smlouvou (29. 9. 1938), dle níž ČSR musela Německu postoupit pohraničí, pokusil se Schramm ustavit spolu se sociálně demokratickou a národně socialistickou mládeží ilegální organizaci „Národní hnutí pracující mládeže“. Bydlel v Praze a pomáhal německým antifašistům v útěku před Hitlerem do exilu. Znal i česky. Proto pobýval celé dny v Biskupském dvoře na Letné, kde sídlil výbor pro politickou emigraci z Německa.
 
      
 
      
Dne 15. listopadu 1883 byl vypsán veřejný konkurz na projekt Národního muzea. Město na něj po mnoha letech přidělilo stavební místo po zbouraných hradbách u Koňské a Žitné brány. Komise musela vybírat ze 27 návrhů a nejvíc hlasů získal, zejména pro myšlenku kopule Pantheonu, kterou už roku 1840 vyslovil Palacký. Umělecká kritika později v Schulzově pojetí muzea našla syntézu vlivů dvorních muzeí ve Vídni a Perraultova pařížského Louvru. Návštěvníka Prahy dodneška Národní muzeum oslňuje, jak uzavřelo širokou plochu Václavského náměstí důstojným neorenesančním obrem. Kopule skrývá pantheon významných osobností národa. Každé místo na ochozech a na schodišti dotváří pocitem hrdosti vše, co se rozběhlo do expozic velkých sálů i kabinetů.
+
Sám zůstal v Praze až do 15. března 1939, kdy Hitlerova vojska okupovala Prahu a utéci se mu podařilo v poslední chvíli do SSSR. Zdá se, že mu to pohraniční fašisté nikdy neodpustili, protože překážel jejich fanatismu.
 
      
 
      
Schulz zprvu navrhoval postavit sochu sv. Václava na rampu muzea, ale arch. Hlávka navrhl Myslbekovu plastiku před muzeum. Mezi 1. a 2. patrem budovy je na fasádě umístěno 72 pamětních desek se jmény významných lidí v Čechách.
+
Schramm prožil léta 1939-1942 ve stalingradském závodě na výrobu traktorů, a pak zbraní. Zvládl ruštinu, proto jej zařadili do důstojnické školy Rudé armády a byl posílán do německých zajateckých táborů vysvětlovat pravý stav věci o Hitlerovi a jeho agresi. Odveleli ho k parašutistické jednotce ve Svjatovinu u Kyjeva, kde se stal od června l944 politickým instruktorem ukrajinského štábu partyzánského hnutí.
 
      
 
      
Nejvíc se odborníci shodli na ocenění Schulzova projektu Uměleckoprůmyslového muzea stojícího vedle Rudolfina. Pochvalovali si jeho stylovou a účelovou jednotu. Schulzovým dílem jsou rovněž obnovena sgrafita Schwarzenberského paláce, úprava hradu Stranov u M. Boleslavi, zámku na Hrubé Skále, Valdštejnského paláce atd. Má zásluhy o úpravu zahradní architektury kolem Gröbovky na Vinohradech, při níž mu pomáhali sochař Schnirch s arch. A. Barvitiem. Spojil neorenesanci s vlivy proudícími do Čech.
+
Domů přijel po válce i s maďarskou chotí, s níž se seznámil mezi partyzány. Přicházely tisíce lidí z německých lágrů a ze zákopů, zmrzačeni a na kost vyhublí, do Němci vybrakované, rozbité a spálené země. Zůstalo hodně sirot, vdov bez prostředků i přístřeší. V malém Československu zahynulo na 360 tisíc lidí (stejný počet jak v USA). Schramm pracoval v aparátu Ústředí KSČ, kde měl na starosti pomoc válkou postiženým.
 +
   
 +
V této službě jej ke konci května 1948 někdo zastřelil. Z jakých pohnutek vrah přišel? Sudetští fašisté nezapomněli, že silně překážel. Anebo se někdo bál, že nezapomněl on? Jeho soused v domě vzpomínal, že smrtelně zraněn ještě zašeptal: „Tušil jsem to.

Verze z 3. 4. 2020, 17:56

Německý antifašista. Od svých 20. let pracoval v mládežnických organizacích. Ve válce byl důstojníkem Rudé armády a členem ukrajinského štábu partyzánů. Po válce pomáhal odbojovým, partyzánským a válkou postiženým občanům.
Narození a úmrtí
  • 2. 3. 1907 (Liberec)
  • 27. 5. 1948 (Praha)
Památníky
Odkazy

Kolem sedmé ráno odcházel 27. května 1948 do práce ze svého bytu v posledním patře činžáku v ulici Horní Stromky. Zazněl výstřel. Lidé se seběhli, ale život v něm dohasínal. Kdo jej zastřelil? Vraha nikdy nevypátrali. Kolovaly dohady a smyšlenky, Schrammovi byly přisuzovány různé politické hříchy, jež se našly.

Pocházel z německé rodiny železničního zřízence a většinu dětství prožil u dědy a babičky v Orlických horách. Po válce se vrátil k rodičům do Liberce. Vyučil se strojním zámečníkem a absolvoval průmyslovou školu. Jenže to se už doba přelila do nezaměstnanosti světové hospodářské krize (na milion nezaměstnaných v ČSR). V Německu se vyšplhal k moci Hitler a ve Španělsku začala bitva demokracie s fašismem generála Franca.

Rodina byla levicová a Schramm byl jako chlapec v rudých skautech Federace dělnické tělocvičné jednoty, která byla pro Čechy i Němce společná. V zaměstnání se ani neohřál a zůstal bez práce. V roce 1931 vstoupil vlivem boje dělnictva s nezaměstnaností do Komunistické strany Československa.

Měl vzdělání a organizační schopnosti, neměl práci, proto jej zvolili v severních Čechách do čela mládežnické organizace „Komsomol“. V Sudetech už volali Němce do houfu heslem „Heim ins Reich“ (domů do říše), jenže i s českým územím. Mezi Čechy, ba ani mezi prostými Němci se nevědelo, že Hitler už 5. března 1938 tajně podepsal akci „Fall Grün“, čili přepadení Československa. A protičeský povyk pak na svém sjezdu rozvířila sudetská Henleinova strana.

Schramm byl informován, co se chystá. V dubnu 1936 jej zvolili do Ústředního výboru KSČ, společného pro Čechy i Němce. Měl působit na sjednocování mládežnických antifašistických organizací a vytvořit společnou organizaci „Svaz mladých“. V listopadu 1936 založil v Teplicích, kde zuřil německý nacionalismus, protifašistickou německou organizaci „Deutscher Jugendbund in der ČSR“ (Německá mládež v ČSR) a řídil všechny její národní sekce. Vysloužil si v Sudetech nenávist Henleinovy sudetoněmecké strany, což si jistě někdo z fašistů pamatoval.

Koncem roku 1938, kdy Hitlerovi Francie a Anglie schválily v Mnichově smlouvou (29. 9. 1938), dle níž ČSR musela Německu postoupit pohraničí, pokusil se Schramm ustavit spolu se sociálně demokratickou a národně socialistickou mládeží ilegální organizaci „Národní hnutí pracující mládeže“. Bydlel v Praze a pomáhal německým antifašistům v útěku před Hitlerem do exilu. Znal i česky. Proto pobýval celé dny v Biskupském dvoře na Letné, kde sídlil výbor pro politickou emigraci z Německa.

Sám zůstal v Praze až do 15. března 1939, kdy Hitlerova vojska okupovala Prahu a utéci se mu podařilo v poslední chvíli do SSSR. Zdá se, že mu to pohraniční fašisté nikdy neodpustili, protože překážel jejich fanatismu.

Schramm prožil léta 1939-1942 ve stalingradském závodě na výrobu traktorů, a pak zbraní. Zvládl ruštinu, proto jej zařadili do důstojnické školy Rudé armády a byl posílán do německých zajateckých táborů vysvětlovat pravý stav věci o Hitlerovi a jeho agresi. Odveleli ho k parašutistické jednotce ve Svjatovinu u Kyjeva, kde se stal od června l944 politickým instruktorem ukrajinského štábu partyzánského hnutí.

Domů přijel po válce i s maďarskou chotí, s níž se seznámil mezi partyzány. Přicházely tisíce lidí z německých lágrů a ze zákopů, zmrzačeni a na kost vyhublí, do Němci vybrakované, rozbité a spálené země. Zůstalo hodně sirot, vdov bez prostředků i přístřeší. V malém Československu zahynulo na 360 tisíc lidí (stejný počet jak v USA). Schramm pracoval v aparátu Ústředí KSČ, kde měl na starosti pomoc válkou postiženým.

V této službě jej ke konci května 1948 někdo zastřelil. Z jakých pohnutek vrah přišel? Sudetští fašisté nezapomněli, že silně překážel. Anebo se někdo bál, že nezapomněl on? Jeho soused v domě vzpomínal, že smrtelně zraněn ještě zašeptal: „Tušil jsem to.“