Rudolf Sokol a Jan Zeyer: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
{{introtext
+
{{introtext2
|intro = Český geolog. Zabýval se petrografií, geomorfologií a metodikou daného oboru. Jeho největším dílem je devíti svazkový spis „Český les: geologický průřez horstvem a předhořím“.
+
|intro = Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
 +
 
 
}}
 
}}
 
{{quote|text=„Zde žil, pracoval a 3. 2. 1927 zemřel prof. PhDr. Rudolf Sokol, učitel a geolog český.“|sign=Pamětní deska ve vchodu domu }}
 
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor: ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan Zeyer (1847-1903).jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= 26. 7. 1873 (Sadská)
+
|birth= 21. 3. 1847 (Praha)
|death= 3. 2. 1927 (Praha)
+
|death= 6. 5. 1903 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/VBqofcxnaiKhHzri9 Elišky Krásnohorské 123/10 (ve vchodu do domu)]; PD, 1925 Elišky
+
* [https://goo.gl/maps/9cwhf6AWV1jCHzpx5 Karoliny Světlé 1035/17]; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W.  et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
* Pohřben v Sadské
+
* Pohřben na Olšanských hřbitovech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/sokol-rudolf-na-dome-cp-123-v-ulici-elisky-krasnohorske-10-praha-1-stare-mesto-/ Pamětní desky v Praze]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zeyer Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
Když přišel na reálku do Prahy, právě se široká veřejnost loučila se zakladatelem české geologie prof. Janem Krejčím, vědcem, spisovatelem, přítelem Joachima Barranda, který geologii přiblížil svým literárně čtivým perem veřejnosti. Napsal bezpočet studií, článků, ale jeho snad nejvýznamnějším činem, byl jeho příspěvek českému školství. Je autorem první české učebnice geologie.
+
Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.
   
+
 
Sokol začal kantořinou podobně jako Krejčí. Absolvoval totiž učitelský ústav, kde se už rýsovaly jeho celoživotní zájmy, které se rozložily do geologie a mineralogie. Prameny zájmů jsou mnohdy klikaté, málo postřehnutelné. Životní fakta však ukazují, že v době otevření nového Národního muzea roku 1891 v místech zbouraných hradeb na horním konci Václavského náměstí, byl osmnáctiletý Sokol přítomen. A pak už z kamenného bohatství svatyně české prehistorie a historie neodešel. Měl tu při ruce všechny Krejčího studie i Barrandovu obrovskou sbírku zkamenělin, který ohleduplný Francouz věnoval českému muzeu, neboť, jak napsal, v české zemi je nasbíral a české zemi patří. Našel tu i díla významných vědců prof. Zippa, A. Friče, jejich předchůdců i následovníků.
+
Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.
   
+
 
Učitel v tom byl často jako vandrovník nejen po české zemi, putoval, kam jej usadili. První Sokolovo učitelskou štací byla Plzeň. Pro jeho zájmy z ní nebylo daleko do zvedajících se zelených vrchů Šumavy a Českého lesa. Kopce jej zlákaly do povlovných i strmých kopců a on do nich každou volnou chvíli vyrazil.
+
Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer
   
+
si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.
Do roku 1915, kdy se na pražské filosofii dopracoval doktorátu filozofie, poznal celý kraj dopodrobna. Začas se k němu přidávali někteří jeho žáci.
+
 
   
+
Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.
Z písemného styku se zahraničními odborníky se zrodilo krátké studium v Německu. V roce 1917 potvrdili jeho vědecké renomé na pražské univerzitě doktorátem. Pražská technika ocenila jeho vědecké zásluhy titulem soukromého docenta. Ale to se už jeho obor ustálil v mezích petrografie a geomorfologie.
+
 
   
+
V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.
Byl to on, na něhož čekalo zpracování otázek metodiky a teorie oboru v tom nejzákladnějším smyslu.
+
 
   
+
Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.
Sokolovy studie v akademických Rozpravách nebyly ani se nemohly stát rozbředlým teoretizováním. Vycházel z tvrdého poznání konkrétních lokalit, a proto jeho studie přinášely nová poznání. Těch studií, jež napsal, bylo přes stovku a povětšině se zabývaly lokalitou Šumavy a Českého lesa. Neoponula však ani rodné Polabí.
+
 
   
+
V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.
Za plzeňského působení napsal při své kantořině devítisvazkové originální dílo „Český les: geologický průřez horstvem a předhořím“. Jak dílo průběžně vznikalo, zveřejňoval ho v „Rozpravách České akademie“. Geomorfologickou studii z regionu jihozápadních Čech, v níž zmapoval strukturu říčních tras, pojmenoval „Morfologický vývoj západních Čech“.
+
 
   
+
Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.
Sokol byl kantorem, nemohl tedy nenapsat knížku i pro dorost geologických věd a dal jí název „Geologie výzkumná“. V němčině vydal „Geologische praktikum“. Jeho práce byla o to obtížnější, že musel promýšlet a dokonce i sestrojovat přístroje pro geologické měření, které mu minulost neposkytla.
+
 
   
+
Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.
Sokol se stal členem Královské české společnosti nauk a obdržel různá ocenění i ze světa. Ve čtyřiapadesáti letech se dočkal jmenování univerzitním profesorem, ale svého kantorsko-vědeckého titulu si moc neužil, protože náhle zemřel.
+
 
 +
[[Kategorie:Architekti]]

Verze z 9. 4. 2020, 19:52

Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.