Josef Smrkovský a Jan Zeyer: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
−
|intro = Český politik. Od poloviny 30. let v Komunistickém svazu mládeže, ve válce v protifašistickém odboji byl místopředsedou České národní rady. Jednal s Němci o kapitulaci vojsk, s vlasovci o podpoře pražského povstání. Po válce jmenován náměstkem ministra zemědělství, byl vězněn a rehabilitován. Jeden z vůdců Pražského jara v roce 1968.
+
|intro = Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
 +
 
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
−
|foto= [[Soubor:Josef.Smrkovsky.(1911-1974).pred.rokem.1945.gif ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan Zeyer (1847-1903).jpg ‎|230px|střed]]   
−
|birth= 26. 2. 1911 (Velenka u Českého Brodu)
+
|birth= 21. 3. 1847 (Praha)
−
|death= 15. 1. 1974 (Praha)
+
|death= 6. 5. 1903 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
−
* [https://goo.gl/maps/kLZ3R6RHCt3Ui4by6 Václavské náměstí 52]; PD, J. Bartoš 1990
+
* [https://goo.gl/maps/9cwhf6AWV1jCHzpx5 Karoliny Světlé 1035/17]; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W.  et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
−
* Pohřben na Olšanech
+
* Pohřben na Olšanských hřbitovech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
−
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Smrkovský Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zeyer Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
−
V půli ledna 1974 se na jeho pohřbu v motolském krematoriu sešla rodina a mnoho přátel - M. Švermová, Sekaninová, bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek, manželé Krieglovi, Sternovi a další kritici režimu, který tyto odpůrce jednolité diktatury ducha policejně hlídal. Nechyběli ani bývalí kamarádi od fochu. Zemřel „Tonda-pekař“, žádný hrdopych, třebaže seděl ve státním křesle.
+
Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.
−
   
+
 
−
Byl z osmi dětí malého hospodářství, vyučil se pekařem v Žitné ulici v Praze a ve dvaceti letech už energicky a nebojácně řečnil jako funkcionář v Komunistickém svazu mládeže. V roce 1936 chtěl odejít s bratrem do Španělska bránit demokratickou vládu proti fašismu generála Franca, jenže vedení komunistů jej poslalo do Brna na místo organizačního tajemníka. Sotva se v silně zněmčelé jihomoravské metropoli rozhlédl, začaly fašistické bojůvky vykřikovat nacionalistická hesla „Heim ins Reich“, což znamenalo připojení Sudet k říši. Prozíraví věděli, co se chystá, stateční připravovali konspirační národní obranu. Čeští historici psali svým francouzským kolegům, že v Madridu se brání i Praha a že přes Prahu Hitler míří na Paříž, ale nedostali odpověď. Mnichovskou smlouvou byla dne 29. září 1938 Hitlerova první expanze do svobodného státu uzákoněna. Československá republika sice obepnula hranice bunkry, přišla mobilizace, čeští vojáci byli připraveni bránit svou zemi, ale „hrdý Albion“ Anglie a Paříž zradily své závazky vůči ČSR. Dne 15. března 1939 německé tanky vyvrátily hraniční sloupy.
+
Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.
−
   
+
 
−
Pro Smrkovského nastala dlouholetá, strastiplná doba ilegální protifašistické práce. Fašisté zatkli roku 1939 první ilegální vedení KSČ, pak druhé, ba i třetí a v roce 1944 se třiatřicetiletý Smrkovský stal členem čtvrtého ilegálního ústředí, jež vzniklo z ilegální mládežnické skupiny Předvoj.
+
Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer
−
   
+
si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.
−
Před koncem války, kdy se milionová elitní armáda generála Schörnera valila k Praze, a dále k jihu v důvěře, že americká armáda nepotrestá její zvěrstva napáchána v Sovětském svazu, v Praze vznikla „Česká národní rada“. Měla 25 členů a v jejím čele stál prof. Albert Pražák, vlastenec, který znal dokonale vývoj česko-německých vztahů v dějinách. Jeho místopředsedou byl energický Smrkovský. „Neměl sobě rovného v úporné tvrdošíjnosti a taktické obratnosti,“ napsal o něm prof. V. Černý.
+
 
−
   
+
Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.
−
Zúčastnil se jednání s velením německé elitní armády, jež chtělo projít Prahou. S Němci stála před Prahou i vojska bývalého generála Vlasova. Býval to jeden z nejschopnějších Stalinových generálů, jenže po své prohře v bitvě s Němci poblíž Leningradu utekl před Stalinovým hněvem. Zformoval na území SSSR armádu, jež se přidala k Němcům, což byla vlastizrada. Tito „vlasovci“ stáli před Prahou a Smrkovský s nimi za Českou národní radu vyjednával podporu povstání. Smrkovský později vzpomínal, že: „Vlasovci 6. května Praze pomohli a pomohli vydatně.“ Jistě rovněž proto, že jim hrozilo nebezpečí od Němců i od Sovětů.
+
 
−
   
+
V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.
−
Po válce byl Smrkovský, srostlý s dědinou a jejími problémy, pověřen řízením Národního pozemkového fondu, který mimo jiné prováděl konfiskaci půdy nepřátel a zrádců národa. Podle vládního nařízení předával půdu rolníkům. Později byl náměstkem ministra zemědělství a rovněž zastával vyšší stranické funkce.
+
 
−
   
+
Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.
−
Byl jistě člověkem na svém místě, uměl myslet, hájit svou pravdu a dokazovat ji. V únoru 1948 převzala moc v zemi parlamentní většina, v níž převládali členové komunistické strany. Prezident schválil novou vládu, kterou předložil její předseda Gottwald. Jenže do čs. policie přišli sovětští poradci jakými byli Lichačev a Makarov, i český Doubek aj., vytvořili si tezi a podle ní nelidskými prostředky vymáhali „přiznání“ obviněných. Byla to metoda z procesů s vůdčími osobnostmi v SSSR v letech 1937-38. Takovým způsobem byly inscenovány i soudní procesy (Horáková, Slánský aj.).
+
 
−
   
+
V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.
−
Dne 29. března 1951 zatkli i Smrkovského a obžalovali ho z nepřátelských úmyslů v hospodářství, politice a provinil se prý i jednáním s vlasovci. Smrkovský před soudem řekl: „Než bych se přiznal ke všem těmto výmyslům, raději dám přednost šibenici.“ Vyměřili mu 15 roků vězení. Tři a půl roku jej věznili bez rozsudku. Bránil se až do své rehabilitace v roce 1961.
+
 
−
 
+
Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.
−
V letech politické liberalizace v roce 1968 smetl demokratický proud konzervativce. Řečiště podpory národa vyvolalo světovou odezvu. V čele státu stáli reformní komunisté, jimž vládu 21. srpna 1968 přeťala okupace vojsk Varšavské smlouvy. Čsl. vedoucí činitele násilně odvezli do Moskvy, kde pod výhrůžkami museli podepsat dohodu. Smrkovský ji při ratifikaci ve sněmovně charakterizoval: „Řekněte mi, platí smlouvy podepsané zajatci?“ Byl zproštěn funkcí a hlídán. Nebojácně rozebral příčiny roku 1968 ve studii, otištěné v zahraničí. Smrtelně nemocný, řekl: „Nejen naše historická zkušenost, že nejmocnějším spojencem každé diktatury je strach. Přemoci v sobě strach, to je vlastně první vítězství nad diktaturou.“
+
 
 +
Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.
 +
 
 +
[[Kategorie:Architekti]]

Verze z 9. 4. 2020, 20:52

Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Josef_Smrkovský&oldid=1702“