Karel Sabina a Jan Zeyer: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
{{introtext
+
{{introtext2
|intro = Český novinář a spisovatel, přítel K. H. Máchy, napsal jeho první životopis. Z díla: „Oživené hroby“ (román), studie „Duchovný komunismus“, „Dějepis literatury českoslovanské staré a střední doby“, „Divadlo a drama v Čechách“. Z libreta: „Braniboři v Čechách“, „Prodaná nevěsta“ (pro B. Smetanu), „V studni“ (pro V. Blodka), „Bukovín“ (pro Z. Fibicha), „Starý ženich“ (pro K. Bendla).
+
|intro = Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
 +
 
 
}}
 
}}
 
{{quote|text=„Nemají ani ponětí o tom, jak daleko může vésti člověka zápal pro věc, které jedině žíti a pro niž i umříti je schopen.“|sign=K. Sabina }}
 
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Karel_Sabina_1871_Maixner.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan Zeyer (1847-1903).jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= 29. 12. 1813 (Praha)
+
|birth= 21. 3. 1847 (Praha)
|death= 9. 11. 1877 (Praha)
+
|death= 6. 5. 1903 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/bKVsBhmRMQFX9Ajs6 Jungmannova 745/24]; PD, J. Jiříkovský 1983 
+
* [https://goo.gl/maps/9cwhf6AWV1jCHzpx5 Karoliny Světlé 1035/17]; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W.  et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
* Pohřben na Olšanech
+
* Pohřben na Olšanských hřbitovech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Sabina Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zeyer Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
Sabina obdržel vzkaz, že má 30. června 1872 přijít k Dr. Kučerovi. Když navečer zaklepal na Kučerovy dveře, hleděly na něho studené oči Nerudy, Hálka, J. Grégra, Sládka, Baráka, Hellera, Tůmy, Švagrovského, čili o generaci mladších přátel. Podali mu beze slov jeho dopis z roku 1861 policejnímu řediteli Paumannovi, v němž Sabina podával policii informace o Bulharu Stojanovi. Nejradikálnější odpůrce monarchie zradil člověk, který byl pro svůj radikalismus v revoluci odsouzen roku 1848. Několik z nich bylo odsouzeno k smrti, ale snížili jim trest, Sabinovi na 18 roků. Po amnestii ho po osmi letech propustili.
+
Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.
   
+
 
Donášel zprávy policii? A proč to dělal? Sabina zprvu popíral, ale pak začal hořce vyprávět: přišel z vězení, bývalí přátelé se mu vyhýbali, protože ho policie sledovala, nenašel práci, nesměl publikovat, z čeho měl uživit rodinu se dvěma dětmi? Strašlivě nenáviděl ty licoměrné zbabělé hurá vlastence! Policie ho sledovala, pravidelně se musel hlásit a oni jej přemlouvali ke spolupráci a postarali se, aby práci nenašel. Nabízeli mu, aby spolupracoval a on v zoufalství stavu rodiny podlehl policejní nabídce.
+
Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.
   
+
 
V archivu policie se později našla Sabinova složka, v níž byl zápis policejního prezidenta, že se Sabina nabídl ke spolupráci sám, neboť, jak napsal: „Z dobrých slov a nejpřátelštějších ujišťování nemůže nikdo existovat.
+
Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer
   
+
si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.
Desatero očí na něj přísně hledělo, jako „národní tribunál“. Vyslovili nad Sabinou ortel: musí se vystěhovat z Čech do osmi dnů. Jistě to byl trest, který Sabinovou rodinu nezohledňoval.
+
 
   
+
Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.
Plně odkrýt celou podstatu Sabinova činu i s ohledem na jeho minulost, zkoumat, jak dalece se provinil a jak odčinil své provinění, o to se pokoušelo hodně historiků i literátů. Jak ublížil konkrétním lidem a jak českému národu? Sabina po ortelu u Dr. Kučery odjel do Německa a napsal vášnivou „Obranu proti lhářům a utrhačům“. Později se vrátil domů, ale chodilo se kolem něj po špičkách, jako kolem prašivce.   
+
 
Vyrůstal od dětství s K. H. Máchou blízko nábřeží Na Františku. Dva „elegáni“ z nuzných poměrů byli posedlí romantikou a tajemstvím. Oba chodívali k Jungmannovi na Akademické gymnázium, oba hráli divadlo v Tylově „Kajetánce“ (1834-37) na Malé Straně. Sabina byl exkluzivním řečníkem a písmákem. Byl „geniální improvizátor“, napsal Arbes. Někdo došel k názoru, že jeho verš libreta k Prodané nevěstě „jenom ten je vpravdě šťastný, kdo života užívá“, byl Sabinovým životním krédem.
+
V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.
   
+
 
Byl povahou buřičem, který nepřenesl přes srdce národní ani svou chudobu. Pro radikalismus jej zatkli už v sedmnácti a později se ve Vídni seznámil s ruským teoretikem anarchismu, šlechticem Bakuninem, který mu imponoval. Havlíček Sabinovi radikalismus neschvaloval, ale každý člověk je jiný a peče si podle toho chléb svého života.
+
Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.
   
+
 
Za studií na univerzitě ve Vídni Sabina pochopitelně pracoval v německých vídeňských listech. Ve 40. letech se zúčastňoval v Praze schůzek revolučních demokratů, čili tzv. Repealu. Byl hlavním organizátorem národních demonstrací a tajných porad v roce 1848. Policie jej měla v evidenci a připsala mu k jeho bohatému rejstříku úředního provinění i přestupky v době Kroměřížského sněmu, který dal osmnáctiletý nastupující císař Franz Josef I. rozehnat vojskem.
+
V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.
   
+
 
Sabinu zatkli po sněmu mezi prvními a ve velkém soudním procesu s provinilci roku 1849 mu „nadělili“ stejný trest, jako Havlíčkovu příteli Girglovi, tedy smrt. Policie mu nezapomněla do provinění zapsat, že roku 1847 řídil časopis „Česká včela“, potom za Havlíčka „Slovan“ a „Pražské noviny“. To, že jej propustili po osmi letech v amnestii 20. 6. 1857 už bylo projevem Bachovy slábnoucí diktatury, kterou smetla porážka Rakouska u Solferina (24. 6. 1859) od utlačovaných Italů. Sabina byl v olomoucké věznici a samozřejmě, že tam nepřestal psát. Napsal tu román „Oživené hroby“, uspořádal si svoje verše z let 1841-1845, i povídky, novely a romány do dvou svazků. Probíral se řadou svých článků i literárních studií.
+
Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.
   
+
 
Po návratu z vězení, v době smrti Havlíčka v Brixenu a Tyla v Plzni (1856), mu nedovolili publikovat. Ta „vznešená kohorta v teplém sedících vlastenců se odsouzeného velezrádce jako moru štítila“, hořce poznamenal ve svých vzpomínkách.
+
Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.
   
+
 
Po vydání „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860), v němž císař po prohře v Itálii slíbil ústavnost, se národ zvedl k životu. Sabina byl neuvěřitelně činorodý a využíval policejního hájemství k otevřeným názorům, komu se podaří vyvážit u Sabiny všechna pro a proti. Prý si jakési podezření na Sabinu ve svém deníku zapsal G. Pfleger Moravský už v roce 1849, kdy se o Sabinovi šířily všelijaké fámy. Jenže proč potom Sabina dostal trest smrti, pak doživotí a byl amnestován stejně jako např. Havlíčkův přítel až po osmi letech?
+
[[Kategorie:Architekti]]
   
 
Byl to ale Sabina, kdo strhl lidi k jásotu při položení základního kamene Národního divadla (1868) i na oslavách Husa v Husinci, na letenském táboře lidu proti „Rakousko-uherskému vyrovnání“ (1869). Sabina putoval s delegací Čechů do Kostnice, hovořil na Žofíně o sedlácích po Bílé hoře a při odhalování Havlíčkovo pamětní desky v Německém Brodě z něj citoval: „Slibujte mně, vyhrožujte mně, přece se nestanu zrádcem národa.
 
 
 
Sabina vystupoval na schůzích dělnictva, byl jimi zván a považovali jej za svého přítele. Vedle vší činorodosti hodně psal. V roce 1860 začal vydávat „Dějiny literatury československé“, v sedmdesátých letech vydal knižně „Divadlo a drama v Čechách“. Napsal velmi solidní „Kroniku války Prusko–Italsko–Rakouské“, a to bezprostředně po ní, časopisecky zveřejňoval román „Dělníci“ a historický román o době krále Ferdinanda Dobrotivého.
 
   
 
Psal hry, jež se hrály, a zapsal se do paměti národa libretem „Prodaná nevěsta“ a „Braniboři v Čechách“ pro Smetanu, „V studni“ Blodkovi, „Bukovín“ Fibichovi, „Starý ženich“ Bendlovi a „Templáři v Čechách“ Šeborovi.
 
   
 
Suď, kdo znáš, horli, kdo neznáš, ale kde je klíč k poznání „záhadných povah“, jak o nich psal Arbes? Sabina zemřel ve Všeobecné pražské nemocnici. Nikdo ze známých literátů mu nebyl na pohřbu. U hrobu mu stáli příbuzní a několik dělníků. Tisk mlčel. Dlouho se nikdo neodvážil vyslovit jeho jméno, ba ani jméno napsat na jeho náhrobek.
 

Verze z 9. 4. 2020, 19:52

Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.