Otakar Runa a Jan Zeyer: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
−
|intro = Český technik, asistent Ústavu technické mechaniky a termomechaniky. Člen protiokupační skupiny mládeže.
+
|intro = Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
 +
 
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
−
|birth= 26. 7. 1915 (Česká Třebová)
+
|foto= [[Soubor:Jan Zeyer (1847-1903).jpg ‎|230px|střed]] 
−
|death= 28. 11. 1941 (Praha)
+
|birth= 21. 3. 1847 (Praha)
 +
|death= 6. 5. 1903 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
−
* [https://goo.gl/maps/BK1ENwGx39cBPENH8 Jenštejnská 1966/1]; PD, mramor
+
* [https://goo.gl/maps/9cwhf6AWV1jCHzpx5 Karoliny Světlé 1035/17]; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W.  et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
 +
* Pohřben na Olšanských hřbitovech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
−
* [https://encyklopedie.praha2.cz/pametni-deska/210-otakar-runa-jenstejnska-cp-19661 Encyklopedie Prahy 2]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zeyer Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
−
Arch. Josef Hlávka pochopil Komenského abecedu lidství, že národ k „vládě věcí svých“ se musí vzdělávat a k tomu patří, jako sůl života, mravnost. To podtrhl i Masaryk a do úkolů nového státu zařadil Rašín. Je to lidská abeceda vedle pudové rvačky zvířat. O své vzdělání se Hlávka přičinil sám a žádal to i po nadaných studentech ve své koleji, kterou pro ně postavil. Museli umět dva cizí jazyky a museli výborně studovat. Kolej Hlávka otevřel v roce 1901.
+
Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.
−
   
+
 
−
Jak je zřejmé, Hlávka nechtěl zakřiknout lidské „já“ charitou, ale nabízel rovné podmínky a pravidla, jako to bývá ve hře. A studium je „hra“ člověka o sebe. Hlávka věděl ze života, že charita je darem jenom těm, kteří sami nemohou.
+
Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.
−
   
+
 
−
Studenti měli v Hlávkově koleji všechno potřebné, od jídla po bydlení, zábavu, studijní kabinety pod jednou střechou. Připomínala podobný projekt geniálního Čecha Amerlinga s učilištěm Budeč v roce 1842, kde se rovněž pod jednou střechou učili a vychovávali podle Komenského zásad dorůstající nadaná mládež. Jako Amerling samozřejmě protěžovali výtečnou znalost mateřského jazyka, protože pochopili Komenského pravdu, že cizí jazyk předpokládá dobrou znalost rodné řeči, kterou cizí jazyk přejímáme.
+
Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer
−
   
+
si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.
−
Runa přišel do Hlávkovy koleje až ve 30. letech. Kolej, kterou podle Hlávkova projektu stavěl arch. J. Fanta, tvůrce secesního Wilsonova nádraží, působila i zvenčí velmi důstojně. V tom čase světové hospodářské krize na koleji poznal i medika Jana Opletala. Runa přišel na studium techniky s přesvědčením, že společnost by měla být v poskytování vzdělání stejně vstřícná k chudým i k majetným, protože vzdělání je jedním z bohatství národa. Oba studenti však netušili, že místo snů položí čas českému národu hamletovskou otázku: „Být či nebýt?“
+
 
−
   
+
Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.
−
Runa pocházel ze skromných poměrů rodiny železničáře v České Třebové a na reálce byl mezi premianty. Rod jej obdařil nejen talentem ke vzdělávání. Runa byl i výtečným sportovcem - lyžařem a šermířem. Hrál obstojně na klavír a ochotnicky divadlo.
+
 
−
   
+
V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.
−
Na pražskou fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství přišel v roce 1933 a do Hlávkovy koleje jej přijali bez nějakých potíží. Svoje studium postupně zaměřil na studium elektrotechniky, technické mechaniky a termomechaniky. Byla to studijní kombinace, v níž desetiletí dominoval rektor techniky, až nerudně přísný a široce vzdělaný prof. Viktor Felber. Protože si Runa vydobyl pověst technické naděje s pedagogickými schopnostmi, stal se zanedlouho asistentem na Felberově katedře.
+
 
−
   
+
Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.
−
Když v roce 1938 studia dokončil, prof. V. Felber si jej na své katedře technické mechaniky a termomechaniky ponechal. Ale to se už nad českým národem smrákalo. Dne 29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. Obavy národa o vlastní existenci se hořce naplnily. Půl roku poté se zaťatými pěstmi a v slzách opouštěli českoslovenští vojáci hraniční betonový val ČSR.
+
 
−
   
+
V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.
−
Okamžitě se však začala formovat národní sebeobrana. Důstojníci armády vytvořili skupinu „Obrana národa“ a Runa, který jen několik měsíců mohl pracovat na problémech teoretické a experimentální elektroniky v ústavu technické mechaniky a termomechaniky, hledal způsob, jak se začlenit do protinacistického odboje.
+
 
−
   
+
Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.
−
Když 28. října 1939 vysokoškoláci vyrukovali do pražských ulic k oslavě zrodu ČSR, Runa byl mezi nimi. A když Němci smrtelně zranili studenta Opletala, zúčastnil se 15. listopadu jeho pohřbu, který se změnil v protiokupační demonstraci.
+
 
−
   
+
Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.
−
Pak neváhal a navázal spolupráci se zpravodajskou a destrukční skupinou mládeže, vedenou Oldřichem Štanclem a Jiřím Strickerem. Právě Runa vyráběl zápalné a výbušné nálože k otevřenému protiněmeckému boji skupiny mladých členů Komunistické strany, jenže v říjnu 1941 všechny představitele skupiny pozatýkali a po krutých výsleších 28. 11. 1941 popravili.
+
 
−
   
+
[[Kategorie:Architekti]]
−
Do roka stál před popravčí četou na kobyliské střelnici prof. Felber se synem, V. Vančurou a dalších téměř pět stovek statečných bojovníků proti nacismu.
 

Verze z 9. 4. 2020, 20:52

Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.

Citováno z „http://prazskypantheon.cz/index.php?title=Otakar_Runa&oldid=1702“