Martin Benka a Jan Zeyer: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
|intro = Slovenský malíř, grafik a ilustrátor. Ovlivnil moderní vývoj slovenského umění. Do roku 1939 žil v Praze, pak na Slovensku. Maloval Horehroní, Oravu, Považí a hlavně Lipovou. Obdržel hodně ocenění, a jeho obraz "Pastier zpod Tatier" je v "Gallery of Science and Art" v New Yorku.
+
|intro = Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
 +
 
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Bratislava Snopek Ladislav plastika Martin Benka.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan Zeyer (1847-1903).jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= 21. 9. 1888 (Kiripolec)
+
|birth= 21. 3. 1847 (Praha)
|death= 28. 6. 1971 (Malacky)
+
|death= 6. 5. 1903 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
* Pohřben v Martině
+
* [https://goo.gl/maps/9cwhf6AWV1jCHzpx5 Karoliny Světlé 1035/17]; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W.  et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
* [https://goo.gl/maps/8m4xktjhymD2 Mánesova 49]; PD s bystou, F. Štefunka, 1973
+
* Pohřben na Olšanských hřbitovech
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Benka Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Zeyer Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
Dne 15.března 1939 spatřil, jak Václavským náměstím táhne německá armáda a Hitler hleděl vítězně s Hradčan na pokořenou Prahu. Uvědomil si, že musí rychle domů na Slovensku, třebaže je třicet roku v Praze. Kdyby zavřeli hranice na Slovensko, vyschl by pramen jeho malířství. Bez rodné země by nebyl slovenským malířem. Sbalil, co sbalit šlo, vzal i diplom státní ceny, který obdržel nedávno a domů, domů... Ještě toho moc nedomaloval a zbývá mu vlastně ještě celý rodný kraj od Oravy, Považí, Podlipové a dál... Odjel na Slovensko natrvalo a usadil se v Martině.
+
Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.
 
 
Pocházel z Malacek v Záhorské nížině u Bratislavy, kde se s otcem oháněl tesařskou širočinou, která živila sedmičlennou rodinu. Snad to byl otec, kdo si uvědomil, že pěkně hraje na housle a neméně dobře kreslí. Tož
 
půjde do Hodonína na učení za malířem pokojů! Jenže tam maloval pokoje i obrázky. Když si uspořil hrst peněz, sbalil ranec s obrázky a odvandroval do Vídně a když tam náhodně nahlédl do ateliéru E. Neumanna, zesílila v něm múza. Jednou jeho obrázky zalistoval český novinář Jan Langer a slovo ke slovu, Martin odešel na Langrovo doporučení do Prahy a 1. listopadu 1909 zaklepal na Vinohradech na dveře ateliéru krajináře A. Kalvody.
 
 
 
Kalvoda vodil žáky do plenéru na Šumavu, na Křivoklát, zajeli i na Moravské Slovácko a pak se Benka s kamarádem Těmberou vydali sami do krajů a svoje obrazy vystavili ve Kdyni na Domažlicku. Benka se tehdy nemohl dočkat, až svoje obrazy z Chodska vystaví také v Hodoníně, odkud vyvandroval. Jistě tam vzbudily údiv. Byly ještě hodně poznamenány impresionismem Kalvodovy školy. Jeho obrázky se líbily i na Slovensku, kde je ocenil například slovenský spisovatel Svetozár Hurban-Vajanský.
 
 
 
V roce 1913 bylo Slovensko za kopci a ještě pod maďarskou nadvládou. Benka se zatoulal až na oravské vrchy do Veličné a odsud je co by kamenem dohodil městečko Svatý Martin, kde se právě konaly slavnosti. Když si představil, kolik barevnosti tu spatří, zaběhl do Martina a maďarští žandáři ho zatkli, protože "Rakušák" tu neptřil. Byl za mřížemi hodně dlouho a hodně dlouho hleděl na kopce kolem Martina. První světovou válku však přečkal na jakéms velkostatku a prvním úderem vyhlášení ČSR v roce 1918 se objevil v Praze.
 
  
Československo mu bylo malířským rájem bez hranic a Benka rozděloval svůj čas na Slovensko a Prahu. Jezdil s Kalvodovým pojízdným ateliérem, v němž je malíř vozíval do krajů, žil v Kalvodově ateliéru a účastnil se vzrušených debat o umění. V roce 1921 vzrušil Prahu výstavou obrazů "Řeka Orava", "Podzim na Spiši" a řadou dalších originálně viděných slovenských motivů. Přiběhli za nim mladí slovenští malíři Galanda, Fulla a další, kteří postřehli, že se zrodil opravdový malíř Slovenska. Benkovy krajiny rostly do velkých formátů a za deset roků promluvila jeho výtvarná syntéza slovenského kraje a jeho lidí úplně zřetelně.
+
Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.
  
Na pražské výstavě roku 1934 vystavil v síni "Elán" řadu obrazů, z nichž dýchala monumentalita "Krajiny z Těrchovej", upracovanost "Horských žen liptovských" a z žánrových motivů "Na pole", "Přes ranní mlhy", "Otec
+
Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer
se synem" atd. mluvila prostota slovenského života.
+
si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.
  
V roce 1937 Benka získal na Světové výstavě v Paříži stříbrnou medaili a doma mu udělili Štefánikovu cenu. Po dvou letech se mu dostalo velké pocty tím, že z kolekce československých obrazů pro expozici česko-slovenského umění v "Gallery of Science and Art" v New Yorku vybrali jediný obraz - jeho "Pastiera zpod Tatier".
+
Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.
  
Těch třicet roků v Praze bylo věčným putováním na Slovensko a zpátky do Prahy. Doma na Slováči namaloval spoustu obrazů a doma v Praze je mohl konfrontovat s jinými. Jenže Benka nemaloval jenom obrazy, zužitkovával celou šíři výtvarných žánrů. Vedle obrovských pláten, maloval malé formáty, jimiž představoval svůj domov, kde se narodil.
+
V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.
  
Od roku 1927 začal pracovat na sérii grafik podkarpatských kostelíků a to byla nevídaná přehlídka přenádherných tvarů kouzelníků sekery, kteří vyrubali vznešenou apoteózu lidské práce. Grafika mluví jinak o domovu, otevírala dědiny jakoby zevnitř a v jejich dějinném sledu.
+
Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.
  
A potom chodily zakázky a s nimi požadavky na užitnou grafiku pro účely dnů. Připravil spoustu knižních obálek pro různé edice, vyrojilo se hodně požadavků na exlibris a na ilustrace knížek. Benka vstoupil do čítanek, protože slovenská literatura byla do školy přiváděna právě jeho štětcem. Piešťanští přišli s požadavkem na výzdobu nového mostu a on použil skla. A v Martině, kde našel svůj domov, dodneška svítí jeho sgrafita na Rolnickej vzájomnéj pokladnici. A divadlo v Martině? To je Benka a zase Benka: opona a výzdoba vně i uvnitř.
+
V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.
  
Město Martin Benkovi jako výraz vděčnosti předalo v roce l958 krásný ateliér, zrovna jako Fullovi Ružonberok. Benka slovenskému národu odkázal na pět tisíc obrazů. Zamýšlel se často nad životem a uměním a vznikla z toho knížka esejí, jež vyšly v knížce "Za uměním". V ní se vyznal k umění i k hudbě, protože housle nikdy neodložil.
+
Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.
  
Přál si umřít v rodišti, odkud vyšel s uzlíčkem talentu a naděje, ale odešel ze života v malacké nemocnici na srdeční kolaps.
+
Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.
  
[[Kategorie:Umělci]]
+
[[Kategorie:Architekti]]
[[Kategorie:Malíři]]
 
[[Kategorie:Grafici]]
 

Verze z 9. 4. 2020, 19:52

Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.