Adolf Kosárek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

6. 1. 1830 Herálec

29. 10. 1859 Praha

Pohřben na Malostranském hřbitově

PD s portrétem, H. Wichterlová 1960

Valdštejnská 150/4

Český malíř. Krajinář, který dokázal dát svým obrazům zemitou reálnost a českost. Jeho dílo znamená vývojový předěl. Z obrazů: „Horská krajina v bouři“, „Motiv od Pardubic“, „Selská svatba“, „Česká krajina“.

„Už v nejútlejším dětství klíčilo ve mně sémě, zapustilo hluboké kořeny a nyní roste v strom a chce nésti plody. Je to sémě umění, v němž jedině nalézám smysl svého života a pro ně bych jej i obětoval.“ - A. Kosárek v dopise kardinálovi B. Schwarzenbergovi

Není to volání dvacetiletého mladíka z chvilkového oblouznění, je v něm rozhodnost, jíž se neumí bránit. Sémě umění vyrazilo v osud, v němž doopravdy objevil smysl života. Prosil o stipendium ke studiu na pražskou Akademii a snad i věřil v úspěch, protože arcibiskup byl milovník umění, jeho matka malovala a prováděla rytiny, takže ředitel arcibiskupské kanceláře prosbu doporučil a navrhl stipendium 120 zlatých ročně. Ovšem s podmínkou, že ještě prokáže malířský talent.

Pro mladíka to byla výhra a na nic už nečekal. Stipendium obdržel jen čtyřikrát a od roku 1854 se musel spoléhat sám na sebe. Nejbližší Kosárkův přítel, malíř Viktor Barvitius věděl, že nemůže očekávat nic od rodičů, protože už bylo dost na tom, že jej poslali do Kutné Hory na hlavní školu. Na škole jej všichni chválili, jenom němčinář s ním moc spokojený nebyl.

Ve čtrnácti si chlapce povšiml strýc Schubert a vzal si jej k sobě do Dobřejovic za úřednického praktikanta. Byl to prý zádumčivý klučina, který se pořád toulal v polích, kde náhodně jednou potkal nějakého malíře, který mu půjčil štětec. Po třech letech Kosárka přeřadili na arcibiskupské panství v Rožmitále za písaře 2. třídy. Jeho malování se zde proměnilo ve vášeň. Maloval téměř všechno co viděl. Napsal prosebnou supliku třikrát a napotřetí vyšla.

Dostal se do třídy bavorského malíře Haushofera a za spolužáky měl Havránka, Bubáka, Barvitia, Julia Mařáka a další adepty malířství času romantizujícího období. Haushofer je vodil za motivy až do rodných bavorských Alp a výsledkem Kosárkových žákovských maleb byly dosti studené obrázky neznámých horských krajin, jimiž nebyl nijak omámen. Scházela mu v nich domovina, kterou poslepu znal a maloval a maloval. Hledal, jak proměnit své vidění a city ke krajině, aby to byla opravdu krajina jeho a česká.

Byl rodákem z Českomoravských vrchů, maloval je a všelijak dobásňoval velkou fantazií, tryskající z lásky a obdivu k ní. Nechtěl ji kopírovat, ale vyjádřit ji, aby byla taková, jak ji vidí a cítí on. Byl posedlý její krásou, jinou než v Bavorsku, teplejší a intimnější.

V roce 1853 se odvážil vystavit své dva obrazy „Horská krajina v bouři“ a „Stmívání“. Nebyl to zmrtvělý, neosobní kraj, byla to bouře doopravdy a z rodného kraje, v němž se návršími vzpínala po svém a soumrak byl důvěrný a tichý, jak jej viděl nesčetněkrát. Kosárkovy obrazy zaujaly rovněž proto, že nebyly sentimentální. Bylo v nich porozumění i soužití. Rval se o osobité vyjádření, stejně jako Antonín Mánes i jeho syn Josef.

Po roce Kosárek namaloval motiv kraje a nazval obraz „Motiv od Pardubic“. Už byl malířsky doma a nikam jinam se nevracel. Obrazů přibývalo a měly název „Krajina středních Čech“. Kosárek vycházel za motivy, jako Mánesovci do polí za chalupami Malé Strany. Od roku 1855 bydlel v podnájmu domu „U Černého beránka“ zkraje ulice k Valdštejnskému paláci. Až odsud chodíval do Prokopského údolí.

Malíři se setkávali po večerech v kavárně „U Modrého hroznu“ v Havířské ulici z Příkopů ke Stavovskému divadlu, kde se debatovalo dlouho do noci. Dobrácky se vyšklebovali jeden druhému a vtipkovali na účet oficiálních norem na pražské Akademii. Dochovala se kniha kreslených vtipů akademických mladíků. To už byla malířská generace, jež přinášela do českého výtvarného umění hodně nového a živelného. Z této doby pochází Kosárkova karikatura, v níž jej malíř Kroupa zachytil v podobě unylého, zádumčivého mládence. Byl uznáván jako jeden z vyvolených talentů, tak trochu byronovsky rozpolceného a zahleděného do sebe.

V roce 1858 se oženil s Františkou Novotnou, dcerou bytné. To bylo v době, kdy veřejnost na výstavě zaujala jeho „Osamělá krajina“, kterou se pustinou plnou kamení žene divoká vesnická svatba. Hned na to namaloval obraz „Selská svatba“ a ta je až neuvěřitelně určitá, blízká, prostě skutečná. Další Kosárkův obraz doslova rozezvučel krajinu českostí a malíř jej nazval, jak cítil „Česká krajina“.

Kosárek zalil svou krajinu světlem a barvou, aniž co věděl o průkopnických plátnech plenéru francouzské fontainebleauské školy. Dopracoval se k vlastnímu stylu sám. Jeho krajina byla kosárkovská. Namaloval snad přes 40 obrazů, jež jsou epochou vývoje českého krajinářství. Čím jsou pro české malířství lidové postavy Josefa Mánesa, tím se staly i české krajiny Kosárka.

Kosárek se dožil jen devětadvaceti roků a zhasl roku 1859 na tuberkulózu. Když jej vezli na Malostranský hřbitov, byl v pohřebním průvodu i Jan Neruda, protože znal Kosárkovu Františku z Újezda, kde její rodiče bydleli v domě, v němž žil Joachim Barrande a u Barranda posluhovala paní Nerudová. Později se rodina Pokorných přestěhovala do Ostruhové ulice vedle kvelbu paní Nerudové.

Neruda a před ním rovněž kritik A.W. Ambros rozpoznali, že Kosárek má v českém krajinářství místo průkopníka.