Otakar Mařák

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český operní pěvec a malíř. Vystudoval pražskou Akademii výtvarného umění. Pro skvělý lyrický tenor jej nazývali „českým Carusem“. Vynikající interpret Smetanových oper: Jeník v „Prodané nevěstě“. Zpíval na významných světových jevištích.
Otakar Mařák (1872-1939).jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 1. 1872 (Ostřihom)
  • 2. 7. 1939 (Praha)
Památníky
  • Pařížská 68/9; PD s bystou, J. Kavan 1974
  • Pohřben na Olšanech, převezen na Vyšehrad
Odkazy

Když se objevil s cigárem v ústech, černé kudrny přes čelo, musel chtě nechtě zazpívat. Říkali mu „český Caruso“. Zazpíval lyrickým tenorem árii „Jak možno věřit“ ze Smetanovy „Prodané nevěsty“. Málokdo věděl, že Otakar vystudoval po vzoru strýce Julia umění a sestra s bratrem studovali hudbu. Julius absolvoval v roce 1893 Uměleckoprůmyslovou školu, potom Akademii výtvarných umění u kreslíře Maxe Pirnera a mistra velkých historických pláten Václava Brožíka. Julius tu a tam rovněž zazpíval na oslavách a sklízel ovace a blahosklonné úsměvy znalců.

V roce 1896 jej pozvali na oslavu narozenin Mikoláše Alše, který měl po velkém úspěchu svého „Špalíčku“ na Národopisné výstavě (1895). Mezi návštěvníky byl i nápaditý ředitel Národního divadla Šubert, a byť nehudebník, rozpoznal Otakarův pěvecký talent a doporučil mu, aby se přihlásil na pražskou operní školu Paršové-Žikové.

Za dva roky Mařákovi tleskali v brněnském divadle, když zazpíval Tamina v Mozartově „Kouzelné flétně“ a dne 9. dubna 1899 zazpíval roli v pražském Národním divadle, kde se rozhořela polemika o novém pojetí divadla. V divadle propukla stávka, a v tom čase se ozval Mařákovi rodák z Kaliště u Jihlavy, dirigent a skladatel Gustav Mahler, a zval jej do Vídně, kde se právě ujal vedení opery. V roce 1901 už na vídeňské scéně zapěli dva Češi: Mařák a Foersterová-Lautererová, choť skladatele B. Foerstera.

Za dva roky ho pozval do Prahy dirigent opery Národního divadla Karel Kovařovic a nastudoval s ním Smetanovu „Prodanou nevěstu“. Zjistil, že lepšího Jeníka, než jednatřicetiletého Mařáka, neměl a nemá. Mařákův Jeník měl v árii „Jak možné věřit“ obrovský úspěch. Jeníkovo vyznání a píseň Jana Maláta „Mám tě rád“, to byly evergreeny, jež Mařák zpíval po Čechách a na Moravě.

Představitelka Bizetovy „Carmen“ Anna Adamcová-Olivová Mařákovi pomohla propracovat herecký projev, takže jeho úspěchy v rolích milovníků se znásobily a přibylo ctitelů a hlavně ctitelek. Jenže Anna nezůstala jenom u role „Carmen“, dovedla horkou lásku ke svému kolegovi až ke sňatku s ním.

Toulavá pěvecká dráha po jevištích v evropských metropolích přinesla Mařákovi v toulavé desetiletí 1908-18 nejednu životní nástrahu. Zpíval na operních scénách v londýnské Covent Garden, v Madridu, Paříži, Berlíně, ale také jej pozvali za moře do chicagské Opery.

Na představení v Berlíně, kde hostoval s dirigentem Mahlerem, zpíval s americkou pěvkyní May Cavanovou. Zadíval se do ní víc, než unesly manželské svazky. Praha měla postaráno o senzaci. Zejména poté, když si Američanku přivezl domů. Stala se „českému Carusovi“ druhou ženou a zpíval s ní i v Praze.

V den vyhlášení samostatné ČSR 28. října 1918 se v půl sedmé večer sešlo slavnostní matiné v Národním divadle a Mařák na něm zpíval. Pak už se zdálo, že z Prahy neodejde, protože si tu své angažmá prodloužil až do roku 1934. Kritika pěla chválu a zjišťovala, že jeho repertoár obsáhl už takřka celou českou i tehdejší světovou operu. Mařák v červnu 1934 zazářil v Národním divadle v „La Traviatě“, a brzy projevil zájem zůstat v rodišti natrvalo. Požádal o přijetí mezi kantory pražské konzervatoře a stalo se mu přesně totéž, co Emě Destinnové. Česká konzervatoř jeho služeb nepřijala.

Pak se v něm zřejmě přela oprávněná uraženost, že jej doma nechtějí a osobní hrdost, že umí, aby jej chtěli jinde. Přišla osudová chvíle jeho života, v českém umění ne poslední, kdy vynikající český umělec byl nepřímo „vehnán“ do náruče ciziny. Mařák podlehl naléhání americké choti a odjel s ní do jejího domova.

Co se dělo za mořem v jeho soukromém životě je skryto rouškou dálky. Praha se dozvěděla, že „český Caruso“ postonává a jeho choť Cavanova se nedopracovala hlubšího vztahu. Mařáka opustila, a musel tak v Americe začít nový život výukou zpěvu a zpěvem v rozhlase. Prostě vzal, co život dával.

V roce 1937 jej američtí krajané přivezli domů postiženého mrtvicí. Mařák úporně hledal v domovině možnost léčení, ale nepomohly mu ani lázně v Poděbradech, ani jinde. „Český Caruso“ dotrpěl v péči ošetřovatelky ve svém bytě v Podolí už v červenci 1939, v době nejstrašlivějšího osudu své země, kdy německý fašismus začal poněmčovat Prahu a likvidovat český národ.