Otakar Ostrčil: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „25. 2. 1879 Praha 20. 8. 1935 Praha Pohřben na Vyšehradě PD, F. Kysela 1939 Zborovská 601/38 '''Český skladatel, dirigent a pedagog. Řídil orch…“)
(Žádný rozdíl)

Verze z 25. 3. 2020, 22:36

25. 2. 1879 Praha

20. 8. 1935 Praha

Pohřben na Vyšehradě

PD, F. Kysela 1939 Zborovská 601/38

Český skladatel, dirigent a pedagog. Řídil orchestr Národního divadla po K. Kovařovicovi (1920). Vytvořil novou interpretaci české klasické opery. Z jeho oper: „Legenda z Erinu“, „Honzovo království“. Hudebně interpretoval poezii Vrchlického, Nerudy a Zeyera. Souběžně vyučoval na obchodní akademii jazyky.


Představitel vídeňské atonální školy Alban Berg (1885-1935) snad očekával všelicos, ale takové fiasko premiéry své moderní opery „Vojcek“ v úterý 16. listopadu 1926 zřejmě nikoli. V okamžiku, kdy dirigent Ostrčil ztišil orchestr do pianissima, aby vynikl sbor za scénou, strhl se s balkonu pískot a řev. Pro kakofonii (nesoulad hudby) nebylo v Praze obecenstva. Režiséru Hilarovi a Ostrčilovi to nevyšlo. Ostrčil převzal taktovku orchestru Národního divadla po Kovařovicovi a Hilar režii po Kvapilovi. Tušení, že pražští konzervativci se ozvou nečistým způsobem proti moderně se naplnilo. Před novátory bylo ještě 15 roků na proměnu vkusu pražského publika. Koneckonců to nebyla první bouře staromilců. Smetana ji zažil rovněž. Tentokráte podráždili pražské snoby, jak Bergova hudební atonalita „Vojcka“, tak Buchnerův sociální text.

Ostrčil byl synem smíchovského vedoucího lékaře, který s rodinou bydlel v zeleni smíchovského nábřeží. Sílu talentu lékařova syna objevil Fibich se svým přítelem, skladatelem a pedagogem, Janem Malátem. Ti spolu napsali rozsáhlou klavírní školu a Malát napsal i houslovou školu. Ostrčil přinesl v osmnácti Fibichovi svou první operu „Jan Zhořelecký“. Muzikálně nadaný Otakar měl i filologické nadání. Studoval na Karlově univerzitě dějiny hudby a estetiky u prof. Hostinského a filologii u prof. J. Gebauera. V tomto „dvojhmatu“ Ostrčil prožil celý život. Stal se učitelem češtiny, němčiny a hudebním skladatelem, později i dirigentem. Po dvě desetiletí dirigoval amatérské „Orchestrální sdružení“ tak mistrovsky, že začal konkurovat „České filharmonii“. V první světové válce získal místo dirigenta opery Vinohradského divadla a po válce, když zemřel dirigent Národního divadla Karel Kovařovic, mu nabídli převzít jeho taktovku.

Ostrčilem nastupovala do hudby mladší generace a s ní i mnoho změn v nahlížení na hudební modernu, čili na novou intonaci i podání. Ostrčilovi se v začátcích vedlo všelijak, ale nebál se podráždit publikum rovněž netradiční interpretací Smetany. Zejména Smetanova „Tajemství“, „Hubičky“ a troufale i desetiletími zafixované „Prodané nevěsty“. Národní listy psaly novinářsky sebevědomě, že Ostrčil chce „Smetanovo dílo spíše zkreslit a národu znechutit.“ Hledači nových významů umění byli odjakživa natahování na skřipec obecného vkusu i morálky. Ale ozývali se i ti, kdož požadovali cosi nového, mladého, odpovídajícího době. Tento moment lidských dějin je příznačný nejen pro hudbu, ale objevuje v celé šíři života. Moudrý skladatel široké umělecké duše J. B. Foerster připomněl: „Opakuje se stále jeden a týž tragický osud těch, kdo spějí za velikostí a krásou: osud Smetanův, osud Kovařovicův a posledně osud Ostrčilův.“

V roce čtyřicátého výročí Smetanovy smrti (1923) dospěl spor o nové pojetí interpretace opery až do Národního shromáždění, kde se Ostrčila zastal soc. demokratický senátor F. V. Krejčí: „Nikoli intendant v divadle, ale… musí býti necháni hráti ti, kdo umění tvoří.“ A zamítnul myšlenku o hospodářské soběstačnosti Národního divadla.

Ke stému výročí Smetanova narození nastudoval Ostrčil velký cyklus jeho oper. Roku 1924 na prvním pražském mezinárodním hudebním festivalu (předchůdce Pražského jara) dal na program výběr děl, který měl reprezentovat českou hudbu. A znovu se ozvala tatáž kritika, jenže stále hlasitěji promlouvala obrana Ostrčila-tvůrce. Romain Rolland, který sledoval v Národním divadle Smetanovy opery s klavírním výtahem v ruce, neskrblil chválou. Ostrčil se přenesl přes českou konzervativní malost a začal realizovat svůj dramaturgický záměr autorských cyklů.

V letech 1922-3 dirigoval Smetanův cyklus, pokračoval Fibichem, Dvořákem, Foersterem a Novákem. Vybral si největší postavy světové a české opery a svázal je do cyklů: 1929 A. Dvořák, 1931 Mozart, 1933 výběr z české klasiky k 50. výročí Národního divadla, 1934 druhý Dvořákův cyklus, 1934 Smetanův festival. Začalo se mluvit o Ostrčilově dirigentském i programovém umění.

V Ostrčilově skladatelské činnosti teoretici vymezují dvě údobí: smetanovsko-fibichovské a od roku 1910 proměnil svou tradiční tonalitu pod vlivem Mahlera a Schonberga. První období reprezentují hymnicky zpěvné melodie opery „Vlasta“, „Symfonie A dur“ a balada „Osiřelo dítě“. Opera „Kunálovy oči“ z roku 1908 je Ostrčilovým hudebním obratem, který pokračoval v jednoaktovce „Poupě“ a v symfonii „Impromptu“. Dominantou Ostrčilovy hudby jsou poválečné opery: „Legenda z Erinu“ (1920) a hlavně osobité ideové „Honzovo království“ (1933). Tato opera má v sobě protiválečnou symboliku a sehrála vlasteneckou roli v těžkém období německé okupace, za což se stala terčem fašisticky laděné kritiky.

V polovině třicátých let byl národní život zjitřen bídou z hospodářské krize i hrozbou Hitlera. Mnozí kritici psali, že opera podlamuje brannost národa. Samozřejmě, že tento výmysl vznikl z neznalosti dějin hudby i dějin národa vůbec a Ostrčil jej vyvracel smetanovskými cykly. Pro něj nebylo přijatelné, aby šéfové opery, činohry a baletu byli ve všem podřízení řediteli, který bývá pod tlakem shora i zdola.

Ostrčil prosazoval samostatnost opery, ale horečný čas i obrovské vypětí jej zdravotně zdolaly. Onemocněl a po premiéře svého „Honzova království“ (3. 4. 1935) zemřel.