Petr Bezruč

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český básník. Sbírku "Slezské písně" vydal v roce 1903 pod názvem "Slezské číslo" Jan Herben, aniž znal autora. Roku 1908 vyšly "Slezské písně" v bibliofilské úpravě V. Preissiga. 1930 vyšla druhá sbírka "Stužkonoska modrá". Další verše i prózu vydával jen příležitostně.
„.. co v srdci prostých lidí lká při Olze, Odře, Ostravici (všichni byli lepší než já!) jsem zkusil chybným veršem říci“
— Petr Bezruč
Bezruc 2.jpg
Narození a úmrtí
  • 15. 9. 1867 (Opava)
  • 17. 2. 1958 (Olomouc)
Památníky
Odkazy

Dne 11. února 1899 zabavila cenzura v příloze Herbenova "Času" ze tří básní neznámého Petra Bezruče dvě: "Den Palackého" a "Škaredý zjev" z důvodu, že se dopustily "...zločinu uražení domu císařského...přečinu proti veřejnému pokoji a řádu...zášti proti židům, šlechticům... porušují úctu k jednomu členu domu císařského..". Básník věděl, že mu to "pijavice země české" (hist. A Gindelly) neodpustí. Herben rozpoznal básnickou osobitost a do konce dubna otiskl dalších osm básní.

Ke konci dubna obdržel Bezruč dopis od bratra Toníka, jehož čtyři sourozenci vydržovali v Praze na studiu práv: "Půvabný stařeček" bude 27. dubna recitován na večeru Klubu mladých v bartolomějském konviktu, přijeď! Dvaatřicetiletý básník plival krev, čekal, že jako kdys otec "kousne do trávy", zemře tuberkulozou, ale přijel. Navečer 27. dubna stáli bratři v konviktském sále za prvním sloupem a prohlíželi si tváře slavných v první řadě. Za chvilku potemněl sál a na stupínek vyšla paní v bílém, Hana Kvapilová z Národního divadla. Začla první část večera, v němž recitovala Vrchlického verše a prózu R. Svobodové a K. V. Raise.

Sál věděl, že v druhé části uslyší verše Bezruče, jemuž cenzura hned napoprvé zkonfiskovala verše. Machar psal z Vídně "je to chlapík", Jirásek verše každému ukazoval a teď všichni čekali, jak zazní z úst slavné herečky. Paní Hana v bílém se zadívala do tmy a oznámila, že přednese dvě básně neznámého autora. Do ztemnělého sálu jakoby vešlo malé děvčátko Maryčka a vedeji na frydecký zámek žandár, protože sbírala chrastí v panském lese, aby se pět sirot, nejstarší Maryčka ohřálo. Vede žandar, hrůza ji zalila a pak skok a skok ze skály do Ostravice. "Kdo jim dá jísti, kdo jim dá píti, budeš jimotcem, budeš jim matkou, myslíš kdo doly má, má srdce také, jako ty, Maryčko Magdonova?" Sál ztuhl a bouřil, dvakrát chtěl opakovat. A potom do sálu jakoby vešel zpychlý a nadutý odpadlík od české řeči "Bernard Žór", co se za matičku stydí, že mluví poslezsku. A když zakrátko zemřel, německy mu řečnili nad hrobem a odešli domů. U hrobu klečela a štkala matička a modlila se tiše za syna. Poslezku, jinak neuměla. Znovu se třikrát opakovalo.

Zrána paní Haně podal divadelní vrátný dopis: "Jiný se na to načeká/a já byl hrdý dokrve/být recitován poprvé/", psal Bezruč, a že goral z Beskydů na to nikdy nezapomene. Časopis "Politik" napsal, že na český Parnas vyplula hvězda první velikosti a nakladatel Vilímek si v inzerci pospíšil, pane Bezruči, vydám všechny Vaše básně. Lidé mají rádi tajemství, ale ještě mají raději, když se odhalí. Za básníkem započala honba.

Bezruč cítil potřetí zadostiučinění, za otce, který roku 1879 v Brně vydal "Filologický důkaz..." , že Hankův nález staročeských rukopisů ve veži Kralodvoprkého kostel jsou jeho podvrhem. Za to jej v Brně "vlastenci" uštvali. Poprvé byl na otce hrdý, když sám studoval v Praze filologii a v roce 1886, když byl v třetím ročníku, profesoři Masaryk, Gebauer a Goll potvrzovali otcovu pravdu, třebaže se o otci nezmínili. A podruhé mu zjihlo srdce, když v roce 1795 stál na Národopisné výstavě v Praze před slezskou expozicí a hleděl naň otcův portrét. Byl slezským buditelem, vydával "Opavský besedník" a rval se za českou řeč ve Slezsku.

Bezruč utekl ze studií v třetím ročníku v Rapolníkově truchlivém rozpoložení z Dostojevského románu Zločin a trest i z ironie římského Horácia. Matka přibyla starost o všech pět dětí. Devatenáctiletý utečenec z Prahy chodil jak bez duše, ale matka mu sehnala zaměstnání na brněnské poště. V jednadvacíti poslal zdařilou "Studii z Café lustig", v níž se poznali jeho hospodští kumpáni Ignátu Hermanovi a ten ji otiskl.

Vladimír byl mlčenlivý, přesný, spolehlivý poštovní úředník a za čas jej poslali na poštu do Místku. Do kraje Vašků z třebovického mlýna, kteří se rozlétli po Slezsku. Byl tu napůl doma a pěšky zbrouzdal Slezko od rodiště Opavy, do otcova blízkého rodiště v Háji pod Hrabyni, kde na modré straně za řekou Opavicí by "Hučín".

Jako otce jej rozhořčovalo poněmčování a polšťování slezských Čechů a přetěžký život lidí v dolech a fabrikách mu čeřil krev. Dtýkal se v hospodě u Magdonů s novými kamarády, z okénka pošty si prohlížel lidí, kde spatřil tvářičku dívenky Bezručové. Prožil lidské tragedie, kde sna hůř vedlo jen němé tváři. Po návratu do Brna maminka brzo zemřela na tuberkulózu a v rodině zbylo pět odrostlých "ptáčat", nejstarší Vladimír Vašek (Bezruč). Žili jeden pro druhého a naplňovali tiché přání rodičů, aby se všichni dobrali vzdělání.

Kunšafti z hospody si všimli, že se někdy ztratil, a za rohem cosi psal na papírek. Měl dobré péro a napsal i kriticky i do novin. Jakpak bylo dvaatřicetiletému, když mu v lednu 1899 z úst vyhrkla krev. Ta otcova, ta matčina a do třetice jeho. Na konci života se jinak svět vnímá a bez je bez iluzí. A v tomtéž lednu 1899 "než kousne do trávy" poslal herbenovi tři básně. Když honba na Bezručem vrcholila, seděl v hospodě se spolužákem z gymnazia Herbertem Mrštíkem, bratrem spisovatelů Aloise a Viléma. A tem mu najednou řekl: "Ty Jsi ten Bezruč!" Vladimír zapíral, ale pak Herberta zapřísahal, aby mlčel. Ale ten to pod přísahou asi sdělil bratru Vilémovi v Praze a klubíčko tajemství se začalo odvíjet.

Herben neřekl nikomu nic, jenom mu to Bezručovo zvláštní "r" někoho připomínalo a připomínalo, až si vzpomněl. Kdysi za studia v Praze něco pro svého profesora Vaška z brněnského gymnázia cosi přepisoval a on měl takové jakoby obrácené "r". V roce 1903 vydal knížečku Bezručových básní jen s názvem "Slezské číslo". V roce 1911 na Bezručovi vyškemral bibliofilské vydání "Slezských písní". Ale Bezruč se nezbavil obav, že jednou na to doplatí. A tušení se naplnilo v roce 1915, když nějaký jeho nepodařený epigon vydal v Paříži "bezručovské" výkřiky na oslavu ruského cara. Bezruče doma zatkli, obvinili a odsoudili k smrti. Jen velkým úsilím přátel a vědců se jej podařilo vytáhnout z bílé věže odsouzenců na smrt.

Bezručovy verše byly tak populární, že si je četli vojáci na frontě 2. světové válce v zákopec. Malíř Prahy si je ušmudlané a potřísněné i krví přivezl z boje českých legionářů u Piavy v roce 1918.

Bezručovy verše přeložili do mnoha jazyků. Vydával pak jenom jako pro potěchu příležitostné verše i krátkou prózu, mezi nimiž byla i útloučká knížečka "Republika před svatým Petrem", ironizující všelijak všelijak otitulované dušičky, jež přijímal u nebeské brány sv. Petr do nebe, pekla a očistce. Nejsme národem bojovníkov, ale titulníkov, zaironizoval.

V roce 1932 vydal sbírku "Stužkonoska modrá" s poezií barev i s ironií na vládní bařčipány, jak vznešeně jezdí v erárních autech. Inu literatura je velká, když je lidská.

Uzavřený podivín se skrýval před slávou, z níž by rádi různí slavomané získali alespoň kousíček, a tak ji alespoň po kousku trhali z básníkových dobře utajených houslí.