Petr Strozzi

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

kolem 1626 6.6.1664 v boji nad řekou Murou Pohřben v rodinné hrobce u augustiánů ve Vídni

Poprsí na podstavci,M.Černil 1898 Invalidovna (před areálem)



Šlechtic z bohatého rodu ve Florencii.Voják a diplomat.Odkázal část svého jmění na postavení domova pro vojenské invalidy.Stavba podle projektu K.I.Dientzenhoffera byla realizována jen z jedné třetiny na dnešní Invalidovně v Praze.


"...aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci,kteří ve službách vále- čných se stali invalidy,nebyli nuceni po věrných a dlouholetých služ- bách válečných žebrati,nebo docela upadnouti v záhubu."

                                              P.Strozzi v závěti


     Hrabě Petr Strozzi,polní podmaršálek a císařský diplomat u brani-

borského kurfiřta a krátce i v Paříži ve své závěti ještě dodal,aby vo- jenští invalidé "...zaopatřováni byli jídlem,nápoji,ošacením a jinými po- třebami.".Jeho finanční odkaz pro invalidovnu nebyl velký v porovnání k majetku,který po otci Giacomo Strozzim,polním maršálkovi a komořím u cí- saře Ferdinanda II. zdědil.Císař odměňoval štědře,koneckonců rozdával kon- fiskáty po kališnických českých exulantech.Spolehlivému maršálkovi předal celý majetek po zavražděném Albrechtu z Valdštýna.

     V tradicI florentského rodu odpůrců Mediceů bylo,že každý měl svou

kariéru předurčenu.Petr se měl stát diplomatem nebo vojákem.Dal přednost dramatu bitev,které ho posely jizvami.Jeho poslední bitva byla s Turky u řeky Mury.Když slavnostně děkoval mužstvu za statečnost a uděloval vy- znamenání,skácel se a z hlavy mu vytryskl pramínek krve po zbloudilé ne- přátelské kulce.

     Pán na Hořicích,Třebověticích a Třemešovci neměl potomků a proto se

už v roce 1658 po léčbě těžkého zranění napsal závěť.Jednu část majetku odkázal manželce a univerzálním dědicem části druhé určil pražské arcibi- skupství,tehdy v čele s kardinálem Harrachem.Invalidovna se měla postavit z výtěžku jmění,jež odkázal církvi.I Strozziho vdova pamatovala v roce

1702 v závěti na vojenské invalidy.

    Vzorem pro vojenké invalidovny v té době byl honosný objekt "Hotel

des invalides" v Paříži,postavený za vlády Ludvíka XVI.V Praze se začalo se stavbou až šedesát roků po Strozziho závěti.Podnět k stavbě snad dala církev a schválil ji v roce 1728 císař Karel VI.Už od roku 1720 se hle- dalo stavební místo a trvalo to dalších deset roků,než skvělý barokní stavitel K.I.Dienzenhoffer obdržel zakázku na svůj největší projekt.Inva- lidovna měla být domovem pro 400 invalidů.Základní kámen odkryl 15.srpna 1732 sám císař Karel VI.,když se tajně vracel z Karlových Varů,kde si choť dopomáhala k toužebně očekávanému mužkému dědici trůnu.

    V roce 1737 byla náročná stavba pozastavena pro nedostatek peněz a

Dienzenhoffer musel ze svého monumentálního projektu očesávat a ubírat. Projetovaný kostel se změnil na menší kapli sv.Kříže.Pak se z peněz nada- ce podařilo zakoupit a před objekt umístit ohroženou empírovou kašnu z ná- roží Vodičkovy a Jungmannovy ulice.Jenže projekt se smrskl jenom na bu- dovu pro 200 invalidů,čili na desetinu Dienzenhofferova projektu.

     V Invalidovně mohli bydlet jenom invalidé z Čech.
     K rozsáhlému bloku později přistavěli školu pro děti,vojenský hřbi-

tov a slavmý mechanik Josef Brožík opatřil budovu hodinami.V interiéru stojí dodnes plastiky generálů Gallase a Bianchiho od sochaře T.Seidana. Když Invalidovnu převzala státní správa,změnil se její název na "C.k.in- validní ústav" a jeho katolickou duchovní správu zrušila teprve samostat- ná ČSR v roce 1922.

     Mnozí vojáci mohli vyprávět romány droramatech svého života,např.

major Jan,šlechtic z Halberstdatu,pamětník válečných tažení a velké bitvy u Custozzy.Dne 18.12.1791 tu zemřel bývalý dragoun J.Mittelstadt,který se dožil 119 roků,přičemž 67 let sloužil ve vojsku a ve svých 109 letech se potřetí oženil.

     Do zdejší vojenské školy chodil prof.Jan Krejčí,zakladatel české

geologie a na hřbitov,který byl později zrušen,pohřbili českého exkomuni- kovaného katolického kněze,hegelovce Augustina Smetanu i evangelíka Pavla Josefa Šafaříka.