Martin Kukučín

Z Pražský pantheon
Verze z 28. 3. 2020, 10:33, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „17. 5. 1860 Jasenová 21. 5. 1928 Pakrac, Jugoslávie Pohřben v Turčianském Sv. Martine PD s portrétem, J. Harcuba 1970 Rumunská 185/13 '''Sloven…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

17. 5. 1860 Jasenová

21. 5. 1928 Pakrac, Jugoslávie

Pohřben v Turčianském Sv. Martine

PD s portrétem, J. Harcuba 1970

Rumunská 185/13

Slovenský spisovatel a lékař. Osobitý tvůrce literárního realismu lidské účasti a jemného humoru. Většinu života strávil mimo Slovensko (Praha, Dalmácie, Jižní Amerika). Z povídek: „Neprebudený“ (1886), „Mladé letá“ (1922). Z románů: „Dom v stráni“ (1911-12), „Mať volá“ (1926), „Lukáš Blahosej Krasoň“ (1929).

„Kde zle celku, nemože byť dobre ani jednotlivcovi.“ „Slova sú len podoba a nádoba - podstata je, čo sa v nich skrýva.“ - M. Kukučín


„Osud ma vybral, aby ma dobre popreháňal,“ napsal v trpkém humoru, když se po letech vrátil domů. Koneckonců chlapce z Oravské vrchoviny jiný osud nečekal. Chtěl být učitelem, tož byl jen pro děti rodné dědiny, ale potom ani to ne. Maďaři Slováky pomaďaršťovali od prvňáčků. Kukučín sbalil svršky a v roce 1885 odjel do Prahy studovat medicínu na českou univerzitu, kterou Češi měli od roku 1882. Zdálo se, že Slováky čeká osud Lužických Srbů.

Bydlel v nárožním domě na Vinohradech, na stravu a všechno ostatní si musel vydělat kondicemi, a někdy zapadl do hospůdek, kde se bouřlivě debatovalo. Byl psavec odjakživa a v Praze objevil Vrchlického, Sládka, prostě „lumírovce“ a dostal se od četby českého realismu ke Gogolovi, Turgeněvovi a Tolstému. Už po příjezdu mu otiskli povídku „Neprebudený“ z osudů rodné dědiny a za čtyři roky přinesl do redakce jakoby ozvěnu Jiráskovy „Filosofské historie“ povídku „Mladé letá“ a česky „Před zkouškou“.

Po studiích (1894) nechtěl: „Zadať v ničom svojmu presvedčeniu,“ pod maďarským diktátem a zamířil do Dalmácie. V Selcích na ostrově Brač stojí dodnes památník, který mu postavili vděční pacienti v roce 1931.

Sotva se porozhlédl ostrovem, poznal pacienty, rozběhl se krajem a napsal o jeho kráse „Cestopisné črty“ (1943), v nichž vyprávěl o svém putování. Po čtyřech letech vydal onen slavný román „Dom v stráni“, v němž vykreslil život v Selci, vyprávěl o jejich Matěji Bencúrovi, ušlechtilém vůdci selského stavu. Lidé začali pro svého „liječnika“ i dýchat. Román patří mezi nejkrásnější a nejumělečtější knihy ve slovenské literatuře. Je v něm hodně lidské moudrosti a psychologických úvah, neboť vzdělání ducha a srdce bylo Kukučínovým evangeliem, klenbou, mostem, kterým mohou lidé mezi sebou překlenout rozdíly a předsudky. V něm vyslovil základní myšlenku svého lidství v životě i literatuře, že: „Národ a či skôr ľud nemôže sa pozdvihnúť, kým je v otroctve.“

Po třinácti letech pobytu v Selci nastala pro obyvatele nesnesitelně zlá doba, kdy se lidé ve vlastním domově nemohli uživit. Zvedla se vystěhovalecká vlna za obživou a vtáhla s sebou i rodinu Bencúra. Lidé se doslechli o lepším životě za oceánem, ale zprvu se nevědělo, kterým směrem. V Dalmácii zavládl politický teror a postrčil lidi k hromadnému odchodu. Zamířili na jihoamerický kontinent. A Bencúr jel s nimi.

Uplynulo dlouhých patnáct roků emigrace. Svět se probouzel z hrozné 1. světové války a Bencúra-Kukučína to táhlo domů. Zrodila se Československá republika, to byl jeho sen, jež počítal mezi právo lidí a národů. Z domova, obrovské dálky, přicházely zprávy o úděsných důsledcích válečných jatek, v nichž zaplať pánbůh dodýchal „žalář národů“, jak se monarchii říkalo.

Čtyři roky po válce se objevil doma v Jesenové, a potom v Praze. Byl rok 1922, kdy se racionalizovaly ideály rozepjaté do mnoha představ o budoucím životě republiky. Životními strastmi zkoušený Kukučín, který laskavě a s pochopením obnažoval duši prostých a trpících lidí, byl přesycen plány na dlouhý život. Dal se do pětidílného vyprávění, jež nazval „Mať volá“. Lidé se drali k penězům, bez nichž není solidní existence, jenže Kukučín myslel na všechny lidi, neboť: „Pre peniaze sme sa rozdelili na utlačovate a utlačovaných. Každý hrabe k sebe.“

Nepodařilo se mu román napsat tak sevřeně a poeticky jako „Dom v stráni“. O historii vlastního národa od 40. letech 19. století napsal čtyřdílný román „Bohumil Valizlosť Zábor“ (1929). Je ze štúrovské doby a hrdinou je vlastenecký zanícenec, evangelický bohoslovec Sam Hroboň, který studoval v Jeně a v Praze zahořel opětovanou láskou k mladičké přítelkyni B. Němcové, Bohumile Rajské. Láska skončila Hroboňovou smrtí na tuberkulózu a Rajská obětovala z vlasteneckého důvodu život o mnoho staršímu idolu českého obrození L. Čelakovskému, jemuž zemřela choť a zůstal se čtyřmi dětmi sám.

Kukučín se vydání svých románů nedočkal.