Josef Thomayer a Karel Thám: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
obráceně R. E. Jamot - literární pseudonym
+
Karel Ignác Thám
  
23. 3. 1853 Trhanov p. Čerchovem
+
4. 11. 1763 Praha
  
18. 10. 1927 Praha  
+
7. 3. 1816 Praha  
  
Pohřben v Trhanově
+
Pohřben na Olšanech
  
PD, 1937 Mezibranská 808/23
+
PD (spolu s bratrem), 1916 Vodičkova 791/43
  
  
'''Český lékař-internista a spisovatel. Nejvýznamnější diagnostik své doby a propagátor lékařské vědy. Ze studií: „Bezvědomí a jeho diagnostický význam“, „Pathologie a therapie nemocí vnitřních“, „Vliv civilizace na nervy člověkovy“. Přítel mnoha českých umělců a spisovatelů (Vrchlický, Jirásek, Aleš, Sládek, Neruda aj.) Z jeho tvorby: „Příroda a lidé“, „Žloutne listí“, „Po různých stezkách“.'''
+
'''Český filolog v počátcích národního obrození. Přeložil pro české divadlo „Bouda“ (1786-89) na Koňském trhu (Václavské náměstí) Shakespearova „Macbetha“, Schillerovy „Loupežníky“ a Gotterovu „Medeu“. Od roku 1802 profesor na univerzitě.'''
  
„Ve svém pokročilém věku jsem naprosto přesvědčen, že římský aforismus „Mundus vult decipi, ergo decipiatur“ (Svět chce být šizen, tedy budiž šizen), bych byl vynalezl sám, kdyby nebyl tak starého původu a jiným vynalezen.“ - J. Thomayer
+
„Rděte se hanbou potomkové daleko, daleko od šlépějí slavných předků uchýleni! Vás viním, ó kletí zemané a šlechtici. Skřemeněli jste se, bídníci, vlast svou potupivše a zem jí udeřivše.“ - K. H. Thám: Obrana jazyka českého
  
  
Snad to bylo v sextě klatovského gymnázia, když mu profesor matematiky svěřil nového žáka Fridu z Prahy, aby jej doučoval matematiku. Skamarádili se a tajně psali verše. Když je poslali do pražské redakce, uspěl Frida a Thomayer později uspěl prózou. Vymysleli si pseudonymy, protože na škole bylo publikování zakázáno. Nápaditý Thomayer Fridovi vymyslel Vrchlický a sám poslal Nerudovi a Hálkovi do redakce prózu a byla zřejmě povedená, protože jej podezřívali z plagiátu.
+
S takovou vášní bránil dvacetiletý Karel, Mistr svobodných umění, český jazyk „proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení v něm liknavým a nedbalým.“ Rodina Thámů bydlela nedaleko Klementina, čili uprostřed Starého Města, v němž pulzoval dobový kulturní ruch a starší Karel s mladším Václavem tak od dětství vstřebávali vše nové, co sebou čas přinesl. Byla to doba osvícenská, jejíž vědecké poznatky prosvěcovaly tmářství jezuitů, jímž v roce 1773 (řád Tovaryšstva Ježíšova) odzvonila racionalita doby a řád byl zrušen. Ve stejném roce se už v Praze sdružili lidé vědy, v jejichž čele byl skvělý přírodovědec I. Born. Nastal zápas vědy s katolickým dogmatismem.
  
Po dvaceti letech se znovu sešli v Praze. To už Vrchlický vévodil českému Parnasu a Thomayer vládl Aeskulapově říši (řecký bůh lékařství) po boku svého učitele a zakladatele české interní kliniky prof. Eiselta. Na co sáhl, to se mu dařilo, byl skvělým internistou a diagnostikem. Jednou v partě kamarádů si vědecky předpověděl délku věku a zmýlil se jenom o dva roky. Psal o své vědě, o lidských osudech, o přírodě, ba vymyslel si literární formu, jíž se dnes říká literaturu faktu. Poutavě napsal o příčině smrti Žižky, Václava a jiných osobností českých dějin.
+
Oba bratři načichli vědou a všechno, co jí překáželo, jim bylo tmářstvím. Pod tmářstvím jezuitů zahynulo hodně moudrých hlav, tisíce moudrých knih bylo zničeno podle „Klíče“, jezuity Koniáše. A pak vydal osvícený císař Josef II. v roce 1781 „Toleranční patent“, který uznal i jiná náboženství kromě českých bratří. Do Klementinské knihovny se začaly odevšad hrnout hromady knih ze zrušených klášterů, archivů a hlavně tzv. prohibitních (zakázané) fondů knih, jež lidem pobrali jezuité. V tom tmářském řádění jezuitů zmizely v ohni tisíce titulů českého písemnictví.
  
Maminka mu mohla přilepšit jenom poskrovnu, musel spoléhat jen na sebe. O to byl pilnější, houževnatější, aby své přirozené nadání znásobil. V roce 1876 skvěle obhájil doktorát lékařství a otevřel si soukromou ordinaci, jenže vydělal sotva na obživu, proto přijal vstřícnou ruku prof. Eiselta, který si v roce 1880 svého nejlepšího žáka vzal na svou první českou interní kliniku, kterou založil. Název „klinika“ zní vznešeně, zatímco šlo spíše o drobeček, vypadlý ze soukolí německé kliniky. Ale byla to „česká klinika“, jež v národním lékařství budovala základy základ zdravotnické organizace. Spíše šlo jen o přívěšek kliniky německé, kam se posílaly beznadějné případy a často z ní vycházeli uzdraveny. Jenže kolik to stálo obětavosti a samozřejmě znalostí.
+
Skvělý vědec K. R. Ungar byl pověřen, aby knihy utřídil a katalogizačně zpracoval. Přizval si k práci mladičkého mistra Karla Tháma, který vydal v roce 1783 vášnivou „Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm nedbalým a liknavým sepsaná“ a dedikoval ji právě Ungarovi pro jeho „vroucí lásku k přemilé vlasti“. Podobných obran jazyka českého vyšlo několik předtím, ale žádná z nich nebyla tak ostře formulovaná jako Karlova. Doba ještě „tolerančně“ nedozrála. Historik Pelcl vydal před několika roky tajný rukopis Balbínovy „Obrany“ a cenzura jej zkonfiskovala i sto roků po jejím napsání.
  
Rozkřiklo se mnoho až neuvěřitelného o její lékařské etice a jejího výsledku. Léty se česká klinika proměňovala ve věhlasnou kliniku, v níž své umění a obětavost ukázali český profesor a jeho nejlepší žák. Naplňovala odkaz J. E. Purkyněho, který byl hrdě vlastenecky prvním, kdo začal na fakultě přednášet českým jazykem. Být skvělým lékařem a hrdým Čechem znamenalo pro český národ obrovskou sílu v sebe vzkříšení národa.
+
Thám ve své obhajobě českého jazyka probral údobí slávy češtiny a upozornil, že ještě roku 1780 katolíci lidem brali „kacířské“ knihy a pálili je.
  
V roce 1883 se  Thomayer habilitoval na docenta vnitřního lékařství. Vydal velmi populární a skvěle napsaný „Úvod do drobné lékařské praxe“ a pro českou fakultu, která vznikla v roce l882, napsal velmi žádanou a po desetiletí užívanou „Pathologii a therapii nemocí vnitřních“. Roku 1885 se už známý internista Thomayer, který byl na zkušené u prof. Charcota v Paříži a navštívil Londýn i Berlín, stal přednostou české polikliniky. Fakulta mu za rok udělila mimořádnou profesuru a v roce 1897 získal titul řádného profesora. V roce 1902 převzal po prof. Eiseltovi II. interní kliniku.
+
V roce 1783, kdy Thám vydal svou „Obranu“, hr. Nostic za velké slávy otevřel na Starém Městě divadlo (dnes Stavovské). Oba bratři byli samozřejmě při tom. Ředitel divadla Fr. Bulla uvedl několik německých her a srdnatě bojoval za uvedení rovněž českého představení. Historik F. M. Pelcl vzpomínal, jaká to byla sláva, když se poprvé na novém divadle ozvala čeština. Lidé se do divadla ani nevešli.
  
Thomayer si zařídil i vlastní ordinaci na rohu Mezibranské ulice a Václavského náměstí. Když pacienti vstoupili do čekárny, spatřili v jejím čele rozměrnou kolorovanou postavu chodského rebela Jana Koziny, malovanou přítelem Mikulášem Alšem. V ordinaci a nevelkém mládeneckém bytě to byla zároveň i knihovna s velkou galerií především děl Alše, Schikanedera, Tulky, Vrchlického, Sládka, Sv. Čecha, Nerudy, Zeyera, Wintra, Raise atd. Prostě děl všech Thomayerových přátel, kteří se revanžovali za lékařskou péči. Léčil je poctivě, kamarádsky a nebral od nich peníze, ale jejich díla ano.
+
Samozřejmě že byli přitom i bratři Thámové. Hrál se kus německého autora „Odběhlec z lásky synovské“, a bratři korigovali její nevalný český překlad, který pak Karel vydal.
  
Thomayer byl široko daleko znám svými nízkými poplatky za léčbu především chudiny, za což mu leckteří pecunaristé potajmu láli. Při svých rozsáhlých povinnostech a bohatých zájmech si nemohl dovolit mrhat časem. Měl čas přesně učleněn: vstával ráno v pět, psal do sedmi, pak přišla klinika, vizita, ambulance a v 11 hodin návštěvy u pacientů. Po obědě ordinoval od tří doma, a pak šel do kavárny na Ferdinandovu (Národní) třídu a brzy na kutě. „Je mi milejší dobře prospaná noc, než sláva vědecká“, říkával.
+
V tom čase se životní cesty obou bratří profesně rozešly. Oba se dále účastnili zrodu českého divadelnictví, ale Karel na rozdíl od Václava dal na vědeckou dráhu filologa. Dne 8. července 1786 byl pro Čechy slavný den. Uprostřed Koňského trhu (Václavského náměstí) se zvedla z obrovské činorodostí vlastenců dřevěná „Bouda“ prvního českého divadla. Karel pro vlasteneckou „Boudu“ přeložil do skvělé češtiny tři hry - Shakespearova Macbetha, Schillerovy Loupežníky a Goetheovu Medeu. Svázal své překlady do knížky a opatřil ji nadšenou předmluvou k „vlastencům mým milým“.
  
Thomayer byl nejplodnějším publicistou v medicíně. Jen pro představu lze uvést tituly „Bezvědomí a jeho diagnostický význam“, „O přetížení prací zvláště ve školách“, „Vliv civilizace na nervy člověkovy“, „Z lidské biologie“, aj. nemluvě o mnoha statích v odborných časopisech a o článcích popularizačních.
+
Karel překládal i veršované hry do prózy. Jeho čeština měla vybroušený styl, v němž byla ztělesněna všechna jeho úcta k mateřštině, jež byla na půldruhého století vyhnána z úřadů, škol a zakonzervována v dialektech nevolnických vsí, navzájem izolovaných. Tím vlastně vývoj českého jazyka ustrnul a scházely tudíž české pojmy pro vědu, umění i úřední problémy.
  
Když začal Thomayer vydávat sebrané spisy, vydala jeho beletrie na 3 tlusté svazky. Psal pod pseudonymem R. E. Jamot. Stal se největší lékařskou autoritou své doby a jeho prostota i prostořekost činily z vysokého, obézního muže s bystrýma očima a krátce přistřiženým plnovousem váženou osobnost. Býval předsedou Spolku českých spisovatelů, Svatoboru, Spolku českých lékařů atd.
+
Karel Thám dlouho učil na gymnáziu. Houževnatě pracoval na tvorbě české slovní zásoby. Hledal ve veleslavínských edicích a v košaté mluvě lidových vrstev vhodná slova. Když v roce 1802 začal učit na univerzitě, kde za F. M. Pelcla usedl na českou stolici mladičký Jan Nejedlý ze Žebráku, měl už Karel za sebou řadu slovníkářských studií. Vydal např. „Deutsch-böhmisches National lexikon“, „Deutsch-böhmisches National Lexikon“ nebo „Kurzgefasste böhmische Sprachlehre“.
  
O víkendech jezdil k Říčanům, kde si blízko zahrad svého bratra, který prováděl sadařskou úpravu Karlova náměstí, postavil domek. Rodnému Trhanovu nechal postavit starobinec, nesoucí jeho jméno. Jeho žák, psychiatr V. Vondráček, napsal, že se na něj právem vztahují verše: „Tu přišel mistr Hippokrates de gratia divina a nebylo lepšího v ten čas in arte medicina.
+
Nevyhnul se ostré polemice s J. Dobrovským, který prosazoval pro lexikografii vědecké zásady, podle nichž vytvářel i svůj slovník.
 +
 
 +
Po Thámovi zůstalo ještě mnoho dalších studií a článků, jež se rodily v polemikách, protože razily české vědě cestu. Spolupracoval s Fr. Tomsou, hr. Kinským, Moravanem Haenkem, Rulíkem, Puchmayerem atd. Vědecké řečiště tomuto lexikografickému úsilí vymezoval J. Dobrovský, který inspiroval a razil cestu vlastenecko-romantické generaci Jungmanna vůbec. Thámova generace psala vědecká díla v němčině, aby přinesla důkaz o existenční schopnosti češtiny pro lidi vědy. Tato vlastenecká generace přinesla důkaz, že národ lze potlačit, ale nelze jej zničit.

Verze z 23. 3. 2020, 16:38

Karel Ignác Thám

4. 11. 1763 Praha

7. 3. 1816 Praha

Pohřben na Olšanech

PD (spolu s bratrem), 1916 Vodičkova 791/43


Český filolog v počátcích národního obrození. Přeložil pro české divadlo „Bouda“ (1786-89) na Koňském trhu (Václavské náměstí) Shakespearova „Macbetha“, Schillerovy „Loupežníky“ a Gotterovu „Medeu“. Od roku 1802 profesor na univerzitě.

„Rděte se hanbou potomkové daleko, daleko od šlépějí slavných předků uchýleni! Vás viním, ó kletí zemané a šlechtici. Skřemeněli jste se, bídníci, vlast svou potupivše a zem jí udeřivše.“ - K. H. Thám: Obrana jazyka českého


S takovou vášní bránil dvacetiletý Karel, Mistr svobodných umění, český jazyk „proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení v něm liknavým a nedbalým.“ Rodina Thámů bydlela nedaleko Klementina, čili uprostřed Starého Města, v němž pulzoval dobový kulturní ruch a starší Karel s mladším Václavem tak od dětství vstřebávali vše nové, co sebou čas přinesl. Byla to doba osvícenská, jejíž vědecké poznatky prosvěcovaly tmářství jezuitů, jímž v roce 1773 (řád Tovaryšstva Ježíšova) odzvonila racionalita doby a řád byl zrušen. Ve stejném roce se už v Praze sdružili lidé vědy, v jejichž čele byl skvělý přírodovědec I. Born. Nastal zápas vědy s katolickým dogmatismem.

Oba bratři načichli vědou a všechno, co jí překáželo, jim bylo tmářstvím. Pod tmářstvím jezuitů zahynulo hodně moudrých hlav, tisíce moudrých knih bylo zničeno podle „Klíče“, jezuity Koniáše. A pak vydal osvícený císař Josef II. v roce 1781 „Toleranční patent“, který uznal i jiná náboženství kromě českých bratří. Do Klementinské knihovny se začaly odevšad hrnout hromady knih ze zrušených klášterů, archivů a hlavně tzv. prohibitních (zakázané) fondů knih, jež lidem pobrali jezuité. V tom tmářském řádění jezuitů zmizely v ohni tisíce titulů českého písemnictví.

Skvělý vědec K. R. Ungar byl pověřen, aby knihy utřídil a katalogizačně zpracoval. Přizval si k práci mladičkého mistra Karla Tháma, který vydal v roce 1783 vášnivou „Obranu jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm nedbalým a liknavým sepsaná“ a dedikoval ji právě Ungarovi pro jeho „vroucí lásku k přemilé vlasti“. Podobných obran jazyka českého vyšlo několik už předtím, ale žádná z nich nebyla tak ostře formulovaná jako Karlova. Doba ještě „tolerančně“ nedozrála. Historik Pelcl vydal před několika roky tajný rukopis Balbínovy „Obrany“ a cenzura jej zkonfiskovala i sto roků po jejím napsání.

Thám ve své obhajobě českého jazyka probral údobí slávy češtiny a upozornil, že ještě roku 1780 katolíci lidem brali „kacířské“ knihy a pálili je.

V roce 1783, kdy Thám vydal svou „Obranu“, hr. Nostic za velké slávy otevřel na Starém Městě divadlo (dnes Stavovské). Oba bratři byli samozřejmě při tom. Ředitel divadla Fr. Bulla uvedl několik německých her a srdnatě bojoval za uvedení rovněž českého představení. Historik F. M. Pelcl vzpomínal, jaká to byla sláva, když se poprvé na novém divadle ozvala čeština. Lidé se do divadla ani nevešli.

Samozřejmě že byli přitom i bratři Thámové. Hrál se kus německého autora „Odběhlec z lásky synovské“, a bratři korigovali její nevalný český překlad, který pak Karel vydal.

V tom čase se životní cesty obou bratří profesně rozešly. Oba se dále účastnili zrodu českého divadelnictví, ale Karel na rozdíl od Václava dal na vědeckou dráhu filologa. Dne 8. července 1786 byl pro Čechy slavný den. Uprostřed Koňského trhu (Václavského náměstí) se zvedla z obrovské činorodostí vlastenců dřevěná „Bouda“ prvního českého divadla. Karel pro vlasteneckou „Boudu“ přeložil do skvělé češtiny tři hry - Shakespearova Macbetha, Schillerovy Loupežníky a Goetheovu Medeu. Svázal své překlady do knížky a opatřil ji nadšenou předmluvou k „vlastencům mým milým“.

Karel překládal i veršované hry do prózy. Jeho čeština měla vybroušený styl, v němž byla ztělesněna všechna jeho úcta k mateřštině, jež byla na půldruhého století vyhnána z úřadů, škol a zakonzervována v dialektech nevolnických vsí, navzájem izolovaných. Tím vlastně vývoj českého jazyka ustrnul a scházely tudíž české pojmy pro vědu, umění i úřední problémy.

Karel Thám dlouho učil na gymnáziu. Houževnatě pracoval na tvorbě české slovní zásoby. Hledal ve veleslavínských edicích a v košaté mluvě lidových vrstev vhodná slova. Když v roce 1802 začal učit na univerzitě, kde za F. M. Pelcla usedl na českou stolici mladičký Jan Nejedlý ze Žebráku, měl už Karel za sebou řadu slovníkářských studií. Vydal např. „Deutsch-böhmisches National lexikon“, „Deutsch-böhmisches National Lexikon“ nebo „Kurzgefasste böhmische Sprachlehre“.

Nevyhnul se ostré polemice s J. Dobrovským, který prosazoval pro lexikografii vědecké zásady, podle nichž vytvářel i svůj slovník.

Po Thámovi zůstalo ještě mnoho dalších studií a článků, jež se rodily v polemikách, protože razily české vědě cestu. Spolupracoval s Fr. Tomsou, hr. Kinským, Moravanem Haenkem, Rulíkem, Puchmayerem atd. Vědecké řečiště tomuto lexikografickému úsilí vymezoval J. Dobrovský, který inspiroval a razil cestu vlastenecko-romantické generaci Jungmanna vůbec. Thámova generace psala vědecká díla v němčině, aby přinesla důkaz o existenční schopnosti češtiny pro lidi vědy. Tato vlastenecká generace přinesla důkaz, že národ lze potlačit, ale nelze jej zničit.