František Křižík a František Kriegel: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „8. 7. 1847 Plánice u Klatov 22. 1. 1941 Stádlec u Tábora Pohřben Plánice PD s bystou, R. Březa 1941 Nitranská 2226/1 PD, 1937 Radlická 2337/2…“)
 
(Založena nová stránka s textem „10. 4. 1908 Stanislaviv, Halič 3. 12. 1979 Praha Urna u motolského krematoria PD, 1990 Thomayerova nemocnice, pavilon A4 Český lékař a politik.…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
8. 7. 1847 Plánice u Klatov
+
10. 4. 1908 Stanislaviv, Halič
  
22. 1. 1941 Stádlec u Tábora
+
3. 12. 1979 Praha
  
Pohřben Plánice
+
Urna u motolského krematoria
  
PD s bystou, R. Březa 1941
+
PD, 1990
  
Nitranská 2226/1
+
Thomayerova nemocnice, pavilon A4
  
PD, 1937
+
Český lékař a politik. Působil jako lékař ve španělské občanské válce (1936-8), v Číně a Indii. V ČSR zastával řadu vedoucích funkcí. Jediný nepodepsal v roce 1968 „Moskevský protokol“, který diktoval podmínky pro další vývoj v ČSSR.
 +
Dne 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy ČSSR. Mezi šesti vedoucími představiteli státu, jež zatkla sovětská a československá policie, byl rovněž Kriegel. Patřil v předsednictvu ÚV KSČ k reformní skupině, která chtěla dát socialismu to, co k němu od samého počátku dějinně náleželo: právní stát, zbavený diktátu vládní skupiny i kapitálu.
  
Radlická 2337/2
+
Sověti odvezli reformní členy vedení ČSR do Moskvy jako zajatce, což bylo pro mezistátní jednání pokořující a protiprávní. V dlouhých jednáních českou stranu zastupovali reformisté i prosovětští členové Ústředního výboru KSČ. Sovětští představitelé čsl. reformním komunistům předložili dilema: buď podepíší tzv. „Moskevský protokol“, který zformuloval zájmy jenom sovětské strany nebo ponesou důsledky jak osobní, tak i národní. „Moskevský protokol“ obsahoval i dočasný pobyt sovětských vojsk na československém území, který se protáhl na 20 roků.
  
Pamětní deska odhalena dne 8. července 1937 v den devadesátých narozenin Františka Křižíka, zakladatele společnosti. Věnovala rada a zaměstnanci firmy Křižík-Chaudoir, a. s.
+
Jediný Kriegel „Moskevský protokol“ nepodepsal. Žil dlouho jako lékař v bitvách, než aby onu bitvu za stolem vzdal. Bouře odporu ve světě proti omezení práv suverénního státu a pohrůžka čsl. představitelů, že se bez Kriegla domů nevrátí, frontového lékaře zachránila od nejhoršího. Československý parlament podmínky „Moskevského protokolu“ ratifikoval, ale pět poslanců nezvedlo ruku. Mezi nimi byl i Kriegel. Tím byl ratifikován dočasný pobyt sovětských vojsk na území ČSR. Vlády se v ČSR ujala konzervativní, prosovětská skupina a politicky sloužila. Prospěcháři a konjunkturalisté se přidali k novému vedení KSČ v čele s JUDr. G. Husákem. Byly provedeny vnitrostranické prověrky, a ze strany bylo vyhozeno na 450 tisíc reformních komunistů. Bez oné vnitrostranické síly, jež nahlodávala stranickou kasárenskou diktaturu, by nebyl další rozklad diktatury možný. Po čase odpustili „hříchy“ jen 83 kajícníkům, ostatní byli hlídáni a postihováni i s rodinami všemožnými způsoby. Diktatura komunistické aristokracie se zpronevěřila prohlášení ustavujícího sjezdu KSČ v květnu 1921, který přednesl Dr. Šmeral, že: „Komunismus je náboženstvím chudých a má se stát stranou dobrých a nezištných lidí.
  
'''Český elektrotechnik a vynálezce. S Američanem Edisonem a Rusem Jabločkovem tvořili trojici vynálezců narozených ve stejném roce. Z vynálezů: od návěstidla pro železnici, přes tzv. ,,Plzeňské lampy“ (oblouková lampa, 1881) k elektrické tramvaji, a zařízení elektráren.'''
+
Kriegel se vrátil ke své medicíně a ordinoval pod dohledem v Thomayerově nemocnici. Nebyl rodákem z Čech, pocházel z rakousko-polské rodiny v Haliči a v osmnácti (1926) přišel do Prahy na studia medicíny. Prožíval tu poválečné začátky samostatné ČSR, rušný čas sociálních proměn, hledání cest v ekonomice a politice republiky. Vystudoval, a svět postihla světová hospodářská krize s následkem milionu nezaměstnaných v ČSR. Jako lékař pracoval v nemocenské pojišťovně, kde viděl důsledky bídy, bezmocnost a zoufalství nezaměstnaných.
  
,,Věřím, že věda sblíží lidi a národy. Věřím ve šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.“ - F. Křižík v Čsl. rozhlase 1937
+
V prosinci 1936, kdy fašisté napadli španělskou demokracii, Kriegel odešel s dobrovolníky na pomoc španělské demokratické vládě. Zachraňoval raněné v zákopech dobrovolnických brigád a svou obětavostí, organizačními i odbornými kvalitami, dosáhl pověření šéflékaře 45. mezinárodní divize dobrovolníků. Fašismus španělskou demokracii s pomocí italského a německého fašismu zdolal. Kriegel utekl přes horské vrchy s poslední divizí dobrovolníků do Francie, kde jej čekala několikaměsíční internace v lágru. Prostřednictvím norského výboru pro pomoc demokratickému Španělsku se dostal přes oceán až do Číny, kde od roku 1937 zuřila osvobozenecká válka proti japonské okupaci. Kriegel sloužil jako lékař v čínské armádě. Byla to těžká doba a tvrdá zkušenost. Nezůstal v Číně až do konce války a vyhnání Japonců. Odjel do Indie a pracoval tu jako lékař. Do Prahy se vrátil v prosinci 1945. Jeho kolega z čínských bojů, bratr E. E. Kische, o Krieglovi prohlásil, že: „Má vysoké lékařské a organizační schopnosti.“
  
 +
Byl války syt, viděl spousty zla a mnoho krve a Prahu spatřil v sutinách, z nichž dýmalo. Netoužil po kariéře, viděl příliš mnoho mrtvých, než aby nezatoužil po klidu. Odmítl politickou kariéru, takže byl závodním lékařem v ČKD Sokolovo. V roce 1948 jej vzhledem k jeho organizačním kvalitám přece jenom přemluvili na místo organizačního tajemníka KSČ v Praze. V letech 1949- 52 byl i náměstkem ministra zdravotnictví, jenže Stalin viděl v interbrigadistech ve Španělsku „nepřátele“. Kriegel musel k profesi obvodního lékaře na Smíchově, a pak byl sekundářem ve vinohradské nemocnici.
  
V roce 1878 se v ulicích Paříže volalo: ,,Vive la lumière russe!“ Rus Jabločkov totiž přivezl na mezinárodní výstavu svou elektrickou ,,svíčku“ a ozářil s ní ulici Paříže. I jednatřicetiletetý Křižík tehdy v Paříži vystavil svů vynález - blokovací signalizaci pro bezpečnější dopravu na železnici, ale Jabločkovův vynález, to byl zázrak. V roce 1881 překvapil Pařížany i Křižík. Sám na to vzpomíná: ,,Hlavní schodiště výstavního paláce bylo osvětleno mými obloukovkami, které byly vyznamenány zlatou medailí, jedinou určenou pro Rakousko.“ Později vybavil ,,obloukovku“ konstrukcí regulátora světla a patentoval ji ve všech státech Evropy. Měla úspěch tak velký, že Edisonova žárovka z roku 1879 musela ještě 20 roků čekat na své uznání.
+
V roce 1960 byl vyslán k vytvoření základů kubánského zdravotnictví. Po čtyřech letech se vrátil a zvolili jej za poslance Národního shromáždění s funkcí předsedy zahraničního výboru. V dubnu 1968 byl zvolen do Dubčekova předsednictva ÚV KSČ. Životní kruh se mu uzavřel sovětskou intervencí 21. srpna 1968.
  
Křižík si zařídil dílnu v Plzni. Svůj vynález prodal s omezujícími právy zahraničním firmám, které si na její slávě přišly na velké peníze. V cizině se obloukovka prodávala pod názvem ,,Piettova lampa“.
+
Rázný, neústupný, přesvědčený a vzdělaný lékař a politik v roce 1977, třebaže mu pod okny seděl policejní hlídač, byl spolutvůrcem prohlášení „Charty 77“, která se dovolávala dodržování platných zákonů v republice a lidských práv občanů. V jeho bytě se scházeli lidé stejného smýšlení. Diktátoři se jak známo bojí svých obětí i po jejich smrti. Jeho pohřeb v motolském krematoriu hlídala policie.
 
 
Před patnáctým rokem s ním šla maminka pěšky z Klatov do Prahy na učení, aby se tu seznámil s elementárními zákony elektrotechniky a nyní mohla klidně vydechnout. Její syn měl v sobě posedlost ,,objevovat“ a neustále vymýšlet něco nového. Učil se odevšad, ba nahlédl i do vysokoškolského programu. A pak jej život zavedl do zaměstnání na železnici. Spisovatel Klostermann vzpomínal, že to maminka mu řekla: ,,'Františku, vymysli něco, aby se vlaky nesrážely a lidé darmo nehynuli.“ A František vymyslel návěstidlo, čili zvonkové signalizační zařízení, dnes všední jako lžíce, bez níž se člověk nenají.
 
 
 
Čas běžel a roku 1884 sedmatřicetiletý Křižík, jehož jméno prolétlo světem, se přestěhoval z Plzně do Prahy a založil si v Karlíně dílnu o sedmi zaměstnancích. Měl za sebou nechutnou rvačku o to, kdo osvítí nové Národní divadlo. Nabízel, že jej osvítí zdarma. Zakázku však dali vídeňské firmě Brückner. Inu Čech doma nebývá prorokem. Byly v tom zákulisní kalkulace, v podtextu čpěla i česká kletba obdivu cizího. Teprve když v půli představení dynamo vídeňské firmy selhalo a Národní divadlo upadlo do tmy, byl ,,omilostněn“ Křižík. Nejenže spravil, co jiní neuměli, ale vzal si za vlasteneckou povinnost po třicet roků zdarma pečovat o světlo v Národním divadle.
 
 
 
Syn ševce z Plánice byl z generace Myslbeka, Masaryka, Jiráska, Alše, Vrchlického a dalších, kteří zvedali český um na úroveň světa. Byl to Křižík, kdo v sále budovy mlynáře Václava Novotného na Žofíně rozzářil světlo. Už roku 1888 vyrobil ,,pražskou“ elektřinu v elektrárně na Žižkově, která je rovněž jeho dílem. Hleděl kolem sebe, jak ulehčit lidem a dokázat, že český mozek umí i české ruce umí. Předvedl elektrickou mlátičku, Fordovi ukázal, že automobil může mít elektrický pohon a vyjel Nerudovou ulicí až na Hradčany. Nic mu v elektrotechnice nebylo cizí a těžké.
 
 
 
V roce 1891 předvedl elektrotechnický koncert na Jubilejní výstavě v Praze. Vzpomínal, že: ,,Postavil první elektrickou dráhu v Čechách na trati Letná-Stromovka v Praze a roku 1896 elektrickou dráhu Praha-Libeň-Vysočany.“ A na výstavišti rozžal do sedmi barev fontánu arch. Roštlapila, ozářil celý areál a vozil účastníky výstavy tramvají z Letné na výstaviště v Holešovicích. Křižík byl místopředsedou organizačního, stavebního a instalačního výboru. V pamětech dále hrdě říká: ,,Všichni jsme se srazili v jeden šik a s nadšením pracovali. Ukázali jsme nejen cizině (i národním odpůrcům), co znamenáme hospodářsky, a že nejsme tak malí a bezvýznamní.
 
 
 
V řadě Křižíkových vynálezů je elektrická lokomotiva, zprvu na výkon 500 V. Vyzkoušel ji na trati z Prahy na Zbraslav, pak z Tábora do Bechyně. Stupňoval výkon až na 1400 V a 3000 V. Kolem 130 elektráren bylo vybaveno Křižíkovým elektrotechnickým zařízením.
 
 
 
Se jménem Křižíka je snad v povědomí lidí nejvíc spojena tramvajová elektrická doprava v Praze. Nejdříve vedly její koleje z Florence do Vysočan, pak od Muzea k Olšanským hřbitovům. Přicházely mu zakázky na stavbu elektrických železnic, na osvětlování sálů i zámků, hrnuly se z celé rakouské monarchie. Jeho jménem se může chlubit železnice Nusle-Měchenice-Trnová, kde konal pokusné jízdy s akumulátorovým vagonem, i železnice mezi Bechyní a Táborem. V roce 1898 si patentoval konstrukci elektrického soustrojí pro železnici.
 
 
 
Nešťastným se pro něho stal rok 1913. Jeho bankovní úvěr mu pohltil veškerý zisk. Zadlužil se a musel předat svůj podnik vedení banky. A Pražská úvěrová banka ustavila svou akciovou společnost a převzala do své správy celý Křižíkův podnik. Křižík musel z vlastního podniku odejít. Jenže ještě mu zbývaly peníze za vynálezy v Anglii a síly, aby mohl založit společnost s názvem Křižík-Chaudoir na Smíchově.
 
 
 
Ani rakouská monarchie nemohla před jeho zásluhami zavřít oči a neskrblila ,,metály“. Už v roce 1905 jej jmenovali členem Panské sněmovny.
 
 
 
,,Čeho je člověku v životě nejvíce zapotřebí?“ ptali se Křižíka krátce před smrtí. Odpověděl: ,,Odvahu. Odvahu do života. Nic víc.“ On sám, Křižík, odvahu měl i před německou okupací, když s K. Čapkem mluvili k národu před mikrofonem Čsl. rozhlasu.
 
 
 
Jan Neruda kdysi o Křižíkovi napsal: ,,Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem byl Čech.
 

Verze z 28. 3. 2020, 11:03

10. 4. 1908 Stanislaviv, Halič

3. 12. 1979 Praha

Urna u motolského krematoria

PD, 1990

Thomayerova nemocnice, pavilon A4

Český lékař a politik. Působil jako lékař ve španělské občanské válce (1936-8), v Číně a Indii. V ČSR zastával řadu vedoucích funkcí. Jediný nepodepsal v roce 1968 „Moskevský protokol“, který diktoval podmínky pro další vývoj v ČSSR. Dne 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy ČSSR. Mezi šesti vedoucími představiteli státu, jež zatkla sovětská a československá policie, byl rovněž Kriegel. Patřil v předsednictvu ÚV KSČ k reformní skupině, která chtěla dát socialismu to, co k němu od samého počátku dějinně náleželo: právní stát, zbavený diktátu vládní skupiny i kapitálu.

Sověti odvezli reformní členy vedení ČSR do Moskvy jako zajatce, což bylo pro mezistátní jednání pokořující a protiprávní. V dlouhých jednáních českou stranu zastupovali reformisté i prosovětští členové Ústředního výboru KSČ. Sovětští představitelé čsl. reformním komunistům předložili dilema: buď podepíší tzv. „Moskevský protokol“, který zformuloval zájmy jenom sovětské strany nebo ponesou důsledky jak osobní, tak i národní. „Moskevský protokol“ obsahoval i dočasný pobyt sovětských vojsk na československém území, který se protáhl na 20 roků.

Jediný Kriegel „Moskevský protokol“ nepodepsal. Žil dlouho jako lékař v bitvách, než aby onu bitvu za stolem vzdal. Bouře odporu ve světě proti omezení práv suverénního státu a pohrůžka čsl. představitelů, že se bez Kriegla domů nevrátí, frontového lékaře zachránila od nejhoršího. Československý parlament podmínky „Moskevského protokolu“ ratifikoval, ale pět poslanců nezvedlo ruku. Mezi nimi byl i Kriegel. Tím byl ratifikován dočasný pobyt sovětských vojsk na území ČSR. Vlády se v ČSR ujala konzervativní, prosovětská skupina a politicky sloužila. Prospěcháři a konjunkturalisté se přidali k novému vedení KSČ v čele s JUDr. G. Husákem. Byly provedeny vnitrostranické prověrky, a ze strany bylo vyhozeno na 450 tisíc reformních komunistů. Bez oné vnitrostranické síly, jež nahlodávala stranickou kasárenskou diktaturu, by nebyl další rozklad diktatury možný. Po čase odpustili „hříchy“ jen 83 kajícníkům, ostatní byli hlídáni a postihováni i s rodinami všemožnými způsoby. Diktatura komunistické aristokracie se zpronevěřila prohlášení ustavujícího sjezdu KSČ v květnu 1921, který přednesl Dr. Šmeral, že: „Komunismus je náboženstvím chudých a má se stát stranou dobrých a nezištných lidí.“

Kriegel se vrátil ke své medicíně a ordinoval pod dohledem v Thomayerově nemocnici. Nebyl rodákem z Čech, pocházel z rakousko-polské rodiny v Haliči a v osmnácti (1926) přišel do Prahy na studia medicíny. Prožíval tu poválečné začátky samostatné ČSR, rušný čas sociálních proměn, hledání cest v ekonomice a politice republiky. Vystudoval, a svět postihla světová hospodářská krize s následkem milionu nezaměstnaných v ČSR. Jako lékař pracoval v nemocenské pojišťovně, kde viděl důsledky bídy, bezmocnost a zoufalství nezaměstnaných.

V prosinci 1936, kdy fašisté napadli španělskou demokracii, Kriegel odešel s dobrovolníky na pomoc španělské demokratické vládě. Zachraňoval raněné v zákopech dobrovolnických brigád a svou obětavostí, organizačními i odbornými kvalitami, dosáhl pověření šéflékaře 45. mezinárodní divize dobrovolníků. Fašismus španělskou demokracii s pomocí italského a německého fašismu zdolal. Kriegel utekl přes horské vrchy s poslední divizí dobrovolníků do Francie, kde jej čekala několikaměsíční internace v lágru. Prostřednictvím norského výboru pro pomoc demokratickému Španělsku se dostal přes oceán až do Číny, kde od roku 1937 zuřila osvobozenecká válka proti japonské okupaci. Kriegel sloužil jako lékař v čínské armádě. Byla to těžká doba a tvrdá zkušenost. Nezůstal v Číně až do konce války a vyhnání Japonců. Odjel do Indie a pracoval tu jako lékař. Do Prahy se vrátil v prosinci 1945. Jeho kolega z čínských bojů, bratr E. E. Kische, o Krieglovi prohlásil, že: „Má vysoké lékařské a organizační schopnosti.“

Byl války syt, viděl spousty zla a mnoho krve a Prahu spatřil v sutinách, z nichž dýmalo. Netoužil po kariéře, viděl příliš mnoho mrtvých, než aby nezatoužil po klidu. Odmítl politickou kariéru, takže byl závodním lékařem v ČKD Sokolovo. V roce 1948 jej vzhledem k jeho organizačním kvalitám přece jenom přemluvili na místo organizačního tajemníka KSČ v Praze. V letech 1949- 52 byl i náměstkem ministra zdravotnictví, jenže Stalin viděl v interbrigadistech ve Španělsku „nepřátele“. Kriegel musel k profesi obvodního lékaře na Smíchově, a pak byl sekundářem ve vinohradské nemocnici.

V roce 1960 byl vyslán k vytvoření základů kubánského zdravotnictví. Po čtyřech letech se vrátil a zvolili jej za poslance Národního shromáždění s funkcí předsedy zahraničního výboru. V dubnu 1968 byl zvolen do Dubčekova předsednictva ÚV KSČ. Životní kruh se mu uzavřel sovětskou intervencí 21. srpna 1968.

Rázný, neústupný, přesvědčený a vzdělaný lékař a politik v roce 1977, třebaže mu pod okny seděl policejní hlídač, byl spolutvůrcem prohlášení „Charty 77“, která se dovolávala dodržování platných zákonů v republice a lidských práv občanů. V jeho bytě se scházeli lidé stejného smýšlení. Diktátoři se jak známo bojí svých obětí i po jejich smrti. Jeho pohřeb v motolském krematoriu hlídala policie.