Eliška Krásnohorská a Karel Kramář: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „18. 11. 1847 Praha 26. 11. 1926 Praha Pohřbena na Olšanech PD, 1962 Husova 240/9 PD s portrétem, K. Vobišová 1927 Černá 169/15 (zde bydlela)…“)
 
(Založena nová stránka s textem „27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou 26. 5. 1937 Praha Pohřben na Olšanech - krypta ruského kostela PD, 1931 Divoká Šárka, blízko restaurace „Čer…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
18. 11. 1847 Praha
+
27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou
  
26. 11. 1926 Praha
+
26. 5. 1937 Praha
  
Pohřbena na Olšanech
+
Pohřben na Olšanech - krypta ruského kostela
  
PD, 1962
+
PD, 1931
  
Husova 240/9
+
Divoká Šárka, blízko restaurace „Čertův mlýn“
  
PD s portrétem, K. Vobišová 1927
+
PD v žulovém balvanu, 1937
  
Černá 169/15 (zde bydlela)
+
„Lípa JUDr. Karla Kramáře, na věčnou paměť dáno dne 31. X. 1937“
  
PD s portrétem, E. Špringerová, arch. Zázvorka 1957
+
Kramářova vila, Letná (pod lipou u začátku cesty k vile, odstraněno za okupace)
  
Resslova 1940/5 (zde žila a pracovala)
+
text na kameni: „Vzpomeňte v chvíli rozvášněné čím národ pro svobodu rost, minulost když zapomene, ohrozí lid svou budoucnost.“ JUDr. Karel Kramář, JUDr. Alois Rašín - František Sís In memoriam 1914-1918 XI. org. Nár. dem. ve Vokovicích“ (odstraněno za německé okupace)
  
PD, 1960
+
'''Český politik, od roku 1891 poslanec Říšského a Českého sněmu. V roce 1915 odsouzen k smrti, amnestován. První předseda vlády ČSR. Zůstal věrný tradici české národní politiky a všeslovanské myšlence 19. století.'''
  
Pštrossova 202/11 (zde se narodila)
 
  
Socha v trávě, V. Vobišová 1931
+
„Všechny otázky nutno řešit s hlediska zájmu celku - národa a vlasti - a tomuto zájmu podříditi vše.“ - Karel Kramář
 +
Trojici vedení české ilegální organizace v první světové válce „Maffie“ tvořili Kramář-Rašín-Sís. Často šli procházkou šáreckým chodníčkem pod skalami v zeleni stromů, aby se ukryli před slídily. Byli jednotní v obraně českého národa, jemuž monarchie utužila germanizaci. Kramář byl známý slovanofil, a tak výtečný řečník, že se mu studenti pošklebovali, že prý studuje „na Riegra“, čili na výřečného Palackého zetě, který málem půl století vedl českou politiku.
  
Karlovo náměstí proti památníku K. Světlé
+
Rieger byl ze mlejna, Kramář z rodiny zámožného stavitele, oba měli hmotně vystaráno. Leželo mezi nimi 42 roků boje za české sebeurčení. Kramář studoval na gymnáziu a byl vlastenecky zaujat, až se obával, „aby nezahynul vlasti bez prospěchu.“ V osmnácti si vzdychl: „Kéž možno být Havlíčkovi podobným, neboť dosíci ho nelze.“ V tom roce byl na zakázaných oslavách vítězství Ruska nad Turky (1877) a chytil ho policajt. Vyškubl se mu a utekl.
  
'''Česká spisovatelka, kritička a překladatelka. Zakladatelka prvního soukromého dívčího gymnázia (1890), redaktorka „Ženských listů“ a starostka „Ženského výrobního spolku českého“, založila „Spolek pro ženské studium Minerva“. Z poesie: „Ze Šumavy“, „Z máje žití“. Pro dívky cyklus „Svéhlavička“ aj. Libreta: „Hubička“, „Tajemství“, „Čertova stěna“, „Viola“ (pro B. Smetanu), „Lejla“, „Břetislav“, „Dítě Tábora“, „Karel Škréta“ (pro K. Bendla), „Blaník“ (pro Z. Fibicha).'''
+
Po gymnáziu zamířil za vzděláním do ciziny: na práva do Berlína, na rok do Paříže a několik měsíců do Londýna. Diplom doktora práv mu Karlova univerzita předala 26. dubna 1884, tedy dva roky po svém založení. Pak se toulal Německem, pobyl ve Vídni a nadšeně se vrhl do politiky. Zprvu s Masarykovými realisty, ale brzy přešel mezi „mladočechy“ bratří Grégrů, Riegrových oponentů, čili přešel do strany svobodomyslných. Brzy se vyšvihl mezi její politické koryfeje, vedle výtečného politika Kaizla. Protože se vyznal v národohospodářství, politice i sociologii, dostal se do vedení.
  
 +
Krámář řečnicky omračoval. Byl tak silným rusofilem a myšlenky všeslovanství, že se vevázal do osobních známostí s ruskými politiky. Jeho první cesta do Ruska byla v roce 1890, čili ve stejných letech, kdy tam odcestoval i spisovatel Holeček, který tím ve své literární tvorbě dotvářel své všeslovanství. Po návratu třicetiletý Kramář kandidoval s Masarykem do Říšské rady i Českého zemského sněmu, a jako znalec národohospodářství, sociální a finanční problematiky, pracoval v komisi Říšské rady. V Českém zemském sněmu se dostal až na místo místopředsedy. Byla to bezpochyby kariéra závratná, jako vejce vejci podobná kariéře Riegra před půlstoletím.
  
Pod zvonicí sv. Vojtěcha v Pštrossově ulici se 30. září 1890 shromáždilo třiapadesát patnáctiletých děvčat s rodiči. Dveře do starého domu se rozevřely a v jedné velké místnosti se odehrála zajíkavě tichá a důstojná slavnost otevření prvního dívčího gymnázia v široko daleko. Třiačtyřicetiletá paní spisovatelka a starostka „Ženského výrobního spolku českého“ se o to zasloužila. Když jí bylo patnáct, jako těm děvčatům, pohřbívali paní Boženu Němcovou, která o rovnoprávnost žen usilovala. Rok po smrti autorky „Babičky“ zveřejnil Hálek v časopise „Lumír“ šestnáctileté Alžbětě Pechové první báseň. Mladičká literátka si dala pseudonym podle otcova vyprávění, že prý rod Pechů má rytířský původ a pocházel z Krásné Hory, tak tedy vznikla Krásnohorská.
+
Zanedlouho zemřel další mladočeský vynikající rétor, poslanec Herold, a na jeho místo předsedy klubu poslanců Národní demokracie byl zvolen Kramář. Míval od mládí zásadu: „Pravdou třeba proti všem.“ Jenže v tom čase už bylo značně obtížné určovat, co pravda je a co už není, protože čas nestojí, ale běží. Český národ ke svému životu už leccos prosadil a rusofilství v tom čase už hodně zvětralo. Ne proto, že by se s největší slovanskou zemí nepočítalo, ale na politickou scénu už se vyhoupla společenská třída dělnictva, která za sebou táhla sociální problémy času. Existovala jakási společná, všemi pociťovaná pravda: nezbytnost jazykové rovnosti češtiny s němčinou a všeobecné volební právo pro každého, ba i pro ženy, které jej neměly.
  
Až do konce 19. století se oficiálně považovala žena za ochránkyni rodinného krbu. Ženy tudíž sváděly nelehký zápas od dob francouzské spisovatelky George Sandové, důvěrné přítelkyně Chopina a dámy, jež učarovala B. Němcové, ale i dalším ženám, jež se začaly scházet, vzdělávat a rokovat. Řady sebevědomých žen rostly a dospěly až k roku 1871, kdy Karolina Světlá zakládala s početnou skupinou žen „Ženský výrobní spolek český“, který si vydělával na svou existenci. Od té chvíle čtyřiadvacetiletá Krásnohorská připravovala dívčí gymnázium. Ani se neprovdala, snad i proto, že od dětství trpěla revmatismem.
+
Kramář všechnu svou politiku podřizoval úkolu vyšší úrovně kulturnosti a hospodářské síly národa, jenže v hospodářské síle národa ostře vyvstal problém sociální, čili nejsilnější hlas situace dělnictva. Kramář, jako poslední Mohykán všeslovanství, trpěl utkvělou představou, že se musí po více než půlstoletí svolat všeslovanský sjezd, který rozmetala v roce 1848 rakouská vojska s policií. Mnozí Kramářův požadavek považovali za správný ve smyslu udržování všeslovanství, jenže ne zdaleka každý myslel na spojení s ruským samoděržaví, v němž to už jiskřilo vzpourami.
  
Otec byl řemeslníkem a početná rodina se odstěhovala do jižních Čech, takže po otcově smrti žila sedm roků u sestry v Plzni. Po návratu do Prahy si s bratry Jindřichem (muzikantem) a Adolfem (malířem) vytvořili ze svého bytu ve Spálené ulici č. 111 jakýsi kumštýřský salon. Přicházeli skladatel Bendl, básník Heyduk, estét Durdík, prostě řada mužů se točila kolem sličné Elišky. Nevynechala Náprstkovo muzeum, kde Vojta ženám předváděl první americké stroje pro domácnost. V „Ženském výrobním spolku“ byla od jeho založení Karolinou Světlou.
+
Kramář se spojil ve snaze o slovanskou obnovenou jednotu s příslušnými vrstvami slovanských zemí a v roce 1908 společně svolali do Prahy všeslovanský sjezd. Po dvou letech se sjezd konal v Sofii. Podařilo se mu přitlumit věčný polsko-ruský spor i slovanské rozmíšky na Balkáně. V říjnu 1912  na Říšském sněmu statečně varoval Vídeň, že její připravovaná expanze do Srbska může mít těžké důsledky. Za dva roky mu atentát na nástupce císaře Ferdinanda d'Este dal za pravdu. Císař v naduté slepotě vydal 28. října 1914 „Manifest“, jímž nahrál na světová válečná jatka.
 +
Kramář se chystal do emigrace, ale nechtěl odejít od umírající matky a zůstal doma. V rozrušení napsal do „Národních listů“, aby český národ vypověděl monarchii poslušnost. „O budoucnost svého národa se nebojím,“ poznamenal.
  
To už vydala první sbírky „Z máje žití“ a poesie se stala její největší láskou. V roce 1877 vydala zasvěcenou studii „Obraz novějšího básnictví českého“. Nesmlouvavě komentovala nové sbírky a radila mladým. Bránila před sebevědomím mládí Nerudu, Hálka, prostě básníky z almanachu „Máj“ (1858), jímž vstupovali do literatury. Jenže přehlédla, že už se prodrali ke slovu nastupující tzv. „lumírovci“ kolem časopisu „Lumír“. Ti už hleděli do světa, jemuž chtěli stačit.
+
Ustavil s přáteli po sicilsku „Maffii“, jenže 21. 5. 1915 si pro něj přišla policie. Přibrali starostu České obce sokolské JUDr. Scheinera a JUDr. Rašína a obvinili je z velezrady. Dne 3. června 1916 ráno nad nimi soud vynesl verdikt: smrt oběšením. Odvolací líčení trvalo do 20. listopadu a císař Franz Josef zemřel 22. listopadu, aniž rozsudek podepsal. Jeho nástupce Karel si byl vědom, že monarchii zvoní hrana a v lednu 1917 změnil rozsudek na 15 roků vězení a záhy vyhlásil amnestii.
  
Krásnohorská napsala dlouhou řadu děl - sbírek, dramat, knížek pro děti, ale nestačila literárně dosáhnout úrovně nejlepších. Psala prózu např. „K slovanskému jihu“, satiru „Bajky velkých“, či drama „Přišla do rozumu“. Její doménou se však staly populární knížky pro dívky např. „Svéhlavička“. Snad na ní bylo znát, že vidí jako žena, jež neměla rodinu a děti, jakoby zvenčí.
+
Kramáře v říjnu 1917 vítala Praha jako hrdinu. Právě jemu bylo dějinami určeno vyhlásit 14. listopadu 1918 na ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění samostatnost Československé republiky. Toto shromáždění zvolilo prezidentem nepřítomného T. G. Masaryka. Kramář se stal prvním předsedou vlády. Bylo potřeba hranice zrozené ČSR a schválené „Versailleskou mírovou smlouvou“ z 28. 6. 1919 dobýt zbraněmi, zbudovat instituce, vojsko, četnictvo, zajistit zásobování obyvatel, upravit vztahy k ostatním státům atd.
  
V bezpříkladném úsilí o růst hnutí za ženská práva, podřizovala i své knížky imperativu morálních zásad. Karolina Světlá v čele ženského hnutí onemocněla. Bydlela v „Domě U Kamenného stolu“ na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí. Právě odsud k Vltavě bylo epicentrum ženského hnutí a jeho zařízení. Důsledné Elišce svěřila své povinnosti i redakci časopisu „Ženské listy“. Krásnohorská se stala i starostkou „Ženského výrobního spolku českého“.
+
Nejvíc Kramáře ranila zpráva T. G. Masaryka z 8. července 1919, že v důsledku voleb se ujme předsednictví vlády sociální demokrat Vlastimil Tusar. Kramářovi ruská revoluce vzala sídlo Barbo na Krymu a jeho ruská choť Naděžda Nikolajevna přišla v Rusku o své dědictví. Postavili si dům na Letné přímo naproti Pražskému hradu. Kramář neakceptoval dobové proměny, zůstal věren své národní a slovanské politice. V bouřlivých dnech prosince 1936 mu po 36 letech manželství zemřela choť a sám za ní odešel z jitra 26. května 1937. V posledních dnech svého života často vyslovoval svoje varování: „Mám za svou povinnost neskrývat, že se o osud vlasti bojím, bojím, bojím.
 
 
Při vší organizační práci hodně psala. Bedřich Smetana v ní našel svědomitou spolupracovnici na čtyřech operách: už roku 1876 mu napsala libreto pro operu „Hubička“, 1879 pro „Tajemství“, 1883 pro „Čertovu stěnu“ a na poslední libreto „Viola“ Smetana už neměl sil. Snad nejdůvěrněji Krásnohorská spolupracovala s Bendlem, skladatelem neuvěřitelné hudební lehkosti. Napsala mu čtyři libreta: exotickou „Lejlu“ (1868), „Břetislava“ (1870) a v roce 1884 „Karla Škrétu“ a „Dítě Tábora“. Její libreto „Blaník“ (1881) zhudebnil mladší Z. Fibich. Pro přítele H. Pallu napsala operní libreto „Vlasta“ a pro bratra Jindřicha Pecha „Ježibabu“.
 
 
 
Život Krásnohorské se rozložil od začátku nastolení vládní diktatury Bacha (po rozehnání Kroměřížského sněmu (1849) vojsky), po první krůčky samostatného státu ČSR, od prvních českých spolků po císařském příslibu ústavnosti v „Říjnovém diplomu“ z 20. 10. 1860 po ústavu samostatné ČSR (1918). Dohlédla do času, kdy českou univerzitu absolvovala první filosofka (1901) a první lékařka (1902). Kdy do Českého zemského sněmu kandidovala první žena, spisovatelka Viková-Kunětická (1912).
 
 
 
Krásnohorská mohla napsat své vzpomínky, životopis Bedřicha Smetany a M. D. Rettigové, ohlédnutí na první kroky české emancipace žen a zanechala bohatou korespondenci s B. Smetanou. V roce 1914 převzalo její dívčí gymnázium město Praha. O tři roky později jej pojmenovali na „První městské dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské“, jež roku 1934 získalo samostatnou budovu ve Vodičkově ulici. Karlova univerzita Krásnohorskou jmenovala doktorkou „honoris causa“.
 

Verze z 28. 3. 2020, 12:25

27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou

26. 5. 1937 Praha

Pohřben na Olšanech - krypta ruského kostela

PD, 1931

Divoká Šárka, blízko restaurace „Čertův mlýn“

PD v žulovém balvanu, 1937

„Lípa JUDr. Karla Kramáře, na věčnou paměť dáno dne 31. X. 1937“

Kramářova vila, Letná (pod lipou u začátku cesty k vile, odstraněno za okupace)

text na kameni: „Vzpomeňte v chvíli rozvášněné čím národ pro svobodu rost, minulost když zapomene, ohrozí lid svou budoucnost.“ JUDr. Karel Kramář, JUDr. Alois Rašín - František Sís In memoriam 1914-1918 XI. org. Nár. dem. ve Vokovicích“ (odstraněno za německé okupace)

Český politik, od roku 1891 poslanec Říšského a Českého sněmu. V roce 1915 odsouzen k smrti, amnestován. První předseda vlády ČSR. Zůstal věrný tradici české národní politiky a všeslovanské myšlence 19. století.


„Všechny otázky nutno řešit s hlediska zájmu celku - národa a vlasti - a tomuto zájmu podříditi vše.“ - Karel Kramář Trojici vedení české ilegální organizace v první světové válce „Maffie“ tvořili Kramář-Rašín-Sís. Často šli procházkou šáreckým chodníčkem pod skalami v zeleni stromů, aby se ukryli před slídily. Byli jednotní v obraně českého národa, jemuž monarchie utužila germanizaci. Kramář byl známý slovanofil, a tak výtečný řečník, že se mu studenti pošklebovali, že prý studuje „na Riegra“, čili na výřečného Palackého zetě, který málem půl století vedl českou politiku.

Rieger byl ze mlejna, Kramář z rodiny zámožného stavitele, oba měli hmotně vystaráno. Leželo mezi nimi 42 roků boje za české sebeurčení. Kramář studoval na gymnáziu a byl vlastenecky zaujat, až se obával, „aby nezahynul vlasti bez prospěchu.“ V osmnácti si vzdychl: „Kéž možno být Havlíčkovi podobným, neboť dosíci ho nelze.“ V tom roce byl na zakázaných oslavách vítězství Ruska nad Turky (1877) a chytil ho policajt. Vyškubl se mu a utekl.

Po gymnáziu zamířil za vzděláním do ciziny: na práva do Berlína, na rok do Paříže a několik měsíců do Londýna. Diplom doktora práv mu Karlova univerzita předala 26. dubna 1884, tedy dva roky po svém založení. Pak se toulal Německem, pobyl ve Vídni a nadšeně se vrhl do politiky. Zprvu s Masarykovými realisty, ale brzy přešel mezi „mladočechy“ bratří Grégrů, Riegrových oponentů, čili přešel do strany svobodomyslných. Brzy se vyšvihl mezi její politické koryfeje, vedle výtečného politika Kaizla. Protože se vyznal v národohospodářství, politice i sociologii, dostal se do vedení.

Krámář řečnicky omračoval. Byl tak silným rusofilem a myšlenky všeslovanství, že se vevázal do osobních známostí s ruskými politiky. Jeho první cesta do Ruska byla v roce 1890, čili ve stejných letech, kdy tam odcestoval i spisovatel Holeček, který tím ve své literární tvorbě dotvářel své všeslovanství. Po návratu třicetiletý Kramář kandidoval s Masarykem do Říšské rady i Českého zemského sněmu, a jako znalec národohospodářství, sociální a finanční problematiky, pracoval v komisi Říšské rady. V Českém zemském sněmu se dostal až na místo místopředsedy. Byla to bezpochyby kariéra závratná, jako vejce vejci podobná kariéře Riegra před půlstoletím.

Zanedlouho zemřel další mladočeský vynikající rétor, poslanec Herold, a na jeho místo předsedy klubu poslanců Národní demokracie byl zvolen Kramář. Míval od mládí zásadu: „Pravdou třeba proti všem.“ Jenže v tom čase už bylo značně obtížné určovat, co pravda je a co už není, protože čas nestojí, ale běží. Český národ ke svému životu už leccos prosadil a rusofilství v tom čase už hodně zvětralo. Ne proto, že by se s největší slovanskou zemí nepočítalo, ale na politickou scénu už se vyhoupla společenská třída dělnictva, která za sebou táhla sociální problémy času. Existovala jakási společná, všemi pociťovaná pravda: nezbytnost jazykové rovnosti češtiny s němčinou a všeobecné volební právo pro každého, ba i pro ženy, které jej neměly.

Kramář všechnu svou politiku podřizoval úkolu vyšší úrovně kulturnosti a hospodářské síly národa, jenže v hospodářské síle národa už ostře vyvstal problém sociální, čili nejsilnější hlas situace dělnictva. Kramář, jako poslední Mohykán všeslovanství, trpěl utkvělou představou, že se musí po více než půlstoletí svolat všeslovanský sjezd, který rozmetala v roce 1848 rakouská vojska s policií. Mnozí Kramářův požadavek považovali za správný ve smyslu udržování všeslovanství, jenže ne zdaleka každý myslel na spojení s ruským samoděržaví, v němž to už jiskřilo vzpourami.

Kramář se spojil ve snaze o slovanskou obnovenou jednotu s příslušnými vrstvami slovanských zemí a v roce 1908 společně svolali do Prahy všeslovanský sjezd. Po dvou letech se sjezd konal v Sofii. Podařilo se mu přitlumit věčný polsko-ruský spor i slovanské rozmíšky na Balkáně. V říjnu 1912 na Říšském sněmu statečně varoval Vídeň, že její připravovaná expanze do Srbska může mít těžké důsledky. Za dva roky mu atentát na nástupce císaře Ferdinanda d'Este dal za pravdu. Císař v naduté slepotě vydal 28. října 1914 „Manifest“, jímž nahrál na světová válečná jatka. Kramář se chystal do emigrace, ale nechtěl odejít od umírající matky a zůstal doma. V rozrušení napsal do „Národních listů“, aby český národ vypověděl monarchii poslušnost. „O budoucnost svého národa se nebojím,“ poznamenal.

Ustavil s přáteli po sicilsku „Maffii“, jenže 21. 5. 1915 si pro něj přišla policie. Přibrali starostu České obce sokolské JUDr. Scheinera a JUDr. Rašína a obvinili je z velezrady. Dne 3. června 1916 ráno nad nimi soud vynesl verdikt: smrt oběšením. Odvolací líčení trvalo do 20. listopadu a císař Franz Josef zemřel 22. listopadu, aniž rozsudek podepsal. Jeho nástupce Karel si byl vědom, že monarchii zvoní hrana a v lednu 1917 změnil rozsudek na 15 roků vězení a záhy vyhlásil amnestii.

Kramáře v říjnu 1917 vítala Praha jako hrdinu. Právě jemu bylo dějinami určeno vyhlásit 14. listopadu 1918 na ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění samostatnost Československé republiky. Toto shromáždění zvolilo prezidentem nepřítomného T. G. Masaryka. Kramář se stal prvním předsedou vlády. Bylo potřeba hranice zrozené ČSR a schválené „Versailleskou mírovou smlouvou“ z 28. 6. 1919 dobýt zbraněmi, zbudovat instituce, vojsko, četnictvo, zajistit zásobování obyvatel, upravit vztahy k ostatním státům atd.

Nejvíc Kramáře ranila zpráva T. G. Masaryka z 8. července 1919, že v důsledku voleb se ujme předsednictví vlády sociální demokrat Vlastimil Tusar. Kramářovi ruská revoluce vzala sídlo Barbo na Krymu a jeho ruská choť Naděžda Nikolajevna přišla v Rusku o své dědictví. Postavili si dům na Letné přímo naproti Pražskému hradu. Kramář neakceptoval dobové proměny, zůstal věren své národní a slovanské politice. V bouřlivých dnech prosince 1936 mu po 36 letech manželství zemřela choť a sám za ní odešel z jitra 26. května 1937. V posledních dnech svého života často vyslovoval svoje varování: „Mám za svou povinnost neskrývat, že se o osud vlasti bojím, bojím, bojím.“