Karel Kramář a František Ženíšek: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou 26. 5. 1937 Praha Pohřben na Olšanech - krypta ruského kostela PD, 1931 Divoká Šárka, blízko restaurace „Čer…“)
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou
+
25. 5. 1849 Praha
  
26. 5. 1937 Praha
+
15. 11. 1916 Praha  
  
Pohřben na Olšanech - krypta ruského kostela
+
Pohřben na Olšanech
  
PD, 1931
+
PD s portrétem, J. Šejnost 1929 Žitná 610/23
  
Divoká Šárka, blízko restaurace „Čertův mlýn“
+
'''Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.'''
  
PD v žulovém balvanu, 1937
 
  
„Lípa JUDr. Karla Kramáře, na věčnou paměť dáno dne 31. X. 1937“
+
Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.
  
Kramářova vila, Letná (pod lipou u začátku cesty k vile, odstraněno za okupace)
+
Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.
  
text na kameni: „Vzpomeňte v chvíli rozvášněné čím národ pro svobodu rost, minulost když zapomene, ohrozí lid svou budoucnost.“ JUDr. Karel Kramář, JUDr. Alois Rašín - František Sís In memoriam 1914-1918 XI. org. Nár. dem. ve Vokovicích“ (odstraněno za německé okupace)
+
Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.
  
'''Český politik, od roku 1891 poslanec Říšského a Českého sněmu. V roce 1915 odsouzen k smrti, amnestován. První předseda vlády ČSR. Zůstal věrný tradici české národní politiky a všeslovanské myšlence 19. století.'''
+
Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.
  
 +
Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.
  
„Všechny otázky nutno řešit s hlediska zájmu celku - národa a vlasti - a tomuto zájmu podříditi vše.“ - Karel Kramář
+
V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.
Trojici vedení české ilegální organizace v první světové válce „Maffie“ tvořili Kramář-Rašín-Sís. Často šli procházkou šáreckým chodníčkem pod skalami v zeleni stromů, aby se ukryli před slídily. Byli jednotní v obraně českého národa, jemuž monarchie utužila germanizaci. Kramář byl známý slovanofil, a tak výtečný řečník, že se mu studenti pošklebovali, že prý studuje „na Riegra“, čili na výřečného Palackého zetě, který málem půl století vedl českou politiku.
 
  
Rieger byl ze mlejna, Kramář z rodiny zámožného stavitele, oba měli hmotně vystaráno. Leželo mezi nimi 42 roků boje za české sebeurčení. Kramář studoval na gymnáziu a byl vlastenecky zaujat, až se obával, „aby nezahynul vlasti bez prospěchu.“ V osmnácti si vzdychl: „Kéž možno být Havlíčkovi podobným, neboť dosíci ho nelze.“ V tom roce byl na zakázaných oslavách vítězství Ruska nad Turky (1877) a chytil ho policajt. Vyškubl se mu a utekl.
+
Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.
  
Po gymnáziu zamířil za vzděláním do ciziny: na práva do Berlína, na rok do Paříže a několik měsíců do Londýna. Diplom doktora práv mu Karlova univerzita předala 26. dubna 1884, tedy dva roky po svém založení. Pak se toulal Německem, pobyl ve Vídni a nadšeně se vrhl do politiky. Zprvu s Masarykovými realisty, ale brzy přešel mezi „mladočechy“ bratří Grégrů, Riegrových oponentů, čili přešel do strany svobodomyslných. Brzy se vyšvihl mezi její politické koryfeje, vedle výtečného politika Kaizla. Protože se vyznal v národohospodářství, politice i sociologii, dostal se do vedení.
+
V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.
  
Krámář řečnicky omračoval. Byl tak silným rusofilem a myšlenky všeslovanství, že se vevázal do osobních známostí s ruskými politiky. Jeho první cesta do Ruska byla v roce 1890, čili ve stejných letech, kdy tam odcestoval i spisovatel Holeček, který tím ve své literární tvorbě dotvářel své všeslovanství. Po návratu třicetiletý Kramář kandidoval s Masarykem do Říšské rady i Českého zemského sněmu, a jako znalec národohospodářství, sociální a finanční problematiky, pracoval v komisi Říšské rady. V Českém zemském sněmu se dostal až na místo místopředsedy. Byla to bezpochyby kariéra závratná, jako vejce vejci podobná kariéře Riegra před půlstoletím.
+
Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.
  
Zanedlouho zemřel další mladočeský vynikající rétor, poslanec Herold, a na jeho místo předsedy klubu poslanců Národní demokracie byl zvolen Kramář. Míval od mládí zásadu: „Pravdou třeba proti všem.“ Jenže v tom čase už bylo značně obtížné určovat, co pravda je a co už není, protože čas nestojí, ale běží. Český národ ke svému životu už leccos prosadil a rusofilství v tom čase už hodně zvětralo. Ne proto, že by se s největší slovanskou zemí nepočítalo, ale na politickou scénu už se vyhoupla společenská třída dělnictva, která za sebou táhla sociální problémy času. Existovala jakási společná, všemi pociťovaná pravda: nezbytnost jazykové rovnosti češtiny s němčinou a všeobecné volební právo pro každého, ba i pro ženy, které jej neměly.
+
Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.
 
 
Kramář všechnu svou politiku podřizoval úkolu vyšší úrovně kulturnosti a hospodářské síly národa, jenže v hospodářské síle národa už ostře vyvstal problém sociální, čili nejsilnější hlas situace dělnictva. Kramář, jako poslední Mohykán všeslovanství, trpěl utkvělou představou, že se musí po více než půlstoletí svolat všeslovanský sjezd, který rozmetala v roce 1848 rakouská vojska s policií. Mnozí Kramářův požadavek považovali za správný ve smyslu udržování všeslovanství, jenže ne zdaleka každý myslel na spojení s ruským samoděržaví, v němž to už jiskřilo vzpourami.
 
 
 
Kramář se spojil ve snaze o slovanskou obnovenou jednotu s příslušnými vrstvami slovanských zemí a v roce 1908 společně svolali do Prahy všeslovanský sjezd. Po dvou letech se sjezd konal v Sofii. Podařilo se mu přitlumit věčný polsko-ruský spor i slovanské rozmíšky na Balkáně. V říjnu 1912  na Říšském sněmu statečně varoval Vídeň, že její připravovaná expanze do Srbska může mít těžké důsledky. Za dva roky mu atentát na nástupce císaře Ferdinanda d'Este dal za pravdu. Císař v naduté slepotě vydal 28. října 1914 „Manifest“, jímž nahrál na světová válečná jatka.
 
Kramář se chystal do emigrace, ale nechtěl odejít od umírající matky a zůstal doma. V rozrušení napsal do „Národních listů“, aby český národ vypověděl monarchii poslušnost. „O budoucnost svého národa se nebojím,“ poznamenal.
 
 
 
Ustavil s přáteli po sicilsku „Maffii“, jenže 21. 5. 1915 si pro něj přišla policie. Přibrali starostu České obce sokolské JUDr. Scheinera a JUDr. Rašína a obvinili je z velezrady. Dne 3. června 1916 ráno nad nimi soud vynesl verdikt: smrt oběšením. Odvolací líčení trvalo do 20. listopadu a císař Franz Josef zemřel 22. listopadu, aniž rozsudek podepsal. Jeho nástupce Karel si byl vědom, že monarchii zvoní hrana a v lednu 1917 změnil rozsudek na 15 roků vězení a záhy vyhlásil amnestii.
 
 
 
Kramáře v říjnu 1917 vítala Praha jako hrdinu. Právě jemu bylo dějinami určeno vyhlásit 14. listopadu 1918 na ustavující schůzi revolučního Národního shromáždění samostatnost Československé republiky. Toto shromáždění zvolilo prezidentem nepřítomného T. G. Masaryka. Kramář se stal prvním předsedou vlády. Bylo potřeba hranice zrozené ČSR a schválené „Versailleskou mírovou smlouvou“ z 28. 6. 1919 dobýt zbraněmi, zbudovat instituce, vojsko, četnictvo, zajistit zásobování obyvatel, upravit vztahy k ostatním státům atd.
 
 
 
Nejvíc Kramáře ranila zpráva T. G. Masaryka z 8. července 1919, že v důsledku voleb se ujme předsednictví vlády sociální demokrat Vlastimil Tusar. Kramářovi ruská revoluce vzala sídlo Barbo na Krymu a jeho ruská choť Naděžda Nikolajevna přišla v Rusku o své dědictví. Postavili si dům na Letné přímo naproti Pražskému hradu. Kramář neakceptoval dobové proměny, zůstal věren své národní a slovanské politice. V bouřlivých dnech prosince 1936 mu po 36 letech manželství zemřela choť a sám za ní odešel z jitra 26. května 1937. V posledních dnech svého života často vyslovoval svoje varování: „Mám za svou povinnost neskrývat, že se o osud vlasti bojím, bojím, bojím.
 

Verze z 28. 3. 2020, 18:17

25. 5. 1849 Praha

15. 11. 1916 Praha

Pohřben na Olšanech

PD s portrétem, J. Šejnost 1929 Žitná 610/23

Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.


Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.