Petr Parléř a Jan Palach: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext
 
{{introtext
|intro = Stavitel a sochař. Stavěl část katedrály sv. Víta, Karlův most, kapli Všech svatých na Pražském hradě, vyzdobil Staroměstskou mosteckou věž, zahájil stavbu Týnského chrámu, kostela P. Marie Sněžné, zpracoval projekt chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Architektonickým pojetím prostoru, klenební sítě a plastických prvků měl evropské prvenství.
+
|intro = Český student filozofické fakulty. Upálil se na protest proti politickému útlaku v zemi a okupaci armádami vojenského paktu Varšavské smlouva.
 
}}
 
}}
  
{{quote|text=„Jsou to muži znamenití a vzdělaní, mravů tak jemných a příjemných, jako by se v Antice byli narodili.“|sign=Francesco Petrarca, o lidech u dvora Karla IV. }}
+
{{quote|text=„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.“|sign=Z posledního dopisu J. Palacha }}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Busta_Petr_Parléř.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Jan_Palach_foto_z_průkazu.JPG ‎|230px|střed]]   
|birth= 1332 nebo 1333 (Kolín nad Rýnem nebo Švábský Gmünd)
+
|birth= 11. 8. 1948 (Praha)
|death= 13. 7. 1399 (Praha)
+
|death= 19. 1. 1969 (Praha)
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/U6kJfUMuffZdP8e1A Staroměstská mostecká věž]; Portrét na věži
+
* [https://goo.gl/maps/NX5cztMuvPaT9cjy7 Palachovo náměstí, na zdi Filozofické fakulty]; PD s bystou, O. Zoubek 1990
* [https://goo.gl/maps/TbAZPEtjv3UwkazQ6 Katedrála Sv. Víta]; autoportrét, [https://cs.wikipedia.org/wiki/Triforium_katedrály_svatého_Víta vnitřní triforium]
+
* Pohřben na Olšanech
* Pohřben v katedrále sv. Víta
 
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Parléř Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Palach Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
Italský humanistický básník Petrarca nenadsazoval. V roce 1356 navštívil Prahu, když ji Karel IV. budoval jako hlavní sídlo císaře. Povolal do Prahy výjimečné talenty v oborech i v mravech. Hodně z nich už poznal u dvora otcova bratra, strýce Karla IV., jehož jméno si vzal za své. Měl vzdělanostní rozhled jako málokdo. Rozpoznal sílu talentů i nejmladších a neváhal je vzít ke svému dvoru. Z Gmündu na Pražský hrad povolal teprve dvacetiletého políra Petra Parléře (zřejmě ze slova polír), nejnadanějšího člena stavitelského rodu, a svěřil mu stavbu katedrály sv. Víta po zemřelém Matyáši z Arrasu. Matyáš stavěl katedrálu ve stylu francouzských katedrál sedm roků, čili do své smrti v roce 1352. Karlův záměr zvelebení země a výstavby Prahy nebyly „choutky nějakého podivína“, psal Palacký. Byl to výsledek Karlova hlubokého vzdělání a jeho činnorodosti. Byla to výslednice moudrých hlav u dvora. Město mělo reprezentovat vládu přemyslovského rodu.  
+
Ve čtyři hodiny odpoledne 16. ledna 1969 se z rampy Národního muzea rozběhla Václavským náměstím hořící, živá pochodeň. Upadla, znovu se zvedla a běžela, běžela… A lidé strnule hleděli, až nějaký muž přiskočil, strhl ze sebe kožich a hodil jej na hořícího člověka. Lidé bezradně pobíhali s hrůzou v očích a jeden přes druhého křičeli. Na klinice popálenin v Legerově ulici lékaři konstatovali, že jde o popáleniny 3. stupně na 85 % těla. Hořící postavou byl dvacetiletý student prvního ročníku filozofie, Jan Palach.  
  
Karel začal Prahu přestavovat ještě za života svého otce Jana Lucemburského 23. října 1341 tím, že postavil hrobky pro sv. Václava a sv. Vojtěcha a také chór, čili kruchtu (místnost pro kněze). Jeho dalším počinem bylo založení pražského arcibiskupství dnem 30. 4. 1344. Dosud pražské biskupství podléhalo mohučskému arcibiskupství. A téhož roku 21. listopadu dosadil na pražský arcibiskupský stolec Arnošta z Pardubic, který za účasti královské rodiny položil základní kámen ke stavbě katedrály sv. Víta.  
+
Nedávno jej přijali na vytouženou školu. Napoprvé jej na filosofii nepřijali, proto začal studium Vysoké školy ekonomické, ale po čtyřech semestrech zkusil filosofii znovu a přijali ho. Jenom ztěžka šeptal ze spálených úst: „Zapálil jsem se sám, jako to dělali buddhisté ve Vietnamu... Na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem.
  
Parléř přišel už v čase přesně vymezeného programu, kdy stavitel Matyáš z Arrasu zvedl stavbu chrámu sv. Víta do výše triforia (ochoz v půli výšky chrámové lodi), postavil pět kaplí na jihu a jednu na severu. Parléř musel respektovat Matyášův půdorys chrámu, který měl podobu jihofrancouzských katedrál. Parléř pokračoval tím, že nad půdorys odvážně zvedl klenby hlavních lodí. Klenby byly žebrové a zdobil je oblý dekor. Působilo to dojmem, jakoby by se tímto dekorem rozvlnil celý chrám. Parléř tím porušil zdrženlivou a chladnou normu francouzských katedrál a dodal chrámu cosi nového, v Evropě nevídaného. Za svého života Parléř postavil severní sakristii, svatováclavskou kapli, celou jižní část chrámové věže, tzv. Zlatou bránu a dolní část jižní věže. Triforium, neboli ochoz, okna a síťovou klenbu katedrály dokončil až po smrti Karla IV. (1378).  
+
Zemí se zvedla vlna zoufalství, prosíme, nepokračujte, mladý život je dražší, než toto hrdinství, jež naše země nezná. A šeptal i umírající student Palach: „Vzkažte jim, aby to nedělali.“ Do napětí a křiku, zaklínání rozumu a hrdinství se však rozhořela další živá pochodeň sedmnáctiletého studenta střední školy Zajíce. Celá česká země byla zoufalá a jedním hlasem volala, vyzývala k rozumu „své děti“.  
  
Václavská kaple je Parléřovým dílem. Vznikla z bývalé románské rotundy, v níž byly uloženy ostatky sv. Václava. Kapli mohli vysvětit v roce 1367. Mozaiky v kapli jsou ojedinělým dílem italských umělců. Kamenická a sochařská práce kaple katedrály jsou dílem svatovítské Parléřovy hutě. Všechno se stavělo za citlivého Parléřova dohledu. Parléřovým osobním dílem je plastika sv. Václava v kapli. Později se zjistilo, že plastika je v proporcích hlavy až neuvěřitelně podobná ostatkům Václavovi dochované hlavy, nalezené později. Parléř byl tudíž i geniálním sochařem, který popohnal vývoj sochařství své doby.  
+
Pohřbu Palacha se zúčastnil i prezident republiky Svoboda, a obrovský, tichý a výmluvný průvod Prahou se vydal na Olšany. Neměl konce. Byla to tichá demonstrace českého národa proti okupaci ČSR vojsky Varšavské smlouvy. O zemičce uprostřed Evropy se mluvilo ve světě od ledna 1968. Kormidla státu se v lednu 1968 ujala reformní část vládní Komunistické strany a režim stoupenců Alexandra Dubčeka započal demokratické reformy. Byla tím ohrožena dogmatická idea řízení státu podle principů vedení SSSR. Tam po zdrženlivých úvahách prošel návrh na vojenskou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Reformní vláda ČSSR byla doslova unesena do Moskvy a přinucena k pokořující dohodě. Do čela ČSSR bylo dosazeno konzervativní, prookupační křídlo čsl. vládní skupiny v čele s Gustavem Husákem.  
  
Největší umělecké virtuozity Parléř dosáhl v letech sedmdesátých. Vytvořil tumby (náhrobky ve zdi) Přemysla Otakara I. a II., Spytihněva II. a Břetislava I. a II. Z podnětu císaře Karla zbudoval na triforiu jedinečnou galerii jednadvaceti sochařských portrétů královského rodu a osobností, které se zasloužily o katedrálu. Plastiky vznikaly v Parléřově huti v letech 1374-85. Parléř byl mistrem psychického vzezření plastik hlavy. Hlavy Karla IV., a jeho čtyř manželek, rodičů, bratr Václava IV. s první chotí Johankou Bavorskou, 3 prvních biskupů, 5 ředitelů stavby, Matyáše z Arrasu a vlastní autoportrét jsou psychologickými studiemi lidí. Ve svatovítské huti vyšly plastiky poprsí P. Marie, Krista a zemských patronů. Parléř je autorem plastik, tzv. „bestiarium“, čili kamenných ornamentů, rostlin, zvířat, masek, symbolů nebes i pekla na vnější straně triforia, čili zvenčí chrámu.  
+
Jejím prvním úkolem bylo, zbavit se proreformních členů KSČ. Husákovo vedení KSČ vyhodilo z KSČ na 450 tisíc reformních členů, kteří se nekáli z „hříchů“. Po celou dvacetiletou existenci tzv. normalizace, čili obnovy starých vládních kolejí, byli proreformní komunisté a pak i členové různých protirežimních uskupení diskriminováni politicky i pracovně.  
  
Parléř stavěl také most mezi Starým Městem a Malou Stranou. Most je místem půvabného panoramatu Malé Strany. Nádherná gotická Staroměstská mostecká věž a její plastická výzdoba je rovněž Parléřovým dílem. Parléř stavěl i kapli Všech svatých na Pražském hradě a podle jeho projektů se na Starém Městě stavěly chrámy Panny Marie před Týnem a P. Marie Sněžné. Tvůrce pražské gotiky rozhodoval i o stavbách mimo Prahu. Postavil chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem, a především vyprojektoval základní pojetí chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, jehož realizaci pak řídil jeho syn Jan Parléř.  
+
Palach se stal symbolem útlaku a nadějí svobody. Pocházel z evangelické rodiny ve Všetatech na Mělnicku a jeho sklon k humanitním oborům prozrazoval stav jeho myšlení. Zvídavost jej dvakrát přivedla za poznáním do SSSR a jednou do Francie. Demokratizační proud ve vedení státu v tzv. „Pražském jaru“ 1968 jej strhl názorovou svobodou. Okupace 21. srpna 1968 pro něj byla šokem, zhacením demokratických nadějí. Ve vichru názorů, kritiky a protestů doma i ve světě byli strůjci „Pražského jara“ umlčeni, sesazeni z funkcí a vyhozeni z práce. Mnoho lidí opustilo svou vlast.  
  
Petr Parléř zemřel půl roku před koncem 14. století. Synové Jan a Václav mu zbudovali v katedrále sv. Víta kamenný náhrobek.
+
V listopadu 1968 se Palach ještě účastnil protiokupační stávky studentů ve školách. Dovolávali se světa, hledali způsoby protestu proti půlmilionové okupační armádě. V této atmosféře zoufalství a pocitu beznaděje se zrodila i tajná skupina studentů, kteří se chtěli obětovat buddhistickým způsobem, jaký dějiny střední Evropy nepamatovaly. Ještě o vánocích a na Nový rok byl Palach doma u matky a staršího bratra ve Všetatech. Otce neměl už od třinácti. Tušil nebo věděl, že půjde za několik dní na smrt? Ráno 16. ledna se vrátil na studentskou kolej a napsal dopisy: pro tisk, druhý exemplář měl v aktovce a 3 dopisy adresoval Svazu spisovatelů, kamarádům Luboši Holečkovi a Ladislavu Žižkovi. Odpoledne se vydal k Národnímu muzeu.
 +
 
 +
Zdánlivě prostý chod života, v němž byla skryta tragédie, tragédii netušil. Byla to časovaná nálož lidského svědomí. Rakev provázenou tisíci občanů uložili na Olšany. Hrob byl obložen věnci: prezidenta republiky L. Svobody a bezpočtem květin od lidí. A pak lidé chodili na Palachův hrob o výročích s květinami a připomínali viny politické totality.
 +
 
 +
V roce 1973 se zodpovědní naivně domnívali, že vymažou paměť lidí tím, že Palachovy ostatky zpopelní a urnu převezou do jeho rodiště. Tryzny u Palachova hrobu se konaly i ve Všetatech, byť za policejní asistence. O Palachovi psali v zahraničí, vycházely o něm knihy, stával se symbolem. Diktatura si přidala hřebík do vlastní rakve. Po pádu režimu v listopadu 1989 Palacha uložili na Olšany.

Verze z 5. 4. 2020, 11:50

Český student filozofické fakulty. Upálil se na protest proti politickému útlaku v zemi a okupaci armádami vojenského paktu Varšavské smlouva.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.“
— Z posledního dopisu J. Palacha
Jan Palach foto z průkazu.JPG
Narození a úmrtí
  • 11. 8. 1948 (Praha)
  • 19. 1. 1969 (Praha)
Památníky
Odkazy

Ve čtyři hodiny odpoledne 16. ledna 1969 se z rampy Národního muzea rozběhla Václavským náměstím hořící, živá pochodeň. Upadla, znovu se zvedla a běžela, běžela… A lidé strnule hleděli, až nějaký muž přiskočil, strhl ze sebe kožich a hodil jej na hořícího člověka. Lidé bezradně pobíhali s hrůzou v očích a jeden přes druhého křičeli. Na klinice popálenin v Legerově ulici lékaři konstatovali, že jde o popáleniny 3. stupně na 85 % těla. Hořící postavou byl dvacetiletý student prvního ročníku filozofie, Jan Palach.

Nedávno jej přijali na vytouženou školu. Napoprvé jej na filosofii nepřijali, proto začal studium Vysoké školy ekonomické, ale po čtyřech semestrech zkusil filosofii znovu a přijali ho. Jenom ztěžka šeptal ze spálených úst: „Zapálil jsem se sám, jako to dělali buddhisté ve Vietnamu... Na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem.“

Zemí se zvedla vlna zoufalství, prosíme, nepokračujte, mladý život je dražší, než toto hrdinství, jež naše země nezná. A šeptal i umírající student Palach: „Vzkažte jim, aby to nedělali.“ Do napětí a křiku, zaklínání rozumu a hrdinství se však rozhořela další živá pochodeň sedmnáctiletého studenta střední školy Zajíce. Celá česká země byla zoufalá a jedním hlasem volala, vyzývala k rozumu „své děti“.

Pohřbu Palacha se zúčastnil i prezident republiky Svoboda, a obrovský, tichý a výmluvný průvod Prahou se vydal na Olšany. Neměl konce. Byla to tichá demonstrace českého národa proti okupaci ČSR vojsky Varšavské smlouvy. O zemičce uprostřed Evropy se mluvilo ve světě už od ledna 1968. Kormidla státu se v lednu 1968 ujala reformní část vládní Komunistické strany a režim stoupenců Alexandra Dubčeka započal demokratické reformy. Byla tím ohrožena dogmatická idea řízení státu podle principů vedení SSSR. Tam po zdrženlivých úvahách prošel návrh na vojenskou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Reformní vláda ČSSR byla doslova unesena do Moskvy a přinucena k pokořující dohodě. Do čela ČSSR bylo dosazeno konzervativní, prookupační křídlo čsl. vládní skupiny v čele s Gustavem Husákem.

Jejím prvním úkolem bylo, zbavit se proreformních členů KSČ. Husákovo vedení KSČ vyhodilo z KSČ na 450 tisíc reformních členů, kteří se nekáli z „hříchů“. Po celou dvacetiletou existenci tzv. normalizace, čili obnovy starých vládních kolejí, byli proreformní komunisté a pak i členové různých protirežimních uskupení diskriminováni politicky i pracovně.

Palach se stal symbolem útlaku a nadějí svobody. Pocházel z evangelické rodiny ve Všetatech na Mělnicku a jeho sklon k humanitním oborům prozrazoval stav jeho myšlení. Zvídavost jej dvakrát přivedla za poznáním do SSSR a jednou do Francie. Demokratizační proud ve vedení státu v tzv. „Pražském jaru“ 1968 jej strhl názorovou svobodou. Okupace 21. srpna 1968 pro něj byla šokem, zhacením demokratických nadějí. Ve vichru názorů, kritiky a protestů doma i ve světě byli strůjci „Pražského jara“ umlčeni, sesazeni z funkcí a vyhozeni z práce. Mnoho lidí opustilo svou vlast.

V listopadu 1968 se Palach ještě účastnil protiokupační stávky studentů ve školách. Dovolávali se světa, hledali způsoby protestu proti půlmilionové okupační armádě. V této atmosféře zoufalství a pocitu beznaděje se zrodila i tajná skupina studentů, kteří se chtěli obětovat buddhistickým způsobem, jaký dějiny střední Evropy nepamatovaly. Ještě o vánocích a na Nový rok byl Palach doma u matky a staršího bratra ve Všetatech. Otce neměl už od třinácti. Tušil nebo věděl, že půjde za několik dní na smrt? Ráno 16. ledna se vrátil na studentskou kolej a napsal dopisy: pro tisk, druhý exemplář měl v aktovce a 3 dopisy adresoval Svazu spisovatelů, kamarádům Luboši Holečkovi a Ladislavu Žižkovi. Odpoledne se vydal k Národnímu muzeu.

Zdánlivě prostý chod života, v němž byla skryta tragédie, tragédii netušil. Byla to časovaná nálož lidského svědomí. Rakev provázenou tisíci občanů uložili na Olšany. Hrob byl obložen věnci: prezidenta republiky L. Svobody a bezpočtem květin od lidí. A pak lidé chodili na Palachův hrob o výročích s květinami a připomínali viny politické totality.

V roce 1973 se zodpovědní naivně domnívali, že vymažou paměť lidí tím, že Palachovy ostatky zpopelní a urnu převezou do jeho rodiště. Tryzny u Palachova hrobu se konaly i ve Všetatech, byť za policejní asistence. O Palachovi psali v zahraničí, vycházely o něm knihy, stával se symbolem. Diktatura si přidala hřebík do vlastní rakve. Po pádu režimu v listopadu 1989 Palacha uložili na Olšany.