Jan Opletal a František Ondříček: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
{{introtext
+
{{introtext2
|intro = Český student medicíny. Při protiokupační demonstraci 28. října 1939 byl Němci smrtelně zraněn. Jeho smrt se stala symbolem boje českého národa za svobodu.
+
|intro = Český houslový virtuos, jeden z českých houslových géniů z řady: J. Slavík, F. Laub, J. Kubelík atd., jež dala světu česká země. Proslavil Dvořákův „Houslový koncert a moll“.
 
}}
 
}}
 
{{quote|text=„Jak k tomu přijde ten, kdo se narodil v chudé chatrči, že musí stále sloužit zájmům toho šťastnějšího, který dosáhl všeho, po čem touží již tím, že se narodil v domě plné nadbytku.“|sign=J. Opletal v kompozici z oktávy }}
 
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Jan_Opletal.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:František_Ondříček.jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= 31. 12. 1914 (Lhota nad Moravou, Náklo)
+
|birth= 29. 4. 1857 (Praha)
|death= 11. 11. 1939 (Praha)
+
|death= 12. 4. 1922 (Milán)
 
|PD=  
 
|PD=  
* [https://goo.gl/maps/o12731TM2zTv2MJa6 Jenštejnská 1966/1]; PD, 1946
+
* [https://goo.gl/maps/3pgeCR9hapMSfxUP8 Nový svět 25]; PD s portrétem, J. Kavan 1927
* Pohřben v Náklu
+
* Pohřben na Vyšehradě
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Opletal Článek na Wikipedii]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Ondříček Článek na Wikipedii]
 +
* [https://www.pametni-desky-v-praze.cz/products/ondricek-frantisek-na-dome-cp-90-na-novem-svete-25-na-hradcanech-/ Pamětní desky v Praze]   
 
}}
 
}}
  
Narodil se v roce sarajevského atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d'Este. Rozezlený císař okamžitě vydal provolání „Mým národům“ a spolu s Německem napochodovali do Evropy, kde zažehli požár 1. světové války.  
+
Sága muzikantského rodu Ondříčků sahá ještě před dědu Ignáce, který měl kapelu, vyučoval i hře na housle a dal hudební základy synu Janovi, jemuž chtěl zprvu poskytnout jistější chleba v kněžském alumnátu. Záměr otci naštěstí nevyšel. Jan zmizel s houslemi ve světě a vrátil se s dvouletým Františkem, protože mu zemřela maminka.
 +
 
 +
Jan, který studoval na varhanické škole s A. Dvořákem, se usadil na Malé Straně, otevřel si hudební školu v domě „U Zlatého pluhu“ a se svou kapelou se živil po zábavách i ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Za čas se z oken jeho hudební školy nesl houslový kvintet Jana a jeho čtyř synů. Nejstarší František hrál na housle už od tří let a prstíčky mu běhaly po hmatníku tak samozřejmě, jakoby se s houslemi narodil. Když hrál otec po hospodách, publikum často volalo, aby jim zahrál sólo malý František. Vysadili ho na stůl a malý virtuos hrál a hrál.  
  
Jan si válku nepamatoval, ale na frontě mu padl starší bratr. V půli 20. let mu rodina ze skromných prostředků umožnila studium na litovelském gymnáziu. Jan se rodičům odvděčil maturitou s vyznamenáním, ale na další studium už nebylo. Absolvoval vojenskou službu u dělostřeleckého pluku v pražské Ruzyni, kde mohl mít šanci zůstat nastálo, jenže v důstojnické škole mu zjistili slabý zrak a bylo po ideálech vojenských výložek. Jenže Jan se životu tak snadno nepoddal. Nosil v sobě tajný cíl. Učil se jazykům. Zjistil, že existuje Hlávkovo stipendium pro chudé talenty a zřejmě se informoval o jeho podmínkách. Český mecenáš Hlávka vyžadoval na studentech kromě pobytu v jeho promyšleně vybavené studentské koleji, především vynikající prospěch a znalosti jazyka. Arch. Hlávka dal i do své závěti podmínku, aby adepti pobytu v jeho koleji, kde bylo všechno zdarma, byli přijati za podmínek vynikajícího prospěchu a se znalostí dvou světových jazyků. Znalosti jazyků okusil i Hlávka a byla mu branou do vědomostí světa. Dvaadvacetiletý Jan se roku 1936 do Hlávkovy koleje přihlásil a uspěl. Měl jistě obrovskou radost, protože to nebyla jen kolej, ale skvěle vybavený domov studentů. Hlávka pamatoval na všechno. Vybral pro kolej vhodné místo v Jenštejnské ulici, odkud bylo blízko na fakulty i do knihoven.  
+
Když jednou Františka slyšel hrát prof. konservatoře, kontrabasista Hrabě, doporučil otci, aby jej poslal na konzervatoř do třídy vynikajícího houslového pedagoga prof. Bennewitze. Tam pod mistrovým vedením František v letech 1873-76 konzervatoř vystudoval. Františkův prstoklad a švih přiváděl posluchače k údivu. Chudé talenty byly odkázány na hudby milovnost mecenášů. Bennewitz Františka doporučil bohatému Olivovi, jehož nebylo třeba moc přemlouvat, aby sáhl do prkenice hlouběji a poslal Františka na studium do Paříže ke slavnému pedagogovi a houslistovi L. J. Massartovi. Ten rovněž užasl nad českým talentem a zanedlouho František získal l. cenu pařížské konzervatoře.  
  
Ke studentům se dostávaly zprávy z Německa, Itálie a Španělska o nebezpečí fašismu v Evropě. A pak všichni uslyšeli Hitlerovy hrozby z Německa a křik Němců ze Sudet, odkud se zanedlouho do vnitrozemí přivalily proudy Čechů, jež Němci vyháněli. Mnichovská dohoda z 29. 9. 1938 s podpisem Anglie, Francie, Hitlera a Mussoliniho, ale bez podpisu ČSR rozhodla o anexi českého pohraničí Němci, kteří se viděli, jako vládci zbytku Čech a Moravy. Republika mobilizovala. Těžko je potomkům pochopit, co svíralo srdce českého národa. Vláda váhala být či nebýt, přijmout či bojovat, ale „zrádný Albion“ i Paříž myslely, že zachrání sebe, proto zradily závazky k ČSR. Pochmurný den německé anexe ČSR dne 15. 3. 1939 Opletala zastihla ve 3. ročníku medicíny.  
+
Paříž Františkovi otevřela cestu do Evropy, a ta v hudbě začínala ve Vídni. Byla to nevídaná sláva v hudební aule monarchie při Františkově koncertu. Přítomný Mendelssohn byl prý Františkovou hrou přímo ohromen. Evropa se mladému houslistovi otevřela, pověst o jeho talentu ho předcházela, a když Františkovi udeřilo šestadvacet, vykročil na první koncertní evropské turné. Při koncertech bývalo pravidlem, že je zakončil Dvořákovým houslový koncertem. V osmdesátých letech si Ondříček zvolil Vídeň za svůj dočasný domov. Věhlas jej vyzvedl mezi světové mistry houslí. Měl až neuvěřitelně bohatý repertoár a jeho přednesu díla J. S. Bacha, L. van Beethovena, J. Brahmse, P. I. Čajkovského, N. Paganiniho a M. Brucha málokdo mohl konkuroval. Neměl srovnatelného soupeře v prstokladové technice. Jeho tón byl vroucný, vášnivý a dynamický. Když koncertoval v berlínské opeře, měli svá vystoupení ve městě ještě tři houslisté, kteří doplatili na Ondříčkovu slávu. O vstupenky na českého mistra se lidé doslova prali.  
Těžko se českým vojákům odcházelo z hraniční čáry, obezděné bytelnými bunkry. A ztěží předávali Němcům kasárna. Hned na podzim téhož osudného roku 1939 se k 21. výročí zrodu ČSR 28. 10. 1918 začaly na Karlově náměstí srocovat tisíce mladých lidí. Utvořil se dlouhý průvod, který se pohnul Žitnou ulicí, sledován německým gestapem. Když průvod přešel dům, v němž žil do své smrti Antonín Dvořák, a jehož bysta shlížela z l. patra na děj času, ozvala se od Vinohrad střelba. A když se pak vzepjaly silné hlasy studentů ovacemi na oslavu dne zrodu ČSR, našla si osudová střela z německé pušky studenta Jana Opletala. Jan ucítil krev a bolest v břiše. Odvezli jej rychle na proslulou Jiráskovu kliniku, ale ani zkušené ruce prof. Jiráska neuměly učinit zázrak. Jan Opletal za čtrnáct dní, dne 11. 11. 1939 v poledne dodýchal.  
 
  
Celý český národ byl pobouřen. Po třech dnech se chystal převoz těla Opletala do rodiště v Náklu na Moravě. Lidé se houfně srocovali kolem Wilsonova nádraží, odkud měl vyjet vlak s Janovou rakví. Po ulicích demonstrovali studenti, pronásledováni německou policií. Německé úřady rozhodly, že Opletalovy ostatky budou převezeny pohřebním vozem. Zvěst o Opletalově smrti přivedla do Nákla k Janovu hrobu tisíce lidí, mezi nimi i delegaci studentů. A Praha neustále bouřila, studenti chodili ulicemi i s profesory. Němci zasadili krutou ránu Karlovo univerzitě. Tato rána se nemohla srovnávat ani s její anexí jezuity po Bílé hoře.  
+
V roce 1890-91 zůstal František celý rok v rodné Praze. Otci, jemuž vděčil za všechno, se mohl jenom uklonit u jeho hrobu na Malostranském hřbitově. Bratři se rozběhli po světě a domů přijížděli jenom na skok. Josef byl koncertním mistrem v pražském Národním divadle a pak přijal angažmá v symfonickém orchestru v Bostonu. Emanuel, žák Ševčíkův, si dobyl věhlasu v Rusku a Uhrách. Stanislavův velký talent teprve vyrůstal. Doma František uspořádal deset koncertů a nechyběl v nich Dvořákův „Houslový koncert a moll“, díla Smetany, Fibicha rovněž uvedl i vlastní fantazii na motivy z „Prodané nevěsty“. Smetanu nevynechal na koncertech ve světě nikdy. Velké koncertní turné absolvoval v letech 1895-6, čili v době, kdy se Dvořák s Amerikou loučil. Ondříček oslnil „Nový svět“ rozsahem svého repertoáru, v němž patrně scházelo ze slavných houslových skladeb světa máloco. V Bostonu se setkal s bratrem. Setkání bylo příliš krátké na dlouhé vzpomínání, jež by z toho mělo být.  
  
Německé úřady sáhly k neuvěřitelnému. Gestapo a německé vojsko jezdili pražskými ulicemi a zatýkali studenty i profesory. Z Berlína přikázali uzavřít české vysoké školy. V noci gestapo přepadlo studentské koleje, pozatýkali 1200 studentů i profesorů a odvezli je do koncentračních táborů. Český národ zůstal, jako kdysi kališníci po Bílé hoře, bez inteligence. Národ se bránil, přežil a 17. listopad zůstal natrvalo citlivým mementem. Nejenom v Čechách, ale na celém světě.
+
Slavní hudebníci bývají Ahasvery světa, nesoucí porozumění lidským srdcím, aniž naplní vlastní, věčné touhy. Ondříček působil několik roků jako pedagog. Za svého pobytu ve Vídni vyučoval hudbě, a po svém návratu do Prahy působil v letech 1919-22 na pražské konzervatoři. Na jaře 1922 se vydal na pozvání svého žáka Granchima na jih Evropy. Nebylo mu však přáno, aby se do svého rodného města vrátil. Když v Miláně přestupoval na vlak, ranila jej mrtvice. Byl v Miláně zpopelněn a jeho urnu, za velké účasti ctitelů, uložili Pražané 17. května 1922 na Vyšehrad.

Verze z 5. 4. 2020, 12:09

Český houslový virtuos, jeden z českých houslových géniů z řady: J. Slavík, F. Laub, J. Kubelík atd., jež dala světu česká země. Proslavil Dvořákův „Houslový koncert a moll“.
František Ondříček.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 4. 1857 (Praha)
  • 12. 4. 1922 (Milán)
Památníky
  • Nový svět 25; PD s portrétem, J. Kavan 1927
  • Pohřben na Vyšehradě
Odkazy

Sága muzikantského rodu Ondříčků sahá ještě před dědu Ignáce, který měl kapelu, vyučoval i hře na housle a dal hudební základy synu Janovi, jemuž chtěl zprvu poskytnout jistější chleba v kněžském alumnátu. Záměr otci naštěstí nevyšel. Jan zmizel s houslemi ve světě a vrátil se s dvouletým Františkem, protože mu zemřela maminka.

Jan, který studoval na varhanické škole s A. Dvořákem, se usadil na Malé Straně, otevřel si hudební školu v domě „U Zlatého pluhu“ a se svou kapelou se živil po zábavách i ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Za čas se z oken jeho hudební školy nesl houslový kvintet Jana a jeho čtyř synů. Nejstarší František hrál na housle už od tří let a prstíčky mu běhaly po hmatníku tak samozřejmě, jakoby se s houslemi narodil. Když hrál otec po hospodách, publikum často volalo, aby jim zahrál sólo malý František. Vysadili ho na stůl a malý virtuos hrál a hrál.

Když jednou Františka slyšel hrát prof. konservatoře, kontrabasista Hrabě, doporučil otci, aby jej poslal na konzervatoř do třídy vynikajícího houslového pedagoga prof. Bennewitze. Tam pod mistrovým vedením František v letech 1873-76 konzervatoř vystudoval. Františkův prstoklad a švih přiváděl posluchače k údivu. Chudé talenty byly odkázány na hudby milovnost mecenášů. Bennewitz Františka doporučil bohatému Olivovi, jehož nebylo třeba moc přemlouvat, aby sáhl do prkenice hlouběji a poslal Františka na studium do Paříže ke slavnému pedagogovi a houslistovi L. J. Massartovi. Ten rovněž užasl nad českým talentem a zanedlouho František získal l. cenu pařížské konzervatoře.

Paříž Františkovi otevřela cestu do Evropy, a ta v hudbě začínala ve Vídni. Byla to nevídaná sláva v hudební aule monarchie při Františkově koncertu. Přítomný Mendelssohn byl prý Františkovou hrou přímo ohromen. Evropa se mladému houslistovi otevřela, pověst o jeho talentu ho předcházela, a když Františkovi udeřilo šestadvacet, vykročil na první koncertní evropské turné. Při koncertech bývalo pravidlem, že je zakončil Dvořákovým houslový koncertem. V osmdesátých letech si Ondříček zvolil Vídeň za svůj dočasný domov. Věhlas jej vyzvedl mezi světové mistry houslí. Měl až neuvěřitelně bohatý repertoár a jeho přednesu díla J. S. Bacha, L. van Beethovena, J. Brahmse, P. I. Čajkovského, N. Paganiniho a M. Brucha málokdo mohl konkuroval. Neměl srovnatelného soupeře v prstokladové technice. Jeho tón byl vroucný, vášnivý a dynamický. Když koncertoval v berlínské opeře, měli svá vystoupení ve městě ještě tři houslisté, kteří doplatili na Ondříčkovu slávu. O vstupenky na českého mistra se lidé doslova prali.

V roce 1890-91 zůstal František celý rok v rodné Praze. Otci, jemuž vděčil za všechno, se mohl jenom uklonit u jeho hrobu na Malostranském hřbitově. Bratři se rozběhli po světě a domů přijížděli jenom na skok. Josef byl koncertním mistrem v pražském Národním divadle a pak přijal angažmá v symfonickém orchestru v Bostonu. Emanuel, žák Ševčíkův, si dobyl věhlasu v Rusku a Uhrách. Stanislavův velký talent teprve vyrůstal. Doma František uspořádal deset koncertů a nechyběl v nich Dvořákův „Houslový koncert a moll“, díla Smetany, Fibicha rovněž uvedl i vlastní fantazii na motivy z „Prodané nevěsty“. Smetanu nevynechal na koncertech ve světě nikdy. Velké koncertní turné absolvoval v letech 1895-6, čili v době, kdy se Dvořák s Amerikou loučil. Ondříček oslnil „Nový svět“ rozsahem svého repertoáru, v němž patrně scházelo ze slavných houslových skladeb světa máloco. V Bostonu se setkal s bratrem. Setkání bylo příliš krátké na dlouhé vzpomínání, jež by z toho mělo být.

Slavní hudebníci bývají Ahasvery světa, nesoucí porozumění lidským srdcím, aniž naplní vlastní, věčné touhy. Ondříček působil několik roků jako pedagog. Za svého pobytu ve Vídni vyučoval hudbě, a po svém návratu do Prahy působil v letech 1919-22 na pražské konzervatoři. Na jaře 1922 se vydal na pozvání svého žáka Granchima na jih Evropy. Nebylo mu však přáno, aby se do svého rodného města vrátil. Když v Miláně přestupoval na vlak, ranila jej mrtvice. Byl v Miláně zpopelněn a jeho urnu, za velké účasti ctitelů, uložili Pražané 17. května 1922 na Vyšehrad.