Josef Thomayer

obráceně R. E. Jamot - literární pseudonym

23. 3. 1853 Trhanov p. Čerchovem

18. 10. 1927 Praha

Pohřben v Trhanově

PD, 1937 Mezibranská 808/23

Český lékař-internista a spisovatel. Nejvýznamnější diagnostik své doby a propagátor lékařské vědy. Ze studií: „Bezvědomí a jeho diagnostický význam“, „Pathologie a therapie nemocí vnitřních“, „Vliv civilizace na nervy člověkovy“. Přítel mnoha českých umělců a spisovatelů (Vrchlický, Jirásek, Aleš, Sládek, Neruda aj.) Z jeho tvorby: „Příroda a lidé“, „Žloutne listí“, „Po různých stezkách“.

„Ve svém pokročilém věku jsem naprosto přesvědčen, že římský aforismus „Mundus vult decipi, ergo decipiatur“ (Svět chce být šizen, tedy budiž šizen), bych byl vynalezl sám, kdyby nebyl tak starého původu a jiným vynalezen.“ - J. Thomayer

Snad to bylo v sextě klatovského gymnázia, když mu profesor matematiky svěřil nového žáka Fridu z Prahy, aby jej doučoval matematiku. Skamarádili se a tajně psali verše. Když je poslali do pražské redakce, uspěl Frida a Thomayer později uspěl prózou. Vymysleli si pseudonymy, protože na škole bylo publikování zakázáno. Nápaditý Thomayer Fridovi vymyslel Vrchlický a sám poslal Nerudovi a Hálkovi do redakce prózu a byla zřejmě povedená, protože jej podezřívali z plagiátu.

Po dvaceti letech se znovu sešli v Praze. To už Vrchlický vévodil českému Parnasu a Thomayer vládl Aeskulapově říši (řecký bůh lékařství) po boku svého učitele a zakladatele české interní kliniky prof. Eiselta. Na co sáhl, to se mu dařilo, byl skvělým internistou a diagnostikem. Jednou v partě kamarádů si vědecky předpověděl délku věku a zmýlil se jenom o dva roky. Psal o své vědě, o lidských osudech, o přírodě, ba vymyslel si literární formu, jíž se dnes říká literaturu faktu. Poutavě napsal o příčině smrti Žižky, Václava a jiných osobností českých dějin.

Maminka mu mohla přilepšit jenom poskrovnu, musel spoléhat jen na sebe. O to byl pilnější, houževnatější, aby své přirozené nadání znásobil. V roce 1876 skvěle obhájil doktorát lékařství a otevřel si soukromou ordinaci, jenže vydělal sotva na obživu, proto přijal vstřícnou ruku prof. Eiselta, který si v roce 1880 svého nejlepšího žáka vzal na svou první českou interní kliniku, kterou založil. Název „klinika“ zní vznešeně, zatímco šlo spíše o drobeček, vypadlý ze soukolí německé kliniky. Ale byla to už „česká klinika“, jež v národním lékařství budovala základy základ zdravotnické organizace. Spíše šlo jen o přívěšek kliniky německé, kam se posílaly beznadějné případy a často z ní vycházeli uzdraveny. Jenže kolik to stálo obětavosti a samozřejmě znalostí.

Rozkřiklo se mnoho až neuvěřitelného o její lékařské etice a jejího výsledku. Léty se česká klinika proměňovala ve věhlasnou kliniku, v níž své umění a obětavost ukázali český profesor a jeho nejlepší žák. Naplňovala odkaz J. E. Purkyněho, který byl hrdě vlastenecky prvním, kdo začal na fakultě přednášet českým jazykem. Být skvělým lékařem a hrdým Čechem znamenalo pro český národ obrovskou sílu v sebe vzkříšení národa.

V roce 1883 se Thomayer habilitoval na docenta vnitřního lékařství. Vydal velmi populární a skvěle napsaný „Úvod do drobné lékařské praxe“ a pro českou fakultu, která vznikla v roce l882, napsal velmi žádanou a po desetiletí užívanou „Pathologii a therapii nemocí vnitřních“. Roku 1885 se už známý internista Thomayer, který byl na zkušené u prof. Charcota v Paříži a navštívil Londýn i Berlín, stal přednostou české polikliniky. Fakulta mu za rok udělila mimořádnou profesuru a v roce 1897 získal titul řádného profesora. V roce 1902 převzal po prof. Eiseltovi II. interní kliniku.

Thomayer si zařídil i vlastní ordinaci na rohu Mezibranské ulice a Václavského náměstí. Když pacienti vstoupili do čekárny, spatřili v jejím čele rozměrnou kolorovanou postavu chodského rebela Jana Koziny, malovanou přítelem Mikulášem Alšem. V ordinaci a nevelkém mládeneckém bytě to byla zároveň i knihovna s velkou galerií především děl Alše, Schikanedera, Tulky, Vrchlického, Sládka, Sv. Čecha, Nerudy, Zeyera, Wintra, Raise atd. Prostě děl všech Thomayerových přátel, kteří se revanžovali za lékařskou péči. Léčil je poctivě, kamarádsky a nebral od nich peníze, ale jejich díla ano.

Thomayer byl široko daleko znám svými nízkými poplatky za léčbu především chudiny, za což mu leckteří pecunaristé potajmu láli. Při svých rozsáhlých povinnostech a bohatých zájmech si nemohl dovolit mrhat časem. Měl čas přesně učleněn: vstával ráno v pět, psal do sedmi, pak přišla klinika, vizita, ambulance a v 11 hodin návštěvy u pacientů. Po obědě ordinoval od tří doma, a pak šel do kavárny na Ferdinandovu (Národní) třídu a brzy na kutě. „Je mi milejší dobře prospaná noc, než sláva vědecká“, říkával.

Thomayer byl nejplodnějším publicistou v medicíně. Jen pro představu lze uvést tituly „Bezvědomí a jeho diagnostický význam“, „O přetížení prací zvláště ve školách“, „Vliv civilizace na nervy člověkovy“, „Z lidské biologie“, aj. nemluvě o mnoha statích v odborných časopisech a o článcích popularizačních.

Když začal Thomayer vydávat sebrané spisy, vydala jeho beletrie na 3 tlusté svazky. Psal pod pseudonymem R. E. Jamot. Stal se největší lékařskou autoritou své doby a jeho prostota i prostořekost činily z vysokého, obézního muže s bystrýma očima a krátce přistřiženým plnovousem váženou osobnost. Býval předsedou Spolku českých spisovatelů, Svatoboru, Spolku českých lékařů atd.

O víkendech jezdil k Říčanům, kde si blízko zahrad svého bratra, který prováděl sadařskou úpravu Karlova náměstí, postavil domek. Rodnému Trhanovu nechal postavit starobinec, nesoucí jeho jméno. Jeho žák, psychiatr V. Vondráček, napsal, že se na něj právem vztahují verše: „Tu přišel mistr Hippokrates de gratia divina a nebylo lepšího v ten čas in arte medicina.“