Pravoslav Kotík

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

1.5.1889 Slabce u Rakovníka

14.1.1970 Praha

Pohřben

PD, M.Vitanovský 1989

Schnirchova 9


Český malíř a grafik.Jeho rukopis má začátky v expresionismu fauvistického ladění.Jeden z tvůrců sociální malby po l.světové válce.Kromě malby,grafiky,kresby,dělal gobelíny,vitráže a plastiky.Tvorba je spřízněna s básníky Halasem,Mahenem,Holanem a inspirována i hudbou.



Nejenom kolegové,ale kdekdo se mohl přesvědčit,že je mužem tvrdých životních zásad,o něž se i porval."Rozhněvaného muže",jak mu říkali,mu- seli jednou z valné hromady Mánesa vyvést policajti.Kotík měl tři životní dary - básnický,výtvarný a hudební.Byl neustále plný vnitřních konfrontací nejen v životě,ale i v tvorbě.Vydal se do Holandska,Belgie,Německa,Anglie, Jugoslavie a Paříže a nezdráhal se navštívit Picassa a českého malíře Kup- ku,aby co nejvíc vybolel vlastní umění.

Z rakovnického gymnasia zamířil na Umělecko-průmyslovou školu k prof. Schikanedrovi a k mistru kresby Preislerovi.Dva roky po studiu vystavil své obrazy pod pseudonymem Kraus na výstavě "Nezávislých" (1909).Fascino- vala ho fauvistická barevnost,jež byla krůčkem k novému,který si tvůrci odstonali veřejným pohoršením.Umění jej neuživilo,musel vydělávat na živo- bytí kantořinou na středních školách a malovat i po nocích.Posedlý pudem k tvorbě zkoušel štěstí v malování,kresbě,grafice,ilustraci,ve vitráži, gobelinech,ba i k plastice.

Prošlo hodně roků, než se po učitelování v Turnově,Mladé Boleslavi, Nové Pace usídlil natrvalo v Praze.Bylo po 1.světové válce a lidé dychti- li po slušném,pokojném živobytí.Lidé bezděčně žádali humannost,lidskost ve státě,který by ohraničil zákony právo každého na slušný život.Umění velmi citlivě vnímalo tyto sny podle zkušenosti tvůrců z válečných zákopů, z domácího odboje i lakoty těch,co ztratili pro zisk míru lidskosti. Volalo se po sociální nadějích.Předváleční malíři se přihlásili v roce 1918 výstavou tzv."Tvrdošíjných" a pak se zvůrci rozvětvili.Mánesovec Kotík odešel s Radou a Rabasem do výtvarného odboru Umělecké besedy,aby z ní v roce 1924 znovu radikálně vystoupili a vzniklé čtveřici přátel Kotík- Kotrba-Holan-Holý (říkalo se jim "ko-ko-ho-ho" ) se semkla ve skupinu, kterou uvedl v čas.Umělecké besedy "Život" K.Holan.Prohlásili,že usilují o vyjádření poválečného žalostného sociálního stavu lidí.

Kotík v kubizující geometrií figur nahlédl do hlubiny dělnické práce. Jeho svérazné postavy formoval kubismus malíře Kubišty a později ve 20. letech belgický malíř,sochař a grafik Permeke,Francouzi Braque a Gleizes. Kotík obdržel obdržel za zsvé obrazy v roce 1921 Turkovu cenu hl.m.Prahy. Po rozpadu skupiny,jež byla později nazvána "sociální" (1927),zůstal sociál- ním motivům Kotík věrný,byť v tempamentním zformováváním stylu.

Ve 30.letech kritika v jeho tvorbě objevila sklon k monumentalizaci. Je to patrné na jeho zájmu o tvorbu gobelínů,pracoval na nástěnných mal- bách a zdařile ilustroval Mahenovy spisy nebo "Erotikon" V.Nováka.Vysta- voval obrazy po městečkách a vesnicích a v roce 1939,kdy se nad republikou rozložil znak fašistického kříže,si odvezl z pařížské Světové výstavy stří- brnou medaili.

Pro jeho umění měli fašisté jediné slůvko: "zvrhlé".Kolaborantský tisk je odmítl a zakázal,Jeho obrazy byly odstraněny z galerií i veřej- ných prostor.Pro Kotíka bylo příznačné,že měl víc přátel mezi básníky než výtvarníky,a to už v začátku 20.let,kdy se sblížil s básníky Wolkrem, Halasem,Horou a Opolským a Mahen mu byl blízký především svým mladistvým vzdorem.Německá okupace naladila jeho nitro do moll a proto maloval výmluv- né obrazy "Bloudění" nebo "Plačky" a řada výtvarných alegorií Halasovy poesie jej inspirovala hlavně ke dvěma obrazům,jež nazval podlebásníko- vých sbírek "Kohout plaší smrt" a "Staré ženy".

V letech 1948,1949 a 1959 vystavil svoje dílo u Topiče,v Arsu a ve Špálově galerii.Po výstavě tvorby od roku 1913 v Mánesu ukázal k pře- kvapení veřejnosti i soubor plastik a ve výstavni síni Hollar kvaše a gra- fiku.Horká poválečná doba tlačila umělce až k naturalismu,jenže čím urput- nější byl tento tlak na odživotnělé ideologizování umění,tím víc se Kotík vnořoval do nefigurativní tvorby.Nebyla v tom vějaká samoúčelná hra,ale mluva jeho umění,jež neztratila svou hmotnou vizi a byla plná poesie.