Rudolf Karel
.jpg)
Narození a úmrtí
- 9. 11. 1880 (Plzeň)
- 6. 3. 1945 (Terezín)
Památníky
- V Cibulkách 515/47; PD, 1958
Odkazy
Při studiu na gymnáziu jej oslnila hudba, ale prozíravý otec, který byl železničním inženýrem, mu nastavil koleje pragmaticky: práva. To jsou peníze, bez nichž není jistoty. Rudolf uposlechl, ale po půl roce v Praze přehodil výhybky na konzervatoř k řediteli A. Dvořákovi, jemuž vedl administrativu výtečný pedagog a dirigent K. Knittl a k němu se dostal. Na studiích se sžil se spolužáky Václavem Talichem a Jaroslavem Křičkou.
Skončil konzervatoř v roce smrti A. Dvořáka a rozloučil se s ním, spolu s tisíci lidmi, májový den roku 1904 na jeho pohřbu, který vyšel od kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu a táhl se podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval na lavičce, až k Vyšehradu. Vliv Dvořákův a jeho přítele Čajkovského byl v Karlově hudbě hluboký. Oba mu uhranuli melodičností a dokonalou jednotou slovesné a hudební mluvy. Jejich vliv je patrný v Karlově prvním melodramu z roku 1902 „Věčná pohádka“.
V devětadvaceti, čili v roce 1909, napsal z inspirace Pucciniho „Bohémy„ libreto „Ilseino srdce“ s nadějí, že doba operet zvedne k úspěchu i jeho dílo. Jenže životem se mu přehnala bouře času, jenž rozmetala dobový vkus zmatkem války a obrovskou poválečnou nadějí. Když operu v roce 1924 dirigent Ostrčil uvedl, čas rozmetal vkus začátku století, a co kdysi zaručovalo úspěch, přešlo bez valného ohlasu.
Ještě před válkou, v roce 1911, napsal jakoby po dvořákovsku „Slovanské taneční nálady“ a měl štěstí, ba úspěch, protože stejně jako kdysi Dvořákovy „Slovanské tance„, jeho dílo rovněž vydal nakladatel Simrock v Berlíně. A dílo se hrálo. Před 1. světovou válkou se ještě Karel blýskl mnoha sonátami, smyčcovými kvartety, suitami a jinými skladbami. Hudební teoretici objevili v jeho hudbě „osobitě tvrdý výraz“, který se však neustále změkčoval až k dojemnému lyričnu.
V roce 1914 se Karel vydal za bratrancem do Ruska. V návratu mu zabránil sarajevský atentát. Smrt nástupce trůnu Ferdinanda d’Este se stala obratem od míru k válce. Zamlklé i zpívající ešalony vytáhly na válečnou popravu. A byla válka, jež se prodrala až k válce světové. Karel byl svědkem událostí na Rusi.
Zprvu si našel místo učitele hudby v Rostavu, ale zanedlouho jej internovali na Sibiř, daleko za frontu. Podařilo se mu z internace utéci a ocitl se v bludišti Sibiře u Bajkalu v Irkutsku, kde nakrátko ve městě získal místo ředitele hudební školy.
V roce 1918 se Karel setkal se svými krajany v československých legiích ve chvíli, kdy se dojednával jejich postupný odchod přes Vladivostok do Evropy. Pochopitelně neodolal a ustavil v legiích solidní armádní orchestr, pro který zkomponoval spoustu skladeb. Po celou dobu cesty sibiřskou magistrálou muzicíroval i v drsných podmínkách bojů a odpočinku. Tam vznikalo Karlovo reprezentativní orchestrální dílo „Démon“, jež sebou přivezl domů. Jenže mnoho jiných skladeb se mu poztrácelo.
Po návratu domů jej už znal málokdo. Musel si znovu vyšlapávat cestičku mezi skladatele a dobývat si vavříny. Při archivní práci v „Památníku odboje„ psal klavírní a orchestrální skladby, sbory, z nichž patrně nejznámější byl cyklus mužských sborů na slova R. Medka „Zborov“. V roce 1923 se mu podařilo získat místo profesora skladby a instrumentace na pražské konzervatoři.
Po opeře „Ilseino srdce“, jež byla opusem č. 10, napsal na libreto Stanislava Loma druhou operu „Smrt kmotřička“, opus č. 30. Komponoval ji v letech 1931-32, premiéru měla v Brně na jaře 1934 a v Praze našla skvělou interpretku v pěvkyni Martě Krásové. Opera mu přinesla radost z úspěchu. V jeho hudební lyrické dikci, ovlivněné patrně i rodinným štěstím s pěvkyní Kunzovou, vznikla např. „Jarní symfonie“ a dotvořil svou dávnou symfonickou báseň „Démon“. V letech 1935-1938, čili v čase, kdy se nad republikou zvedal mrak fašistického nebezpečí, Karel zkomponoval „Revoluční předehru“. Bydlel už ve své vilce Na Cibulce v Košířích.
Hlásila se mu už léta odpočinku, ale nepomyslel na něj, protože ten, kdo byl u zrodu státu, musel být na svém místě i u obrany státu. Mnichovská dohoda (29. 9. 1938) republiku „přiklepla“, jako na nějakém politickém tržišti, bez jejího vědomí. Jako nějaký dům ji předali Hitlerovi.
V roce 1941 se Karel začlenil do ilegální skupiny v Košířích a byl zatčen gestapem. Válku prožíval v lágru Terezín. V dobře známých nelidských podmínkách si tajně skicoval na papírky pohádkové libreto opery „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“ s její kouzelnou hudbou.
Už už se blížila svoboda, Němci rozváželi mukly bůhví kam, ale Karla rozpáleného horečkou vyhodili i s jinými na mráz. Jeho pohádkovou operu dotvořil Zbyněk Vostřák, který ji v roce 1948 s velkým úspěchem dirigoval v Národním divadle.
