Rudolf Kremlička

Z Pražský pantheon
Verze z 11. 4. 2020, 21:43, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. Jeho osobitost vyrostla z impresionismu a starých mistrů. Modernost výrazu je v mistrné kresbě, světle a valéru. Maloval obrazy figurativní i krajinářské. Z obrazů: „Pradleny“, „Myčky“, „Přístav Duino u Terstu“, „Ženy na břehu řeky“ (mozaika v pražském paláci Fénix).
„Valér znamená pro mne vše - barva až v třetí řadě.“
— R. Kremlička
Rudolf Kremlička.jpg
Narození a úmrtí
  • 19. 6. 1886 (Kolín)
  • 3. 6. 1932 (Praha)
Památníky
Odkazy

Prof. Akademie Hanuš Schwaiger si prohlížel studentské práce, najednou vzal do ruky ten nejmenší, ještě nedodělaný obrázek, dlouze si jej prohlížel a pokyvoval hlavou. V roce 1910 obdržel Kremlička Hlávkovo stipendium do Holandska, a tam v úžasu hleděl na obrazový barevný koncert uměřenosti holandských mistrů, který mu učaroval a napověděl, aby si zajel ještě do pařížské Mekky, kde vládl kubismus. Kremličku vzal nejvíc za srdce Corot, Renoir, Manet a hlavně Matisse. Napověděli mu, kudy má jít ve svém zápasu o tvar.

Po návratu maloval se Schwaigerem žánrové obrázky na Vysočině. Když jednou nahlížel okénky do drobných nízkých chalup, najednou vyčouhla ze šera světničky zakulacená záda krejčího nad řemeslem, proměnující se ve světle. Poznal, že světlo umí tvarovat předměty.

V roce 1913 přijal Kremlička pozvání ruské šlechtičny k pobytu v Petrohradě. Zpátky se vrátil nedlouho před válkou s kopiemi starých mistrů, jež si pořídil v petrohradské Ermitáži: Tizian, Leonardo, Greco a další mistři, jakoby v něm probudili novou tvůrčí mízu. Najednou se mu ze žánrových obrázků ztrácely podrobnosti a na významu nabývaly jen objemy předmětů a figur. Kremlička vyšel ze své tvořivé samoty na konci roku 1915, kdy si porozuměl hlavně se Špálou a Čapkem. Tenkrát namaloval figuru venkovského děvčete tak, aby zvýraznil krásu jejího zdravého ženství. Nazval obraz „Děvče v bílém živůtku“. Namaloval linii jenom valérem a gradací světla. Byla to nápověda jeho malířské osobitosti, ale ještě to nebyl ten „pravý“ budoucí Kremlička, napsal malíř O. Mrkvička. Kremlička se zrodil až roku 1918 v obraze „Nana“. Tehdy mu nepřišla modelka a byl přinucen domalovat obraz zpaměti. Odborníci v Kremličkově fantazijním domýšlení obrazu objevili moderní dílo evropské úrovně.

Kremlička v tom čase ještě namaloval cyklus tanečnic, děvčat slovanského typu a ukázal jej na výstavě „Tvrdošíjných“ v roce 1918 na Příkopech. Doba doznělé války a vzplanuvších nadějí poznamenala i jeho tvorbu. Maloval už po svém zhmotněnou touhu prostého lidství. Jeho obrazy „Pradleny“, „Myčky“ atd. souzněly s dobovým životním pocitem.

Někdy ve 20. letech se spřátelil s básníkem Vítězslavem Nezvalem, který za ním přišel do ateliéru v Pařížské ulici a už neodešel. Pobýval u Kremličky stále častěji. Tvůrce poetismu neodolal a rozhodl se napsat o Kremličkově umění monografii.

A najednou malíře našla mladá generace, patrně právě pro jeho poetické vidění světa v čase rozvoje techniky. Kremličkovo umění představovalo sebeobranu poesie člověka před rachotivým rytmem doby. Kremlička se stal idolem mládí. Oslňoval nádherou dráždivých aktů a touhou, jež vyzařovala z krajin, kreseb, ale i početných litografií. Byl to moderní neoklasicismus, který souzněl s poválečným neoklasicismem Picassa.

Hned po válce dostal od Národního památníku za úkol namalovat krajiny Slovenska. Uplatnil v nich tytéž zásady, jako ve figurativní tvorbě. Nepopisoval, vykouzlil podstatu krásy. Jeho obrazy mají jemné barevné přechody krajinného reliéfu, čímž rozmnožil jejich významy. Ze slovenských motivů z roku 1919 nejvíc veřejnost zaujala „Slovenská krajina“ s oblinami hor nebo „Na pastvě“ z roku 1923.

Kremlička vydal 17 litografií, a mnoho jiných kreseb v Neumannově časopise „Červen“, ve „Veraikonu“ a v dalších časopisech. V roce 1925 připravil svou první samostatnou výstavu v Mánesu a velkým uznáním pro něj byla monografická stať Francouze E. Faure v Musaionu.

Kremlička se rozjel do Itálie, Francie a přivezl obrazy „Přístav Duino v Terstu“ (1927), nebo „Nábřeží Arna“ ve Francii.

Když Nezval dokončoval počátkem 30. let Kremličkovu monografii, malíř připravoval na rok 1932 velkou výstavu. Všechen ruch v jeho ateliéru však náhle k velkému překvapení jeho ctitelů utichl. Kremlička 3. června 1932 náhle zemřel. Jeho přítel spisovatel J. Bartoš nad rakví řekl: „Byl z bytostí, o nichž lze říci, že se narodily raněny vášní k dokonalosti.“