Simón Bolívar

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Venezuelský politik. Stál v čele osvobozovacích bojů Latinské Ameriky proti evropským koloniálním státům. Přivedl k nezávislosti Venezuelu, Kolumbii a Equador. Stal se prezidentem těchto zemí sjednocených ve Velkou Kolumbii. Osvobozené Horní Peru bylo na jeho počest přejmenováno na Bolívii.
Hw-bolivar.jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 6. 1783 (Venezuela)
  • 17. 12. 1830 (Kolumbie)
Památníky
Odkazy

Bolívarův pomník v Praze odhalili účastníci Světového shromáždění Za mír a život 23. července 1983. Je symbolem úcty k člověku, který posunul dějiny latinské Ameriky ke svobodě. V počátcích 19.století se tato rozlehlá oblast koloniálních držav Španělska začala bouřit. Zvedali hlavy nejen otroci plantáží, ale i bohatí či chudí kreolové, jak se říkalo Španělům, usedlým kdysi ve střední Americe natrvalo. Už několikrát povstali proti kolonialistům a vždy byli poraženi.

Jenže doba se vlivem francouzské revoluce koncem 18. století změnila. Severní Amerika svrhla koloniální správu Britů a jižní povstalci už měli z bojů dost vojenských zkušeností. Latinská Amerika znovu připravoval protišpanělské hnutí, aby vyhnala Španěly tam, odkud přišli. V utajeném zázemí se cvičila armáda, jíž veleli zkušení vojáci kreolů, indiánů i černochů, vojensky zkušených z předchozích bitev. Předpokládalo se k protišpanělskému povstání se připojí i Mexiko, kde se o moc v zemi rvaly dvě bohaté vrstvy. Kolonialisté si byli vědomi, že bez kolonií je konec jejich bohatství a tím i moci.

Mezi zkušenými bojovníky kreolů byl účastník dřívějších porážek Simón Bolívar. Mladý účastník minulých bitev z kreolské rodiny, jež vlastnila obrovské plantáže. Dostalo se mu velkého a a tím širokého rozhledu v rodině a kromě vzdělání měl přirozený vůdcovský talent. Sedmadvacetiletý mladík prostudoval všechno o revoluci ve Francii, srovnával podmínky v Evropě a doma, analyzoval, v čem byly chyby prvního protišpanělského povstání v roce 1910. Zkusil, jak chutná porážka a vyhnanství na Haiti.

Připravoval se osm roků na další povstání, den po dni jezdil za lidmi, vysvětloval, stmeloval je k odporu. Prostě promýšlel strategii a vhodnou chvíli k úderu. Podařilo se mu stmelit armádu, měl u ní přirozenou autoritu, neboť jej považovala za symbol svobody.

V roce 1818 Bolívar vstoupil se svým vojskem do rodné Venezuely. Obyvatelstvo ho vítalo s obrovským jásotem a přidávalo se k němu. Povstalci vytlačili ze země Španěly až k moři a když zmizel poslední španělský voják ze země, narostla povstalcům křídla.

Po roce učinil vzdělaný Bolívar na Španěly stejně nečekaný útok jako kdysi Hanibal nebo Suvorov, kteří přešli vrchy Alp. Bolívar převedl svá vojska přes neprostupné skály strmých And a udeřil na španělská vojska ze strany, kde jej nečekali. Napadl Španěly ve městě Boyaca z hor, odkud jej nečekali. byla to prý krutá bitva, muž proti muži a Španělé nakonec zahazovali zbraně a utíkali, aby se zachránili.

Bitva u města Boyace vešla do dějin osvobozovacího hnutí střední Ameriky. Byla to pro okolní země obrovská naděje a vzpruha. Lidé se k Bolívarově armádě přidávali a jejich sebevědomí, jež Španělé udusali, najednou vyrašilo.

Bolívar vyrazil s mohutným vojskem k osvobozování Kolumbie. Španělé, kteří tu byli silně zakořeněni, couvali jen zvolna. O to byly bitvy krutější, jenže vojáky osvobozovací armádu hnal dlouhý útlak zemí a o to byly bitvy urputnější. Osvobozovací čas se prodlužoval, ale osvobozenecká vojska vstoupila do Kolumbie jako vítěz. K Bolívarovi se přidávali noví dobrovolníci a lavina z dlouhé potupy zemí tryskala jak žhavá láva.

Bolívarova armáda zatlačovala Španělská vojska celou Venezuelou, která pocítila, co znamená svoboda. Když se poměry v zemi ustálily, zvolili si Bolívara za svého prvního presidenta. Potom čtyři roky po vyhlášení nezávislosti Venezuely, čili v roce 1822, koloniální vojska prchala i z Equadoru.

Pak se trojic osvobozených zemí – Kolumbie, Venezuela a Ekvádor – spojily spojily v jednu republiku, jež byla nazvána "Velká Kolumbie" a v jejím čele stál prezident Bolívar.

Osvobozenecká armáda postupovala dál na Peru. Byla to doslova vojenská tvrz evropských mocností na středoamerickém kontinentu. Velká a zkušená Bolívarova armáda musela postupovat obezřetně a pomalu. Kruté boje se protáhly až do roku 1826. Nedobytná vojenská enkláva kolonialistů byla dobyta, osvobozena a na počest vojevůdce Bolívara země pojmenována Bolívarovým jménem - na Bolívii.

Osvobozovací pochod Bolívarových vojsk byl pro země severních částí jižní Ameriky příkladem. Zrodily se postupně nové státy, v jejichž dějinách znamená jméno Bolívar dodneška symbol nezávislosti a národní svobodu.