Oldřich Blažíček
Narození a úmrtí
- 5. 1. 1887 (Slavkovice u N. Města na Moravě)
- 3. 5. 1953 (Praha)
Památníky
- Pohřben na hřbitově u sv. Matěje v Dejvicích
- Kozlovská 1389/7; PD s bystou, K. Lidický, 1976
Odkazy
Vyučil se u bratra Vincence malířem pokojů a někdo si povšiml, že si v kostele maluje obrázky svatých a běžel za uměnímílovným hrabětem Gudenem, že se ve Slavkovicích objevil malířský talent. Hrabě si zkušeně ověřil, že osmnáctiletý malíř pokojů Blažíček má opravdu mimořádný talent a pomohl mu na pražskou Umělecko-průmyslovou školu. Profesoři Dítě a Mašek pak doporučili prof. Schvaigrovi na Akademii, který poznal ze dvou Blažíčkových zátiší, že mladík je mimořádně obdařen architektonickým viděním a mladík jej v tom utvrdil, když mu přinesl ukázat malby chrámových interiérů.
V roce 1912 po Akademii se mladý malíř, který už věděl, co chce, vydal do Dalmácie a Itálie. Jeho kroky vedly do katedrál a nemohl se dosytit stínových a barevných variací kleneb v Trogiru a Splitu a pak i v ravenské katedrále San Vitale, v Benátkách, v Santa Maria del Popolo v Římě. Po návratu přímo nenasytně běžel do katedrály sv. Víta. Katedrála se stala jeho ateliérem, v němž si rozevíral klenební prostor jak okna do svého celého malířského života. Stal se jedním z malířů, který maloval jako hlavní téma totéž, ale nebylo to totéž, protože ani dny, slunce, stíny nebývají stejné.
Mladý malíř neušel pozornosti historika a znalce umění arcibiskupa A. Podlahy, který jej už déle pozoroval a nepotřeboval nápovědu. Byl totiž umělecky vzdělán a věděl, že se zrodil přemýšlivý malíř nevídané síly. Zakoupil pro katedrálu sv. Víta reprodukční právo na pět jeho obrazů. Ale Blažíček jednou objevil i krásu barokního interiéru kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. K. I. Dienzenhofer v první půli 18. století v něm vykouzlil kaleidoskop jasu a stínů, jež si Blažíčka podmanila.
Malíř Jaroslav Benda vzpomíná, jak několik malířů nemuselo do zákopů 1. světové války a celou ji prožili v Dienzenhoferově interiéru. Malíři tu žili jako mimo svět, ztraceni na lešení pod vysokou klenbou a přečkali tu celou válku restaurováním nástěnných maleb. Blažíček tu bezpochyby vévodil a měl příležitost k několika vlastním obrazům.
Všichni restaurátoři se po válce rozběhli s paletami do přírody či do ciziny, jenom Blažíček jel nejdříve do Kutné Hory a maloval rozklenutou gotiku chrámu sv. Barbory. Denně hleděl v tomto velechrámu na zázrak štětce Petra Brandla, který tu zanechal část svého génia a v kostelní hrobce i sama sebe.
Akademie ocenila Blažíčkův talent dvěma výročními cenami a zahraničním stipendiem kde jinde, než v Paříži. Prof. Schwaiger v Blažíčkově štětci po právu viděl něco víc. Všiml si jeho impresionistického světla. Brával jej sebou na pestrobarevné Valašsko a nebylo možné si nepovšimnout, jak se Blažíčkův štětec přímo laská se světle v krajině. Ten vroucí vztah ke krajině v něm posílil A. Slavíček, který Blažíčka krajinářsky uchvacoval, takže když přicházel domů o prázdninách, běžel do kopců Vysočiny a maloval a maloval. Chtěl namalovat jako Slavíček světlo. Jenže začal o krajinomalbě přemýšlel po svém.
Podařilo se mu – dalo by se říci – "zhustit, zviditelnit" v obraze světlo tak, že se z obrazu vyloupl trojrozměrný tvar věcí a krajiny. Jeho krajina se zhmotnila, ztěžkla, protože obsáhla její hloubku a jakoby se ztrojrozměrnila. Pak začal štětcem její objem konturovat a tím ji zhmotnil a prozářil.
Na svém putování se Schwaigrem maloval stejným způsobem i typy lidí. Zajel si na několik týdnů do zahraničí – na Rujánu, do Francie, Holandska, Belgie, Bulharska i do Cařihradu. Ve 30.letech se vydal na delší čas na Slovensko a nahlédl až na Podkarpatskou Ukrajinu. Objevil ojedinělou romantiku např. "Cikánského tábora" nebo "Kavárny na předměstí", předměty mu v obraze hmotně šly a ojíněly romantikou. Zrodil se originální mistr nálad přírody, který dokázal postihnout i atmosféru dne, jara, léta. Na jeho obrazech je zřetelně cítit teplo, chlad, rozpoznávají proměny přírody po celý den i rok. Podobnou vlastnost mají i jeho zátiší, květiny, jež "voní", trny "píchají" a okvětí hladí. Snad se dá říci, že uměl namalovat "duši" předmětům i lidské tváři.
K jeho věčným portrétům patřila tvář maminky, kterou maloval mnohokráte a pokaždé v ní viděl stín něčeho přítomného, jiného, čeho si nepovšiml předtím, ba ani si povšimnout nemohl, protože každý okamžik života je jiný. Jakoby své matce vyznal tím vroucným malováním její tváře velkou lásku k ní. Ze známých i neznámých tváří maloval portrét spisovatele K. V. Raise nebo JUDr. Štolby.
Od roku 1921 se Blažíček věnoval výuce kreslení na pražské technice. Nežil jenom malováním a výukou, pracoval i ve spolku "Mánes" a dlouhý čas vedl nový spolek "Jednota umělců výtvarných". Prvních 39 obrazů vystavil rok po ukončení Akademie, pak v roce 1925 veřejnosti ukázal soubor 193 prací a roku l938 jich bylo už 236. I města Poznaň, Bern, Benátky, Paříž, Londýn, Philadelphie, Oslo atd. obdivovala něhu jeho mistrovského štětce.