Tomáš Bolard

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání
Český učitel z doby českého národního obrození. Byl z řady talentovaných kantorů, kteří udržovali vzdělání i kulturu národa v dědinách a městečkách.
Narození a úmrtí
  • 28. 11. 1814 (Praha-Záběhlice)
  • 22. 5. 1885 (Praha)
Památníky
  • Pohřben na hřbitově v Praze-Bohnicích
  • Bohnická 3/32; PD, J. Hladký, 1897
Odkazy

Mnohde ještě nezhasla jména starých vesnických učitelů, protože patří k paměti míst z doby vzkříšení českého národa. Bývali ze starých českých rodů, jež uchovávaly rodný jazyk i staré české knihy. Bolarda učil v dědince Bohnice u Prahy jeden takový nezapomenutelný kantor Truhelka a Tomáš se v něm shlídl, protože se mu líbilo, jak pěkně vypravuje o dávných časech a také proto, že je učí psát a číst.

V jeho čase už pro učitele byly lepší životní podmínky, než je měl např. známý učitel, muzikant a skladatel Jan Jakub Ryba v Rožmitálu. I v Bolardově čase si mnozí rodiče ještě zdaleka neuvědomovali význam znalostí pro život. Bylo stále ještě na dobré vůli radních nebo bohatých občanů, jak učitele ocení, aby mohl uživit vlastní rodinu. Někde to postaru zůstávalo příliš dlouho. Reforma rakouského školství z roku 1774 navržena pedagogem a J. I. Felbingerem vytvořila základní strukturu vzdělávání ve třech kategoriích škol: triviální (tj. 1-2 třída) při farách a kostelech, hlavní škola (3-4 roky, ale jenom jedna v kraji) a normální škola, tj. rozšířena hlavní škola v zemském městě, a ta připravovala učitele. Znamenalo to, že se vyučovalo německy a čeština byla jenom jazykem českých poddaných.

Proto rodina poslala Tomáše nejdřív rok do Liberce, aby se v německém prostředí zdokonalil v němčině a potom mohl Tomáš na jednoroční učitelský kurz, který byl u sv. Jindřicha v Praze. V jeho výstupním listu stálo, že se smí ucházet o místo podučitele. Pochopitelně, že hledal místo blízko domova. V Kyjích u Prahy mu k bydlení přidělili jednu nevytápěnou místnost a 200 žáků různého věku. To by nezvládl ani zkušený kantor. Brzo z místa odešel do vesničky Liboc na druhém konci Prahy. Zde měl odedávna kantor povinnost, aby chodil vyučovat do rodin a odměnu určovali rodiče, čili kdo co dal.

Pro časovou představu jde o současníka K. H. Máchy, čili o čas, kdy se dral k životu český život i jeho umění. Českému školství se blýsklo na časy v roce 1842, kdy geniální vševěd dr. K. S. Ammerling (1807-84) nadchl vlastence myšlenkou na postavení jakéhosi všeučiliště na principu Komenského pansofismu, čili s cílem dát dětem souhrnné poznatky o světě. V Žitné ulici vyrostlo učiliště Budeč (název hradu, kde se vzdělával sv. Václav). Adepty byly talenty z chudých rodin. Děti tu bydlely, měly knihovnu, jídelnu, laboratoř, učebny, dílny, tělocvičnu atd., vlastenci psali učebnice, prostě vyrostlo světově ojedinělé "všeučiliště". Jeho osud charakterizoval Neruda v Ammerlingově nekrologu: předstihl dobu o sto let. Ale zbyly zkušenosti, učebnice, absolventi, kteří tvořili základy českého školství.

Učitelé se sdružili k systematické práci a vyrostla vzdělaná garnitura učitelů, jež dovedla školství až k založení Matice školské v roce 1880. Bolard už v čase Ammerlinga učil ve vsi Bohnice, kde se uprázdnilo místo po Tomáši Linhartovi a v této malé školičce zůstal do konce života. A právě jeho generace učitelů chytila otěže prvních programů českého školství. Samozřejmě nechyběl od roku 1880 v Ústřední matici školské, protože už měl za sebou systematickou práci učitele, přitom se vzdělával, psal do učtilských novin a edic a působil v organizacích pražských učitelů.

V Bohnicích se stal vzorným a váženým panem ředitelem školy, jehož uctivě zdravily jeho bývali žáci a obyvatele vsi. Působil jako všichni ostatní čeští učitelé v místních spolcích a v Bohnicích se spolek jmenoval "Troja". Hrával divadlo, v kapele a společně s ostatními pražskými učiteli stavěl základy pražskému školství.

V jeho nekrologu dva roky po otevření Národního divadla napsaly Učitelské noviny, že "nebylo řídkým zjevem vidět staré lidi, již zešedivělé muže, jak mu s vděčností líbají ruku". Spolky jej poctily čestným členstvím a pamětní desku na staré bohnické škole mu věnoval v roce 1896 spolek "Troja".