Petr Beron a Simón Bolívar: Porovnání stránek

Z Pražský pantheon
(Rozdíly mezi stránkami)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
{{introtext2
 
{{introtext2
|intro = Bulharský vědec, lékař a národní buditel. Vydal pro bulharské školy první slabikář. Působil jako lékař v Rumunsku, v Paříži, psal knihy z přírodních věd a z filosofie.
+
|intro = Venezuelský politik. Stál v čele osvobozovacích bojů Latinské Ameriky proti evropským koloniálním státům. Přivedl k nezávislosti Venezuelu, Kolumbii a Equador. Stal se prezidentem těchto zemí sjednocených ve Velkou Kolumbii. Osvobozené Horní Peru bylo na jeho počest přejmenováno na Bolívii.
 
}}
 
}}
  
 
{{infobox
 
{{infobox
|foto= [[Soubor:Petar Beron.jpg ‎|230px|střed]]   
+
|foto= [[Soubor:Hw-bolivar.jpg ‎|230px|střed]]   
|birth= asi 1797 (Kotel v Bulharsku)
+
|birth= 24. 6. 1783 (Venezuela)
|death= 21. 3. 1871 (Craiova v Rumunsku)
+
|death= 17. 12. 1830 (Kolumbie)
 
|PD=  
 
|PD=  
* Pohřben v Craiove
+
* [https://goo.gl/maps/j3MrAesaqJL2 Nám. Interbrigády 815/6]; Socha na podstavci, J. Hána, 1983
* [https://goo.gl/maps/8m4xktjhymD2 Na Příkopě 860/24 (Pasáž)]; 1999
 
 
|odkazy=  
 
|odkazy=  
* [https://en.wikipedia.org/wiki/Petar_Beron Článek na Wikipedii (EN)]   
+
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Simón_Bolívar Článek na Wikipedii]   
 
}}
 
}}
  
V Nerudově ulici na Malé Straně sundali s domu č. 207/6 Beronovu bystu s odůvodněním, že není historicky prokázáno, že by v tomto domě roku 1864 bydlel. Jenže není stejně prokázáno, že by v domě nebydlel. Ať jsou
+
Bolívarův pomník v Praze odhalili účastníci Světového shromáždění Za mír a život 23. července 1983. Je symbolem úcty k člověku, který posunul dějiny latinské Ameriky ke svobodě. V počátcích 19.století se tato rozlehlá oblast koloniálních držav Španělska začala bouřit. Zvedali hlavy nejen otroci plantáží, ale i bohatí či chudí kreolové, jak se říkalo Španělům, usedlým kdysi ve střední Americe natrvalo. Už několikrát povstali proti kolonialistům a vždy byli poraženi.
příčiny odstranění busty jakékoli, Beron Prahu v roce 1864 skutečně navštívil a byl to čas, kdy příslib ústavnosti Franze Josefa I. v tzv. Říjnovém diplomu" (20.10.1860) nebyl zapomenut, tudíž platil. Bulharsko mělo pevně nasazen na své národní svobodě turecký turban už půl tisíciletí. O to byla jejich národní svoboda ujařmenější a tím i vzdálenější.
 
  
Beron v uvedeném roce navštívil přítele J. Evangelistu Purkyněho, který měl svůj vědecký ústav ve Spálené ulici a sbíhaly se v něm nitky světové vědy i slovanských vlastenců. Je zachována jejich bohatá vzájemná korespondence. Beron však musel žít už dlouhý čas v pařížské emigraci. Ale oba dobře pamatovali na pražský Všeslovanský sjezd v roce 1848. To byla jiskra naděje na svobodu slovanských národů, ale Rakousko jej rozprášilo a zahraniční hosty vyvezlo ze země. Stejně tak, jako rozehnalo vojskem Kroměřížský sněm (1848-9).
+
Jenže doba se vlivem francouzské revoluce koncem 18. století změnila. Severní Amerika svrhla koloniální správu Britů a jižní povstalci už měli z bojů dost vojenských zkušeností. Latinská Amerika znovu připravoval protišpanělské hnutí, aby vyhnala Španěly tam, odkud přišli. V utajeném zázemí se cvičila armáda, jíž veleli zkušení vojáci kreolů, indiánů i černochů, vojensky zkušených z předchozích bitev. Předpokládalo se k protišpanělskému povstání se připojí i Mexiko, kde se o moc v zemi rvaly dvě bohaté vrstvy. Kolonialisté si byli vědomi, že bez kolonií je konec jejich bohatství a tím i moci.
  
Vlastenci obou národů měli společné zájmy nejenom ve vědě, ale jako příslušníci slovanských národů i národněosvobozenecké. A nebylo možné jinak, než si vzájemně pomáhat. Je pravděpodobné, že Beron nebyl v Praze jenom v uvedeném roce, ale je doložitelné to není. V Paříži se stýkal s českým emigrantem spisovatele a buřičem z roku 1848 J. V. Fričem, který Bulharům zprostředkovával přes Prahu Beronavu finanční podporu.
+
Mezi zkušenými bojovníky kreolů byl účastník dřívějších porážek Simón Bolívar. Mladý účastník minulých bitev z kreolské rodiny, jež vlastnila obrovské plantáže. Dostalo se mu velkého a a tím širokého rozhledu v rodině a kromě vzdělání měl přirozený vůdcovský talent. Sedmadvacetiletý mladík prostudoval všechno o revoluci ve Francii, srovnával podmínky v Evropě a doma, analyzoval, v čem byly chyby prvního protišpanělského povstání v roce 1910. Zkusil, jak chutná porážka a vyhnanství na Haiti.
  
V roce 1864 Beronovi táhlo k sedmdesátce, znali ho jako vědce doma, kam nesměl, ve Francii, v Rumunsku i v Praze. Přes Prahu chodívala jeho korespondence s bulharskými vlastenci. Ne ovšem poštou, protože se nevědělo, do jaké míry je policií kontrolována, anebo se mohl najít někdo, kdo by ji policii donesl.
+
Připravoval se osm roků na další povstání, den po dni jezdil za lidmi, vysvětloval, stmeloval je k odporu. Prostě promýšlel strategii a vhodnou chvíli k úderu. Podařilo se mu stmelit armádu, měl u ní přirozenou autoritu, neboť jej považovala za symbol svobody.
  
Beron neměl to štěstí, aby se dočkal konce nadvlády Turků v roce l877 porážkou Turků Rusy. Nedočkal se národního obrození, ale byl z prvých, kdo zvedl štít národní hrdosti. Narodil se v dědině Kotel v Růžovém údolí, kde zřejmě vstřebal impulsy z pokusů o národní záchranu. V Bulharsku nebylo řádných škol a proto musel za středoškolským vzděláním do Bukurešti. V rumunském Brašově a potom i v Mnichově vystudoval medicínu a vrátil se domů.
+
V roce 1818 Bolívar vstoupil se svým vojskem do rodné Venezuely. Obyvatelstvo ho vítalo s obrovským jásotem a přidávalo se k němu. Povstalci vytlačili ze země Španěly až k moři a když zmizel poslední španělský voják ze země, narostla povstalcům křídla.
  
V sedmadvacíti si dobře uvědomoval, že národ nemůže duchovně žít jen čtením "psaltir" (žaltáře) nebo "časoslovů" (kalendářů). Žalostné školy spíš udržovaly analfabetismus a přitlumovaly myšlení. Proto se zevrubně obeznámil s názory školských reforem a metod u evropsky proslulých autorů Belly a Lancastera.
+
Po roce učinil vzdělaný Bolívar na Španěly stejně nečekaný útok jako kdysi Hanibal nebo Suvorov, kteří přešli vrchy Alp. Bolívar převedl svá vojska přes neprostupné skály strmých And a udeřil na španělská vojska ze strany, kde jej nečekali. Napadl Španěly ve městě Boyaca z hor, odkud jej nečekali. byla to prý krutá bitva, muž proti muži a Španělé nakonec zahazovali zbraně a utíkali, aby se zachránili.
  
V roce 1824 učinil pro svůj národ to, co nejvíc potřeboval. Vydal první bulharský "bukvar" čili slabikář, a to v ryzí bulharštině, opatřil jej svými texty o přírodě a doprovodil obrázky. Byl to čin z hlediska odstupu času samozřejmý, ale v té době vpravdě historický. Beron se tím stal průkopníkem vzdělání národa. Lidé slabikář neuvěřitelně rychle přijali za svůj, takže musel "bukvar" vydat několikrát. Na jeho slabikáři s dokonale promýšlenou metodikou vnímání vyrostly celé generace Bulharů.
+
Bitva u města Boyace vešla do dějin osvobozovacího hnutí střední Ameriky. Byla to pro okolní země obrovská naděje a vzpruha. Lidé se k Bolívarově armádě přidávali a jejich sebevědomí, jež Španělé udusali, najednou vyrašilo.
  
Beron se musel uchýlit před úředními invektivami do rumunského města Craiov, kde se živil medicinou. Z peněz, jež si nastřádal, ještě ve své domovině založil několik dívčích škol. A pak v zemi vzplanulo nevolnické povstání a každý názor vlastenců Turci bedlivě hlídali. Beron musel uprchnout i z Craiové a uchýlil se do Paříže. Když se v půli 19. století vrátil Purkyně natrvalo z Vratislavy do Prahy, v Bulharsku právě dohasínala surově potlačená revoluce. Bulharský vlastenec musel zůstat v Paříži natrvalo.
+
Bolívar vyrazil s mohutným vojskem k osvobozování Kolumbie. Španělé, kteří tu byli silně zakořeněni, couvali jen zvolna. O to byly bitvy krutější, jenže vojáky osvobozovací armádu hnal dlouhý útlak zemí a o to byly bitvy urputnější. Osvobozovací čas se prodlužoval, ale osvobozenecká vojska vstoupila do Kolumbie jako vítěz. K Bolívarovi se přidávali noví dobrovolníci a lavina z dlouhé potupy zemí tryskala jak žhavá láva.
  
Začal se zabývat přírodními vědami a filosofií, listoval v astronomii, etice a mineralogii. Kromě rodného jazyka uměl rumunsky, francouzsky, německy a svá některá díla v těchto jazycích dokonce psal. Rejstřík jeho knížek
+
Bolívarova armáda zatlačovala Španělská vojska celou Venezuelou, která pocítila, co znamená svoboda. Když se poměry v zemi ustálily, zvolili si Bolívara za svého prvního presidenta. Potom čtyři roky po vyhlášení nezávislosti Venezuely, čili v roce 1822, koloniální vojska prchala i z Equadoru.
a studií je neuvěřitelně obsáhlý. K největším dílům patří "Grand Atlas cosmobiologique" (1858), tři svazky "La Physique céleste" (1866-1868). Vydal atlas mineralogie, psal o potopách, o životě rostlin a slovanští vědci jej
 
znali zejména z německy napsané studie o slovanské filosofii, jež obsahovala přírodní i etické otázky.
 
  
V roce 1871 se vrátil blíž k domovu do rumunské Craiové, jenže v Rumunsku bylo nebezpečno, protože na královský trůn dosedl představitel politické reakce princ K. von Hohenzolern. Sotva se v Craiove Beron ukázal, byl zavražděn.
+
Pak se trojic osvobozených zemí – Kolumbie, Venezuela a Ekvádor – spojily spojily v jednu republiku, jež byla nazvána "Velká Kolumbie" a v jejím čele stál prezident Bolívar.
  
[[Kategorie:Doktoři]]
+
Osvobozenecká armáda postupovala dál na Peru. Byla to doslova vojenská tvrz evropských mocností na středoamerickém kontinentu. Velká a zkušená Bolívarova armáda musela postupovat obezřetně a pomalu. Kruté boje se protáhly až do roku 1826. Nedobytná vojenská enkláva kolonialistů byla dobyta, osvobozena a na počest vojevůdce Bolívara země pojmenována Bolívarovým jménem - na Bolívii.
[[Kategorie:Přírodovědci]]
+
 
[[Kategorie:Filosofové]]
+
Osvobozovací pochod Bolívarových vojsk byl pro země severních částí jižní Ameriky příkladem. Zrodily se postupně nové státy, v jejichž dějinách znamená jméno Bolívar dodneška symbol nezávislosti a národní svobodu.
[[Kategorie:Vlastenci]]
+
 
 +
[[Kategorie:Vojevůdci]]
 +
[[Kategorie:Politici]]
 
{{Podtextem}}
 
{{Podtextem}}

Verze z 10. 4. 2020, 10:09

Venezuelský politik. Stál v čele osvobozovacích bojů Latinské Ameriky proti evropským koloniálním státům. Přivedl k nezávislosti Venezuelu, Kolumbii a Equador. Stal se prezidentem těchto zemí sjednocených ve Velkou Kolumbii. Osvobozené Horní Peru bylo na jeho počest přejmenováno na Bolívii.
Hw-bolivar.jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 6. 1783 (Venezuela)
  • 17. 12. 1830 (Kolumbie)
Památníky
Odkazy

Bolívarův pomník v Praze odhalili účastníci Světového shromáždění Za mír a život 23. července 1983. Je symbolem úcty k člověku, který posunul dějiny latinské Ameriky ke svobodě. V počátcích 19.století se tato rozlehlá oblast koloniálních držav Španělska začala bouřit. Zvedali hlavy nejen otroci plantáží, ale i bohatí či chudí kreolové, jak se říkalo Španělům, usedlým kdysi ve střední Americe natrvalo. Už několikrát povstali proti kolonialistům a vždy byli poraženi.

Jenže doba se vlivem francouzské revoluce koncem 18. století změnila. Severní Amerika svrhla koloniální správu Britů a jižní povstalci už měli z bojů dost vojenských zkušeností. Latinská Amerika znovu připravoval protišpanělské hnutí, aby vyhnala Španěly tam, odkud přišli. V utajeném zázemí se cvičila armáda, jíž veleli zkušení vojáci kreolů, indiánů i černochů, vojensky zkušených z předchozích bitev. Předpokládalo se k protišpanělskému povstání se připojí i Mexiko, kde se o moc v zemi rvaly dvě bohaté vrstvy. Kolonialisté si byli vědomi, že bez kolonií je konec jejich bohatství a tím i moci.

Mezi zkušenými bojovníky kreolů byl účastník dřívějších porážek Simón Bolívar. Mladý účastník minulých bitev z kreolské rodiny, jež vlastnila obrovské plantáže. Dostalo se mu velkého a a tím širokého rozhledu v rodině a kromě vzdělání měl přirozený vůdcovský talent. Sedmadvacetiletý mladík prostudoval všechno o revoluci ve Francii, srovnával podmínky v Evropě a doma, analyzoval, v čem byly chyby prvního protišpanělského povstání v roce 1910. Zkusil, jak chutná porážka a vyhnanství na Haiti.

Připravoval se osm roků na další povstání, den po dni jezdil za lidmi, vysvětloval, stmeloval je k odporu. Prostě promýšlel strategii a vhodnou chvíli k úderu. Podařilo se mu stmelit armádu, měl u ní přirozenou autoritu, neboť jej považovala za symbol svobody.

V roce 1818 Bolívar vstoupil se svým vojskem do rodné Venezuely. Obyvatelstvo ho vítalo s obrovským jásotem a přidávalo se k němu. Povstalci vytlačili ze země Španěly až k moři a když zmizel poslední španělský voják ze země, narostla povstalcům křídla.

Po roce učinil vzdělaný Bolívar na Španěly stejně nečekaný útok jako kdysi Hanibal nebo Suvorov, kteří přešli vrchy Alp. Bolívar převedl svá vojska přes neprostupné skály strmých And a udeřil na španělská vojska ze strany, kde jej nečekali. Napadl Španěly ve městě Boyaca z hor, odkud jej nečekali. byla to prý krutá bitva, muž proti muži a Španělé nakonec zahazovali zbraně a utíkali, aby se zachránili.

Bitva u města Boyace vešla do dějin osvobozovacího hnutí střední Ameriky. Byla to pro okolní země obrovská naděje a vzpruha. Lidé se k Bolívarově armádě přidávali a jejich sebevědomí, jež Španělé udusali, najednou vyrašilo.

Bolívar vyrazil s mohutným vojskem k osvobozování Kolumbie. Španělé, kteří tu byli silně zakořeněni, couvali jen zvolna. O to byly bitvy krutější, jenže vojáky osvobozovací armádu hnal dlouhý útlak zemí a o to byly bitvy urputnější. Osvobozovací čas se prodlužoval, ale osvobozenecká vojska vstoupila do Kolumbie jako vítěz. K Bolívarovi se přidávali noví dobrovolníci a lavina z dlouhé potupy zemí tryskala jak žhavá láva.

Bolívarova armáda zatlačovala Španělská vojska celou Venezuelou, která pocítila, co znamená svoboda. Když se poměry v zemi ustálily, zvolili si Bolívara za svého prvního presidenta. Potom čtyři roky po vyhlášení nezávislosti Venezuely, čili v roce 1822, koloniální vojska prchala i z Equadoru.

Pak se trojic osvobozených zemí – Kolumbie, Venezuela a Ekvádor – spojily spojily v jednu republiku, jež byla nazvána "Velká Kolumbie" a v jejím čele stál prezident Bolívar.

Osvobozenecká armáda postupovala dál na Peru. Byla to doslova vojenská tvrz evropských mocností na středoamerickém kontinentu. Velká a zkušená Bolívarova armáda musela postupovat obezřetně a pomalu. Kruté boje se protáhly až do roku 1826. Nedobytná vojenská enkláva kolonialistů byla dobyta, osvobozena a na počest vojevůdce Bolívara země pojmenována Bolívarovým jménem - na Bolívii.

Osvobozovací pochod Bolívarových vojsk byl pro země severních částí jižní Ameriky příkladem. Zrodily se postupně nové státy, v jejichž dějinách znamená jméno Bolívar dodneška symbol nezávislosti a národní svobodu.