Otevřít hlavní menu
Český novinář, právník a politik. Pracoval v Právu lidu a Rudém právu. Mnoho let byl v pražském zastupitelstvu. V letech 1946-1954 primátor Prahy.
„Primátor JUDr. Václav Vacek zasloužil se o hlavní město Prahu.“
— Text pamětní desky
1-Václav Vacek-Libochovice.jpg
Narození a úmrtí
  • 11. 9. 1877 (Libochovice u Litoměřic )
  • 18. 1. 1960 (Praha)
Památníky
  • Mariánské nám. 2; PD s portrétem, A. Kalvoda 1968 (odstraněno 1991, PD stejného znění byla umístěna také ve Staroměstské radnici, odstraněna 1991)
  • Pohřben v Památníku odboje, po roce 1990 na Olšanech
Odkazy

Pražským primátorem ho zvolili v roce 1946, kdy mu táhlo k sedmdesátce. To už pražské zastupitelstvo zasedalo v Nové radnici arch. Polívky na Mariánském náměstí. Vchází se do ní po schodech mezi Suchardovo plastikami rabiho Löwa (tvůrce Golema) a Železného rytíře. Bylo po válce, všude ještě trčely trosky a Praha se, pokolikáté v dějinách, pomalu probírala k životu. Odklízely se trosky, ze spálené Staroměstské radnice to čpělo spáleništěm, Emauzy po americkém bombardování byly k nepoznání, málem v každé ulici ležely sutiny. Bylo zapotřebí zdokonalit zásobování, označit místa po stržených německých nápisech, prostě začalo se na troskách žít.

Vacek nebyl na radnici nováčkem, působil na ní od roku 1923, čili od svých šestačtyřiceti let. Nebyl původem z Prahy. Pocházel ze zámožného rodu v Libochovicích. Jenže rod zchudl ještě před jeho narozením, otec mu zemřel a matka se s jediným, velmi nadaným synem, vypravila za obživou do Prahy. Byl to tak trochu osud slavného rodáka Purkyněho. Talentem a pílí se Václav dopracoval právnického titulu. Vystudoval na výtečnou, zvládl několik jazyků a předvídavě se pro praxi dokonale naučil těsnopisu.

Jenže mnohé sny vykolejí ze záměrů, Václav se na advokacii sotva ohřál a v sedmadvaceti, čili v roce 1904, ho zvábily noviny. Redaktorské schopnosti v něm objevil poslanec Říšského sněmu JUDr. B. Šmeral, tehdy redaktor deníku České sociální demokracie Právo lidu. Vycházelo od roku 1893 jen čtrnácti denně a deníkem se stalo v roce 1897.

Místo redaktora dělnického listu nebylo životní terno, ale řehole. Vacek začal zprávami, kterých denně otiskl i několik desítek. Když si Češi na monarchii v roce 1907 vydobyli všeobecné, rovné hlasovací právo a dělničtí poslanci usedli na Říšském sněmu, Vacek čtyři roky pracoval jako parlamentní zpravodaj ve Vídni.

V Sociální demokracii ocenili jeho organizační a novinářské kvality a svěřili mu redakci Večerníku Práva lidu. V tom čase bydlel Vacek ve Lhotce a do redakce putoval devět kilometrů pěšky. Vycházel z domu ve tři hodiny ráno. Tehdy měl list jen devíti tisícový náklad, ale Vacek za několik let zvedl náklad Večerníku na dobový rekord 140 tisíc.

V roce 1912 v hybernském Lidovém domě zasedala Ruská sociální demokracie a Vacek byl svědkem, jak se rozštěpila na dvě části: na většinu (bolšinstvo = bolševici), jež vedl dvaačtyřicetiletý Uljanov (později Lenin) a menšinu (menšinstvo - menševiky).

Svět žil vizí sociálně spravedlivějšího života. Na troskách života vyrostla mezi chudinou touha žít polidsku. Říjnový převrat roku 1917 v Rusku a následná sociální proměna země, vyvolala podobné touhy i v ČSR a Sociální demokracie se v roce 1921 rozdvojila. Po vzoru Ruska vznikla Komunistická strana Československa a Vacek do ní vedle Hory, Olbrachta, Seiferta, Vančury a dalších, vstoupil. Šmeral se stal jejím prvním předsedou a Vacek redaktorem listu "Rudé právo" (oproti Sociálně demokratického Práva lidu).

Vacek byl za KSČ zvolen do pražského zastupitelstva a působil v něm až do roku 1938. V posledních dvou letech byl zvolen za senátora horní komory a v době, kdy se v ulicích Prahy objevila německá vojska, odešel na odpočinek. Přes Prahu však z Německa utíkali antifašisté, kterým šlo o život a Vacek zběhlý v právu, znalý jazyka a poměrů v úřadech. Pomohl do bezpečí bezpočtu německých rodin, kamufloval sňatky, aby emigranti mohli odjet za hranice. Gestapo ho vyslýchalo třikrát, ale přežil.

V roce 1945 stál s puškou na barikádách a byl mezi těmi, kteří zamezili protektorátní vládě vyhlásit s okupanty novou vládu. Městský rozhlas vysílal jeho slova: vzýval, radil, informoval, všechno, co cítil jako vlasteneckou povinnost. A tak se Vacek opravdu zasloužil o svobodnou Prahu. A to v letech nejtěžších: po první a druhé světové válce, kdy se česká země znovu obnovovala. Přes svůj vyšší věk byl po zásluze zvolen do čela pražské radnice, protože se o Prahu zasloužil.