Sofie Podlipská

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

15. 5. 1833 Praha 17. 12. 1897 Praha Pohřbena na Olšanech PD (společná s manželem) 1962 Ovocný trh 573/12 (PD odstraněna zbouráním domu "U červeného orla") PD, Č.Vosmík 1898 (10.5.) Rašínovo nábřeží 72 (Byla odstraněna)

Česká spisovatelka, působila v ženském emancipačním hnutí. Zasloužila se o spolek opuštěných dívek. Napsala hodně knížek pro děti, historických i soudobých románů. Z díla: "Peregrinus" 2 sv., "Přemysl Otakar II. 2 sv., "Sbírka pohádek pro mládež".

Dcery Johanka a Žofie pocházely z česko-německé rodiny. Otec byl Čech a matka Němka, velmi puritánsky a bohabojně přísná. Domácí učitel dívek Petr Mužák jednou k Rottům přivedl krásnou třicátníci, kterou obě dívky přímo zbožňovaly. Jenže ta žena měla v lepších rodinách pověst příloš velké volnomyšlenkářky. Povídalo se o všem možném a když dáma odcházela, tiskla ji srdečně ruku i paní domu a dívkám dovolila se s ní stykat. Božena Němcová získala dvě přítelkyně, jež se staly vyznavačkami ženské rovnoprávnosti a ctitelkami francouzské spisovatelky G. Sandové. Děvčata nescházela na schůzkách žen v ordinaci MUDr. Staňka v Široké (Jungmanové) ulici, kde ženám přednášel geniální Ammerling a všechno organizovala lékařova švagrova Rajská, později žena vdovce Čelakovského..

Žofie přilnula k Němcové od svých literárních začátků, jež měla Johanka už za sebou příspěvkem v Almanachu "Máj" (1858) generace Hálka a Nerudy. Johanka provdala za domácího učitele Mužáka z dědinky v Poještědí, Žofie v roce 1858 za staršího vlasteneckého lékaře, literáta a politika Podlipského.

Manželství ji skončilo po devíti letech náhlou smrtí muže a pak se celý život věnovala dcerce a synovi, literaturou a emancipačnímu hnutím žen. Snad už na schůzkách žen u Náprstků v "Klubu amerických dam" ji napadlo, že se potřeba starat o opuštěné děti. Tak vznikl spolek "Ochrany opuštěných a zanedbaných dívek". Vdova a matka dvou dětí měla bolestně široké srdce pro děti. Rozhodla se pro život v jejich službě a pro péro, jemuž lecčems napomohla Němcová.

Začala psát i pro dorůstající "drobné dětičky" povídky a různá vyprávění. V roce 1868 už měla natolik zkušeností, že napsala pro své někdejší odchovankyně publikaci "Listy staré vychovatelky někdejším schovankám". Jsou to jakési mravná naučení pro dospívající děvčata. Protože v čele ženského hnutí stála sestra Johanka, která své knížky psala pod pseudonymem Karolina Světla, Žofie si v ženském hnití vymezila starost o chudá a osamělá děvčata.

Když získala jasný životní cíl ve výchově opuštěných děvčat, byla tím poznamenána i část její literární tvorby. Její velmi bohatá vychovatelská činnost zrodila jako druhý proud bohatou literatura pro děti, zejména pro dospívající dívky. Napsala udivující množství dětských knížek a vše bylo jakoby součástí její činnosti v emancipačním hnutí českých žen. Jenže české ženy, jež teprve vyšly z plenek emancipačních snah, jež svým životem započala B. Němcová, si nemohly hrát na svém písečku, proto i Podlipská, jež byla ve výboru hnutí, musela přiložit ruku k dílu i při založení výrobního ženského spolku "Minerva", při vydávání novin a rozmanitých tiskovin. Podlipská byla i vydatnou pomocnicí Elišky Krásnohorské při založení prvního gymnázia pro dívky a mnohé chovankyně Podlipské toto gymnázium absolvovaly.

Do Žofina života nenadále vstoupila zajímavá a osudová epizoda. V obzírání talentů literárního nebe si povšimla velké hvězdy české literatury Emila Fridy, který verše, povídky, hry, poemy, překlady podepisoval jménem Jaroslav Vrchlický. Pseudonym to byl nápad přítele Thomayera, spisovatele a slavného internisty.

Pětadvacetiletý Vrchlický si našel kondice ve šlechtické rodině, která pobývala v letech 1875-76 v Itálii. A tu se mezi zkušenou literátkou a geniálním poetou zrodila důvěrná, čilá korespondence, v níž se nemluví jenom o literatuře, ale v jejich záhybech se zrodila zdrženlivě a rozechvělá náklonnost. Korespondence s Vrchlickým vydala na knihu. Je to důvěrné splynutí duší, jež vyústilo ve sňatek Vrchlického a dcerou Podlipské Ludmilou. Pak s mladými žila v odděleném bytě v domě na pravém vltavském nábřeží poblíž dnešního Jiráskova mostu mnoho let.

Žofie vydala v poklidu času 3 svazky "Příkladů z oboru vychovacího", kde vyložila zkušenosti z výchovy dětí. Byla to spíše dobová učebnice, jež promlouvala přes obzor času Tím pomáhala i žákyním dívčího gymnázia E. Krásnohorské. Láska k opuštěným dětem spojila Žofii s Annu Náprstkovou, emnocitou matkou Vojty Náprstka, která nenechala odejít od svého prahu žádné chudáky a hlavně děti. Žofie napsal její životopis (1875).

Žofie nebyla literárně tolik obdařena jako Karolina. Velký spěch jí nedovolil naučit se Nerudově zásadě "slovům těsno, volno myšlenkám". Její slovesný tvar často nedozrál, nebo zneživotněl, ale když se vrátila do své patricijské rodiny, její románové postavy jakoby obžily. Její román "Peregrinus" je hodnověrný v líčením o roku 1848. Praha stavěla barikády na obranu proti Windischgratzově oblehání města, šlo o život národa, ale obchodník Peregrinus bezmocně křičí: "Staví se barikády, střílí se z děl v ulicích a vojáci drancují. Ó, můj krám, můj krám, moje zboží, snad jsou tam a já jsem žebrákem!"

Romány "Jaroslav ze Šternberka" nebo "Přemysl Otakar II." neobstály před soudem času. Svědectví o životě "Vojty Náprstka" a druhá knížka o "Anně Náprstkové, dobrodinky chudých a zakladatelky Náprstkova muzea" a či "Božena Němcová" (1891) jsou mistrné, jak ukazuje vzpomínka na Němcovou: "Její nádherné vlasy byly podel skrání hladce sčesány a v týle stočeny jednoduše v řecký uzel...V té podobě žije v mé paměti posud...".