Vítězslav Nezval

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník z generace skupiny Devětsil. Tvůrce manifestu poetismu (1928) a surrealismu (1934). Ze sbírek: „Podivuhodný kouzelník“, „Edison“, „Básně noci“, „Sbohem a šáteček“, „Praha s prsty deště“, „Historický obraz“, „Zpěv míru“. Z her: „Milenci z kiosku“, „Manon Lescaut“, „Dnes ještě zapadá slunce za Atlantidou“. Z monografií: „Jiří Wolker“, „Josef Čapek“, „Antonín Slavíček“, „Rudolf Kremlička“.
„Neměla jste chtíti jen věrnost srdce,/když láska si žádá i věrnost oděvu,/dát si zabaviti tělo je nejtruchlivější exekuce./Bděte a buďte klidná, jenom si neschovávejte/svědomí pod podušky za hlavu.“
— V. Nezval, Manon Lescaut
VítězslavNezval.png
Narození a úmrtí
  • 26. 5. 1900 (Biskoupky na Moravě)
  • 6. 4. 1958 (Praha)
Památníky
  • Baranova 4; PD, V. Turský 1981
  • Pohřben na Vyšehradě
Odkazy

Dali mu u křtu jméno „Vítězslav“ po Hálkovi, aniž by kdo tušil, že z drobečka vyroste ten, „kdo v zlaté struny zahrát zná“ a zanechá v písku života plno škebliček s útržky růží: „Manon, ach Manon, Manon z Arrasu/Manon je moje umřít pro krásu.“

Přišel jako student třebíčského gymnázia k Mahenovi do brněnské Městské knihovny a ten užasl: „poetus nata“ (rozený básník). Práva jsou jistotou existence, za půl roku jej tedy přivítala filozofická fakulta v Praze, jenže Vítězslava nikdo nedostal k obhajobě disertace.

Pražské umělecké mládí se po válce sdružilo do skupiny „Devětsil“ (první jarní květ z močálu). Bubnovalo se po válce na buben radosti i smutku. Čekalo se na sociální spravedlnost. Nezval vydal sbírku „Podivuhodný kouzelník“ v roce 1922 a bylo to jako spontánní proud, který unášel naději. Za dva roky vydal sbírku „Pantomima“, verše brilantně poetické, jež přítel Teige, teoretik generace, převedl do typografické podoby. Doslov k ní napsal strůjce moderního divadla J. Honzl. Po právu v ní spatřoval přímo čítanku poesie.

Po roce zaměstnání Nezval usoudil, že se dokáže v pětadvacíti uživit na volné noze. Básnická invence se v něm snoubila s nadáním hudebním, hrál na klavír, výtvarným - uměl malovat, a bytostně tíhl k jevišti a k filmu. Byl bohémský všeuměl, který jen v roce 1926 napsal 5 knih. Například romaneto „Karneval“, přičemž psal eseje, kritiky a články. O rok později vydal sbírku „Akrobat“ a uhranul převratnou poetickou dikcí.

Začas vychladly válečné reminiscence proletářské poesie, jak byla poválečná poesie nazývána. Už nehledaly jenom ideje, ale v básních musí být víc „poetična“. V roce 1928 Nezval s Teigem koncipovali „Manifest poetismu“, čili volali po verši kouzelné mluvy metafor. Vyzvedli jiskřivou invenci a básnivost, v níž je krev poesie.

Nezval pobýval často doma u rodičů. Zprvu v Dalešicích, kde otec učil a v této moravské dědině napsal svého slavného „Edisona“, básně jež jsou oslavou tvoření, jak v technice, tak v poezii. Neúčastnil se diskusí o společenském poslání umění, jež se kolem třicátého roku zvedla. On „diskutoval“ tím, že psal. Vyznával básnickou imaginaci, což mu bylo dáno v genech, která vyvře z básníkova nitra.

Svět sociálně podťala světová hospodářská krize, chudoba hladověla a bouřila se. V roce 1929 se podle toho v komunistické straně, jejímž byl Nezval příslušníkem od roku 1924, ujalo vedení mladé radikální Gottwaldovo křídlo. Vančura, Seifert, Olbracht, Neumann, Hora, Malířová a Nezval vystoupili ze strany, aniž by někdo z nich ztratil „uhlířskou“ víru v lepší svět. Proud invence se mu promítal do všech uměleckých forem a druhů. Psal divadelní hry, filmové scénáře a romány, byl prostě uměleckým mnohoživelníkem v uměleckém proudu doby.

V roce l921 jej nadchlo pražské umělecké představení excentrického Itala, futuristy Marinettiho. Nerozpakoval se vstřebávat jiskry umění odkudkoli. Nezval experimentoval s básníkem jeviště režisérem Frejkou, se vzdělaným divadelním teoretikem Honzlem i E. F. Burianem. Jeho první divadelní hrou této provenience byla „Depeše na kolečkách“, čili poesie na divadelních prknech. V roce 1930 napsal ve stejně básnivém tónu obsáhlou knihu „Básně noci“, v níž se poklonil nádherné mluvě a ideji života Otakara Březiny.

Pak se mu dostala do rukou knížka „Nadja“ Francouze A. Bretona a on jakoby ožil, gejzír inspirací, hledání, prostě útěku od stereotypu v něm zesílil. V tom čase poznal francouzský „Manifest surrealismu“ a znovu zahořel. Prostě nic uměleckého mu nebylo cizí, cizí mu bylo neumění.

V roce 1931 dávali v Osvobozeném divadle jeho hru „Schovávaná na schodech“ a hudbu k ní si napsal sám. Hra měla úspěch a zamířila přímo na jeviště Stavovského divadla. Hned po roce se ve Stavovském divadle v režii Frejky dávali Nezvalovi „Milenci z kiosku“, v nichž se zpívaly jeho známé verše, vroucné „Vyzvání na cestu“.

V neutuchajícím tvořivém proudu se renesančně rozevlátý básník pustil úspěšně i do filmu. Na jeho scénáře natočili filmy „Varhaník u sv. Víta“, „Ze soboty na neděli“, pro Vančuru napsal text písní k filmu „Před maturitou“ atd. A konečně v roce 1933 se vydal s Honzlem do Paříže a setkali se s francouzským surrealistou A. Bretonem. V březnu 1934 rovněž založili „Skupinu surrealistů v ČSR“. Veřejnosti ji představili v letáku „Surrealismus v ČSR“. Byla to doba bouřlivých událostí v Německu, kde se Hitler chopil moci i v SSSR, kde zasedal v roce 1934 l. sjezd Svazu sovětských spisovatelů, který řídil M. Gorkij. Nezval se ho zúčastnil. A pak si odjel vydechnout domů do Žabovřesk, kam se rodiče přestěhovali. V poklidu domova napsal svou slavnou sbírku „Sbohem a šáteček“, za níž obdržel státní cenu. Ve druhé půli 30. let Nezval naplnil své surrealistické vyznání básnickými sbírkami (např. „Praha s prsty deště“), ale souběžně se objevily verše bez autora „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“. Anonym zčeřil kulturní veřejnost villonskou notou vzdoru. K autorství se přiznal až po válce.

V začátku okupace Němci uvedl Nezval s E. F. Burianem divadelní hru „Manon Lescaut“. Zanedlouho Buriana zatklo gestapo a jeho divadelní „Déčko“ zavřeli. Nezval po sbírce „Pět minut za městem“ psal do šuplíku sbírku „Historický obraz“. V roce 1944 jej uvěznili, ale sotva zmlkla děla v květnu 1945, ujal se řízení filmové tvorby na ministerstvu osvěty. A zazpíval na oslavu života ve sbírkách „Velký orloj“, „Zpěv míru“, „Z domoviny“ a promluvil k svědomí světa dramatem o hrozbě atomové války „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“.

K početnému množství románů, sbírek, her, scénářů, knih pro děti přibyly monografie jeho malířských přátel J. Čapka, A. Slavíčka, R. Kremličky, J. Štyrského a Toyen. Nakladatelství vydala i jeho překlady E. A. Poea, Baudelaire, Malarméa, oblíbeného Rimbeauda a mnoha dalších autorů.

Nezvalův talent vybuchoval, žil naplno časem a citem, který často přetékal břehy zavedených toků časů až mu srdce vypovědělo službu v 58 letech.