Vít Nejedlý: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „10. 2. 1878 Litomyšl 9. 3. 1962 Praha Pohřben na Vyšehradě PD, 1968 Kořenského 1055/1 PD, 1955 Betlémská kaple '''Český historik, muzikolo…“)
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
10. 2. 1878 Litomyšl
+
22. 6. 1912 Praha
  
9. 3. 1962 Praha
+
2. 1. 1945 Dukla
  
Pohřben na Vyšehradě
+
Pohřben na území bojiště u Dukly, převezen na Vyšehrad
  
PD, 1968
+
PD s hudebním symbolem, E. Famíra 1955
  
Kořenského 1055/1
+
U Dienzenhoferových sadů 1102/1 (uvnitř domu)
  
PD, 1955
+
'''Český hudební skladatel. Účastník bojů čs. vojenské jednotky v SSSR za 2. světové války. Založil „Armádní umělecký soubor“, s nímž koncertoval na frontách. Z díla: pochod „Vítězství bude naše“, opera „Tkalci“.'''
  
Betlémská kaple
 
  
'''Český historik, muzikolog, estetik. Žák J. Golla, O. Hostinského, T. G. Masaryka. Napsal přes 60 knih. Z díla: „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“ (1904), „Počátky husitského zpěvu“ (1907), „Bedřich Smetana“ (7 sv. 1924-33), „T. G. Masaryk“ (4 díly 1933-37), „Lenin“ (2 sv. 1937-38), „Dějiny národa českého“ (2 sv. 1949-53), „Jan Kollár“ (1943), „Opera Národního divadla“ (2 sv. 1935-36), „Všeobecné dějiny hudby“ (2 sv. 1916, 1930), „Sovětská hudba“ (2 sv. 1936, 1937), „Otakar Hostinský“ (1907, 1937).'''
+
Jeho děd Roman Nejedlý (1844-1920) byl 30 roků učitelem, ředitelem a varhaníkem kůru v Litomyšli. Vedl sbor spolku „Vlastimil“ a ve svém hudebním nakladatelství vydával vlastní i cizí skladby a hudební pomůcky. Otcem byl Zdeněk Nejedlý, univerzitní prof. estetiky, hudební teorie a dějin na Karlově univerzitě. Nu a Vít jakoby padl daleko od rodného stromu šel po gymnáziu na studium matematiky. Ale ozval se v něm hlas rodu. Brzo přestoupil na filosofii a v roce 1936 obhájil doktorát disertací „Počátky moderní české harmoniky“.
  
„Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ - Z. Nejedlý
+
Hudba jej provázela od kolébky. Za otcem domů přicházeli skladatelé, zpěváci a teoretici. Byli to slavní lidé, ale pro něj z nich časem opadla svatozář, protože poznal, že jsou ze stejného masa a kostí jako on. Otec byl nesmírně vzdělanou autoritou, která musela imponovat encyklopedickými znalostmi. Ale především byl vykladačem české národní hudby, hlavně Smetany z jeho rodné Litomyšle. Otcovým dílem však procházely nejen hudební dějiny českých zemí, ale dějiny umění a literatury vůbec.
  
 +
Vít se narodil dva roky před l. světovou válkou a zrození ČSR prožíval v šesti letech. Ve dvacátých letech teprve uzrával do dospělosti. Republika se v rušném hledání sociální pravdy nestačila ani pozvednout, a už tu byla světová hospodářská krize s milionem nezaměstnaných a na ni navazovala hrůzná kapitola německého fašismu s 2. světovou válkou. To nebylo málo pro generaci, jež válka zrodila a ještě hroznější válka krutě vyzkoušela. Bylo pochopitelné, že šel v otcově chápání dějin, jež vběhly do nadějí prvního českého demokratického státu. Šel i v jeho šlépějích porozumění chudině, jejíž historické zájmy otec prioritizoval v začátcích republiky v časopise „Var“.
  
Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, polytematické a dobrat se jeho vnitřní jednoty je velmi obtížné. Narodil se v Litomyšli, čili ve starém kulturním městě, v němž rostly české tradice od slavníkovců až k českým bratřím, od renesančního zámku Pernštejnů s divadlem po smetanovskou dobu. V době obrození se v něm zrodilo obrovské bohatství české kultury. Působila tu řada osobností, mezi nimiž byl jeho otec Roman Nejedlý, hudebník, skladatel, učitel hudby a vydavatel hudebnin, který vychoval české zemi hodně muzikantů.
+
Vít vědomostmi přesahoval svou generaci. Hrál výtečně na klavír a v šestnácti se už pokoušel komponovat. V roce 1928 napsal skladbu „V zimě“, na to „Letní a zimní fantazie“ (1928), „Valdštýnská fantazie“ (1929) a roku 1931 ukončil studium skladby u O. Jeremiáše pozoruhodnou „1. symfonií op. 2“. Když hlad vehnal chudobu do ulic, odmalička sociálně velmi citlivý Vít, dal své umění do služby dělnických kulturních spolků. Pracoval v hudební sekci „Svazu dělnických divadelních ochotníků“, komponoval pro dělnický sbor, který dirigoval, psal písně a scénickou hudbu pro divadlo „Proletscéna“. V Lidovém domě ve Vysočanech založil dělnický orchestr, pro nějž zkomponoval např. „Olympiádní pochod“, „Pochod jednotné dělnické fronty“ atd.
  
Na filosofii do Prahy Zdeněk přišel s velkými znalostmi obecných dějin, hudby, obstojně hrál na klavír a v Praze ještě chodil ke Z. Fibichovi na kompozici. Životní cíl měl jasný a velmi ambiciózní: stát se významným historikem. Jenže šíře zájmů jej přivedla na přednášky k estetikovi O. Hostinskému, historikovi J. Gollovi, filosofu T. G. Masarykovi i filologu J. Gebauerovi. Ve dvaadvaceti předložil disertaci „Česká missie Jana Kapistrána“ a přiložil k ní soupis svých zveřejněných studií, např. o etnografii, hesla o husitství do Ottova naučného slovníku, studie o Janu Rokycanovi, o literatuře atd.
+
Sbormistrovskou průpravu získal ve starém obrozenském pěveckém spolku „Lukeš“, který sahal svou tradicí do časů pádu Bachova absolutismu a od roku 1862 pokračoval pěveckým sdružením „Hlahol“. Ta dějinná vertikála to byla otcova vize dějin a její pravdivost potvrzovala druhá půle 30. let.
  
Katedra dějin měla adeptů na univerzitní titul historie přebytek, a proto mu Hostinský doporučil, aby se věnoval dějinám hudby, které neměly ještě samostatnou katedru. Nejedlému bylo 27 roků, když se 27. července 1905 habilitoval objemnou knihou „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“. Adept docentury přiložil seznam svých 120 publikovaných studií.
+
Čtyřiadvacetiletý Vít získal v roce 1936 angažmá v olomouckém divadle, zprvu jako korepetitor. Zanedlouho v divadle vznikla skupina mladých, kteří hořeli pro modernu. V mladické vášni oslovovali publikum divadla poetistickou, málo srozumitelnou vizí. Publikum uvyklé na kukátkovou, průhledně logickou scénografii, těžko chápalo mladické nadšení, v jehož rytmu Vít skládal dva roky scénickou hudbu, např. k moderním scénickým úpravám Tolstého „Vzkříšení“, Puškinově „Pikové dámě“ a k celé řadě známých či méně známých literárních děl.
  
Hostinský kdysi bojoval za Smetanův národní hudební program a Nejedlý rovněž Smetanu miloval pro jeho národní program v hudbě. Oba také obdivovali hudbu Fibicha. Už byl čas, aby vznikla na univerzitě katedra hudební vědy. Pro Nejedlého hudební i historický zájem v širokoúhlém hledí širokého proudu českého obrození: hudba, historie a české písemnictví. Tento proud byl pro něj neoddělitelný od české politiky, hospodářství a sociálního života lidí.
+
V roce 1938 fašisté udusili španělskou demokracii a Hitler s Mussolinim chytře přiměli Anglii a Francii k podepsání Mnichovské dohody (29. 9.1938) o postoupení Sudet Německu. Vít v tom ohrožení existence republiky napsal „3. symfonii op. 14“, kterou v zoufalé beznaději národa zahrál orchestr Čsl. rozhlasu. Okupační drama vyústilo 15. březnem 1939 německou okupací. V červnu 1939 musel Vít uprchnout za otcem do moskevského exilu. Pracoval tam v českém vysílání moskevského rozhlasu a přitom chodil na konservatoř do třídy L. M. Ginzburga na dirigování. Svaz skladatelů SSSR jej přijal za svého člena.
  
V pětadvaceti získal členství v České akademii věd a v jednatřiceti ho jmenovali mimořádným profesorem. Jenže v tom čase byl ženatý a z jeho titulů nebyl ani halíř, proto si našel místo v archivu Národního muzea. V roce 1910 zemřel Hostinský a Nejedlý nastoupil za svého učitele na fakultu za profesorskou mzdu.
+
Dne 22. června 1941 ve 3:15 hod. zrána Německo bez vyhlášení války napadlo SSSR. Devětadvacetiletý skladatel Nejedlý v odpověď na hrůzný čin napsal pochod „Vítězství bude naše“, který provázel čsl. vojáky v SSSR na všech frontách 2. světové války. V roce 1943 Vít převzal hudební četu v l. čsl. samostatné brigádě a četa vyrostla do velkého pěvecko-orchestrálního tělesa, jež jezdilo za vojáky na frontu. Později obdržel sbor název „Armádní umělecký soubor“. Každý koncert znamenal vojenský čin, v němž nehřměl kulomet, ale hřměla hudba, jež do vřavy smrti vnášela rozhodnost a víru. Vít na frontě skládal sbory, písně, pochody a zkomponoval i symfonii.
  
Téhož roku založil časopis „Smetana“ a „Hudební klub“. Tehdy se odehrál známý muzikologický spor: Smetana nebo Dvořák? V dějinách nelze uplatňovat vyřazovací metodu, ale Nejedlý byl především Smetanovec, takže se převážně věnoval zakladateli české národní hudby a později napsal studii i o Dvořákovi.
+
Prošel s „Armádním uměleckým souborem“ cestu od bitvy u Kurska, kde fašisté prohráli tankovou válku a začali ustupovat, až po těžkou bitvu u Dukly na hranicích Československé republiky. Do ticha lesů a kopců se u Dukly ozývaly i tóny Nejedlého opery „Tkalci“. Pod Vítovou taktovkou zazněla tato smetanovsky laděná hudba právě na Dukle. Jenže Vítovi nebylo dáno, aby rozvinul talent i život. Zemřel na komplikace střevního tyfu a distinkce kapitána mu byly uděleny in memoriam.
 
 
Časopis „Smetana“ byl Nejedlého prvním listem. Postupně se jich nakupilo požehnaně: s F. X. Šaldou vydával „Českou kulturu“ (1912-14), s E. Rádlem „Realistickou stráž“ (1919-21), s básníkem Horou „Pondělní noviny“ (1924-25). Po zrodu ČSR 1918 pocítili Češi, kteří žili po staletí pod Habsburky, co je to národní svoboda. Ty nejchudší strhl příklad revolučního Ruska, kde padl carismus a vznikal Leninův experiment státu dělnictva a rolnictva. Nejedlý poučen českými dějinami, v nichž dominovalo husitství s požadavkem morální pravdy i sociální únosnosti pro člověka, byl stoupenec nového Ruska. Koneckonců dávno chápal dějiny vědy a umění v jejich vazbě na hospodářství a sociální stav společnosti.
 
 
 
Po zrodu republiky začal vydávat časopis „Var“ a poskytoval v něm místo polemikám mladé generace, jež hořela nadšením pro sociální změny. Nejedlý v tom spatřoval pokračování husitských náboženských a sociálních požadavků. Řada jeho předválečných studií, např. „Počátky husitského zpěvu“ (1907)  a „Dějiny husitského zpěvu za válek husitských“ (1913), první svazek „Všeobecných dějin hudby“ (1913), „Spor o smysl českých dějin“ (1914), vznikly z dobového polemického sporu, i knížky o Litomyšli pokračovaly ve stejné dějinné koncepci.
 
 
 
V roce 1925 byl zvolen do čela „Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem“. Samozřejmě, že musel ostře polemizovat a byl ostře ideovými protinožci kritizován. Hájil to, k čemu došel zkušenostmi svého života a studiem. Nehájil své postavení či majetek. A byl polemikem nesmlouvavě ostrým. V tom čase psal o husitství, národním obrození, o Smetanovi, psal půvabnou knížku o Fibichově důvěrném deníku, prostě o velkých buditelských jménech. Hledal soudobou cestu pro naplnění ideálů českých dějin, stejně jako jeho odpůrci hledali cestu k tomu, čemu byli přivedeni svým společenským postavením nebo ideovým vyznáním.
 
 
 
Do stovek článků, jimiž později komentoval události „na okraj dne“, vybíral ze spleti doby to, co svazovalo přítomnost s minulostí. Nejvíc se věnoval samozřejmě Smetanovi. Proto vznikla ve 20. letech Nejedlého akce „smetaniáda“, v níž promýšlel národní smysl jeho hudby. Tak vzniklo Nejedlého čtyřdílné dílo o B. Smetanovi (1924-33). Ve 30. letech vedl Nejedlý „Učitelské noviny“ a byl předsedou „Levé fronty“. V roce 1939, kdy dopsal 4 svazky o Masarykovi (1930-37) a 2 svazky o Leninovi (1937-38), jej penzionovali.
 
 
 
Bylo mu 61 roků, do ČSR 15. března vtrhl Hitler podle diktátu „Mnichovské dohody“ z 29. září 1938, podepsaného Anglií, Francií, Itálií a Německem. Nejedlému nezbylo nic jiného, než emigrovat. A bylo pro něho samozřejmé, že na slovanský východ do Moskvy. Přednášel tam na Lomonosově universitě a působil v protiokupačních organizacích.
 
 
 
V květnu 1945 se stal členem prozatímní „Košické vlády“ poválečné ČSR. Na Dukle mu zemřel jediný syn Vít, který působil mezi frontovými vojáky se svým „Armádním uměleckým souborem“. A když přijel do Prahy, promlouval k lidem v rozhlase v populárních tzv. „Nedělních epištolách“. Po válce byla česká země ochuzena o několik set tisíc lidí, zemi Němci vydrancovali hospodářsky i duchovně, protože zlikvidovali českou inteligenci. Mnoho skvělých mozků padlo, a ti zbylí museli nastoupit i za mrtvé, takže mnoho vědců a umělců působilo v různých společenských funkcích. Nejedlý byl ministrem školství a osvěty, pak ministrem práce a sociální osvěty a pak se stal předsedou „České akademie věd a umění“.
 
 
 
Napsal potom ještě „Všeobecné dějiny hudby“, „Dějiny národa českého“, vydal mnoho menších studií, např. „O realismu pravém a nepravém“, v níž hájil vědeckost pojmu realismus proti jeho schematickému zploštění. Musel se ozvat na obranu Nezvalovy jiskřivé básnivosti proti vulgárnímu sociologismu a snažil se udržet dějinnou kontinuitu kultury české země.
 
 
 
Ještě stačil napsat 2 sv. „Dějin národa českého“, knížku „O Antonínu Dvořákovi“, „Dějiny Sovětského svazu“ a několik menších studií. Nejedlý byl po celý život pojetím dějin člověkem přítomnosti. Vycházel jako Palacký z husitství a ukazoval jeho dějinnou kontinuitu. Měl hodně stoupenců a neméně odpůrců.
 
 
 
Ke stáří mu patrně unikaly zvláštnosti nového času, který do sebe nastřádal nové prvky druhé půle 20. věku. Hluboce vzdělaný vědec po právu napsal, že: „Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ Platilo to jak pro něho, tak pro jeho vědecké oponenty, nemluvě o lidech, kteří mívají odvahu z kapky vody usuzovat o moři.
 

Aktuální verze z 26. 3. 2020, 00:29

22. 6. 1912 Praha

2. 1. 1945 Dukla

Pohřben na území bojiště u Dukly, převezen na Vyšehrad

PD s hudebním symbolem, E. Famíra 1955

U Dienzenhoferových sadů 1102/1 (uvnitř domu)

Český hudební skladatel. Účastník bojů čs. vojenské jednotky v SSSR za 2. světové války. Založil „Armádní umělecký soubor“, s nímž koncertoval na frontách. Z díla: pochod „Vítězství bude naše“, opera „Tkalci“.


Jeho děd Roman Nejedlý (1844-1920) byl 30 roků učitelem, ředitelem a varhaníkem kůru v Litomyšli. Vedl sbor spolku „Vlastimil“ a ve svém hudebním nakladatelství vydával vlastní i cizí skladby a hudební pomůcky. Otcem byl Zdeněk Nejedlý, univerzitní prof. estetiky, hudební teorie a dějin na Karlově univerzitě. Nu a Vít jakoby padl daleko od rodného stromu šel po gymnáziu na studium matematiky. Ale ozval se v něm hlas rodu. Brzo přestoupil na filosofii a v roce 1936 obhájil doktorát disertací „Počátky moderní české harmoniky“.

Hudba jej provázela od kolébky. Za otcem domů přicházeli skladatelé, zpěváci a teoretici. Byli to slavní lidé, ale pro něj z nich časem opadla svatozář, protože poznal, že jsou ze stejného masa a kostí jako on. Otec byl nesmírně vzdělanou autoritou, která musela imponovat encyklopedickými znalostmi. Ale především byl vykladačem české národní hudby, hlavně Smetany z jeho rodné Litomyšle. Otcovým dílem však procházely nejen hudební dějiny českých zemí, ale dějiny umění a literatury vůbec.

Vít se narodil dva roky před l. světovou válkou a zrození ČSR prožíval v šesti letech. Ve dvacátých letech teprve uzrával do dospělosti. Republika se v rušném hledání sociální pravdy nestačila ani pozvednout, a už tu byla světová hospodářská krize s milionem nezaměstnaných a na ni navazovala hrůzná kapitola německého fašismu s 2. světovou válkou. To nebylo málo pro generaci, jež válka zrodila a ještě hroznější válka krutě vyzkoušela. Bylo pochopitelné, že šel v otcově chápání dějin, jež vběhly do nadějí prvního českého demokratického státu. Šel i v jeho šlépějích porozumění chudině, jejíž historické zájmy otec prioritizoval v začátcích republiky v časopise „Var“.

Vít vědomostmi přesahoval svou generaci. Hrál výtečně na klavír a v šestnácti se už pokoušel komponovat. V roce 1928 napsal skladbu „V zimě“, na to „Letní a zimní fantazie“ (1928), „Valdštýnská fantazie“ (1929) a roku 1931 ukončil studium skladby u O. Jeremiáše pozoruhodnou „1. symfonií op. 2“. Když hlad vehnal chudobu do ulic, odmalička sociálně velmi citlivý Vít, dal své umění do služby dělnických kulturních spolků. Pracoval v hudební sekci „Svazu dělnických divadelních ochotníků“, komponoval pro dělnický sbor, který dirigoval, psal písně a scénickou hudbu pro divadlo „Proletscéna“. V Lidovém domě ve Vysočanech založil dělnický orchestr, pro nějž zkomponoval např. „Olympiádní pochod“, „Pochod jednotné dělnické fronty“ atd.

Sbormistrovskou průpravu získal ve starém obrozenském pěveckém spolku „Lukeš“, který sahal svou tradicí do časů pádu Bachova absolutismu a od roku 1862 pokračoval pěveckým sdružením „Hlahol“. Ta dějinná vertikála to byla otcova vize dějin a její pravdivost potvrzovala druhá půle 30. let.

Čtyřiadvacetiletý Vít získal v roce 1936 angažmá v olomouckém divadle, zprvu jako korepetitor. Zanedlouho v divadle vznikla skupina mladých, kteří hořeli pro modernu. V mladické vášni oslovovali publikum divadla poetistickou, málo srozumitelnou vizí. Publikum uvyklé na kukátkovou, průhledně logickou scénografii, těžko chápalo mladické nadšení, v jehož rytmu Vít skládal dva roky scénickou hudbu, např. k moderním scénickým úpravám Tolstého „Vzkříšení“, Puškinově „Pikové dámě“ a k celé řadě známých či méně známých literárních děl.

V roce 1938 fašisté udusili španělskou demokracii a Hitler s Mussolinim chytře přiměli Anglii a Francii k podepsání Mnichovské dohody (29. 9.1938) o postoupení Sudet Německu. Vít v tom ohrožení existence republiky napsal „3. symfonii op. 14“, kterou v zoufalé beznaději národa zahrál orchestr Čsl. rozhlasu. Okupační drama vyústilo 15. březnem 1939 německou okupací. V červnu 1939 musel Vít uprchnout za otcem do moskevského exilu. Pracoval tam v českém vysílání moskevského rozhlasu a přitom chodil na konservatoř do třídy L. M. Ginzburga na dirigování. Svaz skladatelů SSSR jej přijal za svého člena.

Dne 22. června 1941 ve 3:15 hod. zrána Německo bez vyhlášení války napadlo SSSR. Devětadvacetiletý skladatel Nejedlý v odpověď na hrůzný čin napsal pochod „Vítězství bude naše“, který provázel čsl. vojáky v SSSR na všech frontách 2. světové války. V roce 1943 Vít převzal hudební četu v l. čsl. samostatné brigádě a četa vyrostla do velkého pěvecko-orchestrálního tělesa, jež jezdilo za vojáky na frontu. Později obdržel sbor název „Armádní umělecký soubor“. Každý koncert znamenal vojenský čin, v němž nehřměl kulomet, ale hřměla hudba, jež do vřavy smrti vnášela rozhodnost a víru. Vít na frontě skládal sbory, písně, pochody a zkomponoval i symfonii.

Prošel s „Armádním uměleckým souborem“ cestu od bitvy u Kurska, kde fašisté prohráli tankovou válku a začali ustupovat, až po těžkou bitvu u Dukly na hranicích Československé republiky. Do ticha lesů a kopců se u Dukly ozývaly i tóny Nejedlého opery „Tkalci“. Pod Vítovou taktovkou zazněla tato smetanovsky laděná hudba právě na Dukle. Jenže Vítovi nebylo dáno, aby rozvinul talent i život. Zemřel na komplikace střevního tyfu a distinkce kapitána mu byly uděleny in memoriam.