Vilém Zítek

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

9.9.1890 Praha 10.8.1956 Praha Pohřben va Vyšehradě

PD,b.r. Rašínovo nábřeží



Český operní pěvec - bas.Člen Národního divadla,působil v Itá- lii a jinde po světě do roku 1931.Představitel postav Smeta- nových oper (Kecal v Prodané nevěstě,Rarach v Čertově stěně, Chrudoš v Libuši),v Dvořákově Rusálce vodník,v jemu dedikované opře Ostrčilově Honzovo království hrál ďábla.


 Umění je divná věc,čím více se člověk učí a naučí,tím musí být jaksi

řekl bych pokornější,oddanější,musí být něco jako kněz,který pije víno při mši pro obřad,ale nepije tak,aby stouplo do hlavy"

                                 Vilém Zítek



     Učeň ve Fričově továrně si v mechanické dílně u mistra Zítka nemohl

dovolit práci odbýt.Mistr žádal přesnost a čistotu.I mistr Zítek kdysi o něčem jiném,"dobrodružnějším",to jaksi paří ke klukovi.Chtěl být námoř- níkem,jenže musel vzít zavděk,že se vyučil řemeslu.Časo se toulával s ka- marádem sovhařem Brůhou po Praze a jednou náhodně vešli v Husově ulici do dominikánského kostela.Liddí tu bylo kal máku.Někdo jim vrazil notový part a šoupl mezi zpěváky na kůr.

     "Bylo tě ze všech slyšet nejvíc",chechtal se Brůha,když vyšli z ko-

stela.A pak si to probrali,že by Zítek zkusil někde zpívat.Zapsal do Pi- vodovy pěvecké školy a po nějakém čase našel odvahu a zašel při výběru talentů do Národního talentu za dirigentem K.Kovařovicovicem.A z toho bylo rezumé,že se Zítek ýživit zpěvem.V roce 1911 jej přijali do sboru Národního divadla a po roce mistr mechanické dílny zazpíval roli Gremina v Čajskovského Evženu Oněginovi.Měl velký úspěch a zpíval roli až do pod- zimu 1914.Jenže Zítek nebyl se sebou spokojen,připadal si,když viděl hrát Vojana jako kus dřeva,a tak potajmu za kulisami bedlivě sledoval každý jeho

pohyb.

     Pak si naklonil Kovařovice hlavně svou vášní pro zpěv.Dirigent měl

cit pro talenty,nebylo mu zapotřebí napovídat,koho vzít a kde není výhledu. Cenil si Zítka nejenom pro krásný hlas,ale pro jeho fabrickou dřinu a pře- snost a vysoké nároky na sebe.V roce 1918 se mu nebál svěřit roli Chrudo- še ve Smetanově Libuši.A Zítek pěvecky šel po stupíncích rozpětí svého hlasu až do tonového rozpětí šaljapinského výrazného basu a pod Kovařovico- vou taktovou zoíval osm roků.

     Vyzpíval si pro celý život:Raracha,Kecala,Mefista,Chrudoše,Gremina,

Pizzara,Beneše v Daliborovi,nu bylo to slušně dlouhá řada postav.

     Kovařovic zemřel a do čela opery nastoupil dirigent a skladatel

O.Ostrčil.Ten,jak známo,byl precizně jemný a se Zítkem si rozuměl na mrk- nutí.Zítek si podmanil posluchače v roli Figara tak silně,že ještě nebyl na jevišti a tleskalo se.Ostrčil se Zítkem se stali důvěrnými příteli. Dirigent Zítkovi svěřil vodníka v Rusálce,Wagnerovy postavy,Kašpara v Ča- rostřelci Webera,Papagena v Kouzené flétně a Emma Destinová Zítkovi k in- terpretaci Mozarta napsala:"Jste mi osobou i talentem,hlasem i výrazem opravdu ideálem Mozartova hrdiny odporu".

     V roce 1925 požádal ministerstvo osvěty o zařazení mezi adepty na

pěvecké stipendium do ciziny,jenže kvalita často nemá přednost.Úřednická nemoc z moci často zpívá pojajakobínsku - "já tu slavný ouřad mám...". Na podzim v témže roce Zítek do italské Scaly odjel,ale na vlastní útraty. Tvrdě se tam doučoval u maestro Binettiho a po roce přijel do Italie znovu, tentokráte na dovolenou.Náhoda přichází nečekaně.Opera v Turíně mu nabídla angažma.Ostrčil mu napsal: "..čím více světových jmen v národě,tím větší jeho vážnost".Zavázal si však Zítka smlouvou angažmem i pro Národní divadlo.

     Zítek měl jedinou touhu:naučit se dobře zpívat,ukázat české umění

světu a vrátit se domů.Hostoval v Paříži,v Berlíně měl jeho Filip III. ve Verdiho "Don Carlosu" trumfální úspěch.Pozvali jej do Stockholmu,Var- šavy,Amsterodamu,Záhřebu...a doma,tam mocně zazářil až v roce 1930 Chru- došem v Libuši.

     Ministerstvo snižovalo kvůli nedostatku peněz operní ansambl Ná-

rodního divadla a Ostrčil úředníkům napsal,aby Zítka přijali do pražské opery,protože by jej nesmí stihnout osud Destinové a Karla Buriana,kteří se domů jenom na odpočinek.Jenže úředníci se obměkčili až roku 1933, kdy Zítek měl za sebou velké turné po Evropě.O rok později nadchl Prahu Donem Juanem,v němž si jej kdysi přála vidět Emma Destinová.

     V témže roce zazpíval ke stému výročí narození V.Blodka komického

Janka v jednoaktovce V studni.V roce 1935 zazpíval jednoho z ďáblů v Ostr- čilově Honzově království a netušil,že svému příteli,který psal některé role svých oper přímo pro jeho hlas,bude za čtyři měsíce psát smuteční rozloučení.Zítek byl ze smrti přítele tak rozrušen,že suteční řeč musel za něj přečíst Hanuš Thein.

     K dirigentskému pultu nastoupil V.Tallich a Zítkovi se zdálo,že ho

nový dirigent příliš odstrkuje.Byli si prý povahou podobní a trvalo jim to několik roků,než si začali rozumět.Zítek si nikdy nedokázal připravit roli provždy,vybrušoval,protože člověk není pokaždé tentýž.V roce 1938 se nemohli shodnout se skladatelem Rudolfem Karlem a padl mezi ně stín. Zítek odmítal spolupráci na jeho opeře přesto,že jej Tallich prosil,"že

velký umělec má dovésti odpouštět".Jak to skončilo,se nedochovalo.Karla zatklo gestapo a zemřel v lágru Terezín,Zítek v německé okupaci odmítal jakákoli pozvání na koncerty a nezpíval ani v rozhlase.Když okupační mini- str osvěty E.Moravec odvolal režizéra F.Pujmana a Zítka navrhoval za něj, Zítek se Pujmana zastal.Koncem roku 1945 zazpíval Musorského Borise Godu- nova a jako první český pěvec byl jmenován národním umělcem.

     Pak těžce onemocněl,přesto jej mnozí pomlouvali,že schválně odkládá

roli Figara,proto dal Zítek k 18.březnu l947 den před premiérou výpověd. Lékaři zjistili cukrovku,v jejim důsledku přišla mrtvice a ztráta řeči. Přišel o nohy,ale měl ještě sílu,aby ukazoval návštěvě diplom "Národní umělec" a vyprávěl,kolikrát jednotlivé role zpíval.

     V roce 1956 obdržel dopis od Tallicha s dovětkem:"Váš umělecký ži-

vot zůstane příkladem,pokud mravní hodnoty zůstanou předpokladem umělce."