Vojtěch Náprstek: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „vl. jm. Fingerhut 17. 4. 1826 Praha 2. 9. 1894 Praha Zpopelněn v saské Gothe, urna od J. Maudera v Náprstkově muzeu PD s portrétem, Č. Knobloch 1…“)
 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 26. 3. 2020, 00:42

vl. jm. Fingerhut

17. 4. 1826 Praha

2. 9. 1894 Praha

Zpopelněn v saské Gothe, urna od J. Maudera v Náprstkově muzeu

PD s portrétem, Č. Knobloch 1962

Betlémské náměstí (Náprstkovo muzeum)

PD se žulovým stolem, 1896 Petřínské sady

Zakladatel Náprstkova muzea, český vlastenec. Po revoluci 1848 emigroval do Ameriky. Uváděl do Čech moderní techniku, prosazoval emancipaci žen a byl znám svými hluboce sociálními postoji a skutky.

„Žiju sám sobě jen tenkrát, zasvěcuji-li svůj život tomu nejvyššímu, co duši mou plní, co srdce moje unáší, totiž svému lidu, člověčenstvu a sociální volnosti. Srdce moje nechápe nutnost zla na zemi, a proto bych rád přinesl všechnu oběť, aby bída, chudoba a nevědomost zmizely z povrchu země.“ - V. Náprstek ve svém deníku


Po jeho smrti přítel Julius Zeyer, který Náprstkovu muzeu odkázal svou literární pozůstalost, vroucně zaveršoval: „Co z těla zbylo/snad se vejde v nádobu malou/srdce jeho velké/přece však nosilo v sobě celý svět.“

Vojta se po otci jmenoval německy Fingerhut, protože farářům kdysi rakouské úřady nařídily překládat česká jména v matrice do němčiny. Jenže vroucí vlastenecký Vojta si své jméno znovu převedl na české - Náprstek. Na Akademickém gymnáziu jej učil lásce k mateřštině Josef Jungmann, který za svého působení v Litoměřicích napsal knížku „O jazyku českém“, jež mladým uhranula vroucným dialogem o kráse češtiny. Na studiu práv ve Vídni chtěl studovat i čínštinu, ale jeho zájem upoutal Francouz Saint Simon učením o hnací síle společnosti ve vědě, morálce a náboženství.

Vídeň byla plná českých vlastenců, zákony ale byly plné omezení národních hnutí. Pořád platilo dědictví po řediteli policie Sedlnickém, který měl národní aktivity za předstupeň revoluce. Ve 2. ročníku studia se 3. března 1848 strhla v ulicích Vídně revoluce. Vojta vášnivě vyběhl na schody Stavovského domu a ohnivě řečnil o potřebě národní rovnoprávnosti národů v rakouské monarchii. Jenže po zdolání vzpoury vojskem Vojta jen taktak stačil uprchnout do Ameriky. Přísná, dobrotivá matka za něj orodovala, ale marně. Vojtův exil se protáhl na deset roků. Putoval zemí křížem krážem, měl různá zaměstnání, žil s indiánskými Dakoty, jejichž řeči se naučil, založil pro českou komunitu časopis, nu lecčemus se přiučil a prodchnut idejí mladého kontinentu o svobodě, přemýšlel o svém životním programu. Přivezl hodně etnografických exponátů a byl zanícen pro technický pokrok.

V roce 1858, ještě před porážkou císaře v italském Solferinu (24.6. 1859), přebudoval dům „U Halánků“ na Betlémském náměstí doslova ve vlastenecké centrum. Přestrašený císař vydal tzv. Říjnový diplom (20. 10. 1860) a přislíbil v něm ústavní pořádek. Český národ se zvedl k obrovské národní aktivitě. Vojta s advokátem A. Fričem, jedním z politiků na Kroměřížském sněmu, odjeli v roce 1862 na světovou výstavu v Londýně. Doma pak uspořádal velkou přehlídku moderních výrobků a učebních pomůcek. Přišlo se podívat na 16 tisíc lidí.

K radosti matky založil v budově tety Barbary Serafinové na Poříčí České průmyslové muzeum a roku 1865 „U Halánků“ „Americký klub českých dam“, kde se scházely ženy ke vzdělání a výstavám. Byly mezi nimi mladičké české naděje K. Světlá, její sestra Podlipská, Rajská, Krásnohorská. Ženy tu začaly svůj těžký zápas o emancipaci.

Vojta žil dlouhá léta s matkou a s Pepčou, která v pivovaru „U Halánků“ celý život sloužila. Kvůli matce skrýval důvěrný vztah ke skromné a pracovité Pepči až do matčiny smrti. Teprve v říjnu 1873 si Vojta Pepču vzal a skromná, přísná choť začala vládu v domě. Byla Vojtovi oddaná, vždy tichá a velmi spořivá. Vojta zaplňoval místnosti exponáty sbírek z etnografie, přibyla pozůstalost po cestách Holuba, Kořenského, Vráze a dalších. Vznikla knihovna, jež postupně dosáhla 36 tisíc svazků a obsahovala i 23 tisíc unikátních fotografií.

Od Náprstků neodešel chudý s prázdnou. Vojta podporoval i chudé studenty, pro něž pořádal pravidelné hostiny na Petříně, kde Žofie Podlipská nechala postavit kamenný stůl. Vojta financoval pomník B. Němcové. Bylo samozřejmé, že dvacet roků zasedal v pražském zastupitelstvu a s primátorem Podlipným ustavili výbor pro zbudování Husova pomníku na Staroměstském náměstí, který byl odpovědí na slova poslance hr. Karla Schwarzenberga, že husité byli „bandou lupičů a žhářů“. Nechyběl u přípravy Národopisné výstavy (1895). Zapůjčil na ni své exponáty.

Na Národopisnou výstavu, kam se vcházelo krásnou Wiehlovou bránou s Alšovými freskami, už Vojta nevstoupil. Zemřel krátce před jejím otevřením.