Antonín Jaroslav Puchmajer

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

7. 1. 1869 Týnec n. Vltavou 29. 9. 1820 Praha Pohřben na Olšanech PD s portrétem, M. Kužela 1959 Na Vidouli 1/1

Básník českého národního obrození, překladatel a filolog. Vydal 5 sv. almanachu "Nové básně" (1795-1814) poesie své generace. Z díla: bajky lafontainovského ladění. Přeložil: Montesquierův "Chrám gnídský", Schillerovu "Óda na radost". Dokočil 2. díly Dobrovského Německo-českého slovníku". Napsal "Pravopis Rusko-český", "Gramatiku a slovník cikánštiny" aj.

Až po roce se dvaadvacetiletý student teologie Puchmayer dal kamarády přemluvit, aby se věnoval českému jazyku. Dobrovský český jazyk s přáteli teprve křísil a v studentském podnájmu Hněvkovského v Platnéřské ulici se už scházeli čeští studenti k debatám o českém jazyce. Všichni byli z českých venkovských rodin. Mělo by se začít poezií, rozhodli, aby se vědělo, že čeština nezemřela.

Chlapci si v roce 1795 přinesli na schůzku vlastní verše a mezi nimi byly nejkrásnější Puchmayerovy. Pověřili ho, aby sestavil básnický almanach s názvem "Sebrání básní a zpěvů" (sv. l, 1795). Almanach vyšel 10 roků po průkopnické sbírce "Básně v řeči vázané" od V. Tháma.

Dobrovský verše pochválil, byl spokojen, že mladíci nepsali verše v antickém hexametru, čili v časomíře (např. J. Kollar "Slávy dcera"), ale veršem přízvučným. Napsal už o tom studii "O české prozodii". Puchmayer verše postupně seřazoval do šesti almanachů (1795, 1797, 1798 pod názvem "Nové básně", 1802 a 1814). Prokázal stejné bohatství češtiny jako mají ostatní jazyky. Chlapci psali verše anakreonské, čili lyrické podle řeckého básníka Anakreona: ódy, elegie, idyly, epigramy atd., jenže lyrika byla neosobní, chladná.

Puchmayer byl synem řemeslníka z Týna n.Vltavou, který po studiu oblékl v roce 1797 kněžský habitus. Pamětní deska na bývalém schwarzenberském statku v Jinonicích připomíná jeho pátou kněžskou štaci. Pro důkaz své národní hrdosti si jako všichni vlastenci připojil staročeské Jaroslav. Na univerzitě tehdy učili osvícenci prof. Seibt, český historik Cornova, prof. Meiszner, vyrostlí, čili vzdělanci z básnické garnitury mladého proudu německé literatury. Odsud pramení anakreontika Puchmayera. Jenže v tom čase se už hlásila Jugmannova romatická generace. Puchmayer však rozehrál ve svých verších i barvu, zvukomalebnost, poetičnost českého jazyka.

V Jinonicích působil od dubna 1804 do prosince 1805 a přeložil tu milostný příběh francouzského filosofa Montesquieua "Svatyně Venušina neboli Chrám Gnídský" z roku 1724. Francouz vložil do sladkého pláštíku satiru na nenáviděnou vládu. Ale na jinonické faře vznikla rovněž příručka "Pravopis rusko-český", psaný v čase Suvorových vosk v Čechách. Puchmayer nepřekládal z francouzštiny, kterou znal, ale z polštiny. Soudil, že polština jako slovanská řeč je blízká češtině a obohatí češtinu o další slova. Rovněž bajkáře Lafontaina překládal Puchmayer z polštiny a šil je podle českého střihu. Doba to neměla za plagiát.

Tak jako se mezi lidmi dlouhý čas udržely Puchmayerovy ódy na Jana Žižku, na jazyk český atd., na dlouhá desetiletí se do čítanek usadily jeho bajky Čáp a liška, Rada zvířat, Pes a vlk, Dvě myši, Hlemejždi a zajíci atd.

Z Jinonic byl Puchmayer přeložen do Citolib u Loun. Nad jeho časem a filologickou prací, která nabývala na rozměrech i na národním významu, se ustrnul hr. Jáchym Šterberk a nabídl mu snadnější živobytí a klid na vědeckou práci na faře v Radnici u Plzně. Puchmayer udržoval s Prahou, hlavně s Dobrovským, živý styk. Pomáhal Dobrovskému v sestavování německo-českého slovníku. Byla to ve své době průkopnická práce, na niž navázal Jungmann. Druhý svazek slovníku už vydával Puchmayer sám.

V jeho objemném filologickém, básnickém a překladatelském díle jsou opravdové perly, objevné ve své době a zajímavé dodnes. Vydal "Rýmovník aneb rýmovní slovník", "Učebnici ruského jazyka", která má v Čechách prvenství. Dodnes je zajímavá "Gramatika a slovník cikánštiny", nebo "Hantýrka čili slovník zlodějů".

Puchmayer se zařadil do českých dějin jako zakladatel novočeského básnictví. Radnickým zbyla v kronice připomínka, že založil jednu z prvních knihoven "Čtenářského spolku" v Čechách, která měla 40 čtenářů. V roce 1820 převezli nemocného Puchmayera do Všeobecné pražské nemocnice, kde zemřel.