Vítězslav Hálek

Z Pražský pantheon
Verze z 1. 5. 2020, 23:12, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník z generace „Májovců“, kteří vstupovali do literatury roku 1858 almanachem „Máj“. Z díla: „Večerní písně“ (zhudebnili Smetana, Bendl, Fibich, Dvořák aj.) Povídky, romány a poemy čerpají ze života vesnice: „Na statku a v chaloupce“, „Na vejminku“, „Muzikantská Liduška“, „Domácí učitel“.
„Běda, když Bůh neourodou, však ze všech trestů nejhorší, a morem trestá přísně, když národ nemá písně.“
— V. Hálek: Večerní písně
Vítězslav Hálek.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 4. 1835 (Dolínek u Mělníka)
  • 8. 10. 1874 (Praha)
Památníky
Odkazy

V ten večer 18. 11. 1862 ho publikum v novém Prozatímním divadle dlouho vytleskávalo na jeviště. Jeho drama „Král Vukašín“ promluvil shakespearovskými monology k dychtivým srdcím, jež po Bachově diktatuře očekávala svobodu. Franz Josef I. prohrál bitvu v Itálii u Solferina a chtě nechtě musel vydat tzv. „Říjnový diplom“ (20. 10. 1860), v němž slíbil ústavnost. Hálkova a Nerudova generace se v roce 1858 představila almanachem „Máj“, do nějž ještě přispěla nemocná Němcová i začínající Rottová-Světlá. Neruda vydal zasmušilou sbírku „Hřbitovní kvítí“, ale Hálek melodicky zazářil „Večerními písněmi“ a okamžitě vylétl na Parnas. Jsou v nich písně o lásce národní i osobní, jež vytryskly k Dorotce ze zámožné rodiny, kam ji chodil doučovat.

Z rodného domu v dědině Dolínku, kde měli malé hospodářství a hospodu, musel odejít rozhněván s rodiči, kteří toužili po tom, aby se stal panem farářem, jenže on zamířil na filosofii. Byli s Nerudou přáteli od Akademického gymnázia, kde vydávali rukopisný občasník s názvem podle Vinařického básně „Varyto a lyra“. Oba začali studovat a oba brzy skončili. Život se obrátil k Čechům nadějí. Zakládaly se spolky, divadla, Sokol, Umělecká beseda, Hlahol a vyšly i Národní listy, do nichž Hálek s Nerudou vstoupili jako redaktoři.

Hálkovy verše i divadelní hry, jimiž ctitel Shakespeara vášnivě burcoval národ, sklízely ovace. Po omamném úspěchu „Krále Vukašína“ napsal Hálek hry „Carevič Alexej“, „Záviš z Falkenštejna“, „Král Rudolf“, ale pak se námětově vrátil domů, do svého dětství v dědinách Dolínek, Zátvor, Byškovice a Bukol, kde si rodiče pronajímali hospody. Vybavovali se mu tuláci, sousedi, cikáni, a také měl bohaté vlastní zážitky.

Kudrnatý krasavec, lyrik, snivec s přivřenými víčky fantazie, který se první sbírkou vyšvihl na literární Olymp, rozezvučel v národě to, co národ očekával: víru a nadšení. České mládí vzalo jeho verše za své: „Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe.“

Hálek se stal českým Angličanem, básníkem Byronem, běžícím do Řecka do lidové vzpoury, byl německým Heinem, byl to lyrik svobody. Po Mikovcově náhlé smrti řídili s Nerudou časopis „Květy“, pak byli spolu v „Lumíru“, který Hálek překřtil na „Zlatou Prahu“. Výřečného Hálka zvolili do čela literárního odboru Umělecké besedy (1862). Jako Byron se vydal na Balkán, ale i do Polska, Itálie, Cařihradu, Vídně a psal o cestách čtivé fejetony. Stal se nejen idolem mládí, ale i kritickou autoritou, na jejíž názory se čekalo. Jednou napsal stať „Gogola hledám“, a tím vlastně vyslovil touhu poodkrývat ironickou pravdu doby. Jenže on byl lyrik s přivřenými víčky něhy.

Chodíval s mládeží do zeleně za Prahu, hlavně ke Zbraslavi a do kopců na Závist. Využíval své autority mezi mládeží a v „Epištolách k našemu studentstvu“ jim kladl na srdce, aby zachovávali principy „lidskosti, volnosti a svobody“.

Jeho verše, povídky i romány mají snivost lyrického vidění, v němž se lidem ukazují z té lidštější stránky, jako když hledí na jasný den s přivřenými víčky. Hluboko v české literatuře zůstalo Hálkovo vyprávění z dětství a z přírody. Svázal krásu, zvuky a barvy vesnice do sbírky „V přírodě“. Jenže on poznal v životě i to osudově ztěžklé, neznal v dětství jenom lásku, ale viděl velká utrpení. Ve sbírce „Balady a romance“ nemohl přejít bezpočet lidských trpkostí. Nejzřetelněji o nich psal ve sbírce, která se stala evergreenem doby: „Pohádky z naší vesnice“. Jeho dědinou táhnou šumaři, pasáci krav, cikáni, vojenští vysloužilci, hrobníci, vdovy a jejich romantizující příhody vyprávějí v jejich hospodě. Tito lidé měli hodně krvavých šrámů. Hálek je viděl, ale jakoby přivřenými víčky lásky. Pozdější literáti se jeho snovému realismu pošklebovali a zejména stroze realistický Machar napsal na „Pohádky z naší vesnice“ satiru. To už byla ozvěna času kritického realismu, který viděl život, jaký byl.

Známé jsou Hálkovy povídky „Muzikantská Liduška“, „Kovářovic Kačenka“, „Na vejminku“, „Na statku a v chaloupce“, „Pod pustým kopcem“, „Poldík rumař“ a další příběhy. Vlastní zpovědí je Hálkův román „Komediant“, v němž se rodiče zřeknou syna, protože se stal „komediantem“. Rovněž povídka „Domácí učitel“ je laskavou epizodou jeho vyučování Dorotky u zámožných Horáčků, jež si vzal za ženu.

V září 1874 se Hálek vypravil na výlet do Krkonoš. Ze zanedbaného nastuzení se objevil těžký zápal plic, jemuž jeho heroické mládí podlehlo. Nebylo očí, jež by nezastřela slza a na Vyšehrad jej doprovodily tisíce lidí. Hned příštího roku mu studenti postavili pomník na Závisti a za rok mu odhalili pamětní desku na domě, v němž bydlel. Bylo to ve stejném roce, kdy z vedlejšího domu vyšel pohřeb Františka Palackého.