Zdeněk Nejedlý: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Založena nová stránka s textem „10. 5. 1896 Praha 19. 2. 1945 Terezín Zahynul v německém koncentračním táboře PD, husitská pavéza, J. Stanzl 1947 Koulova 1598/18 '''Důstojn…“)
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
10. 5. 1896 Praha
+
10. 2. 1878 Litomyšl
  
19. 2. 1945 Terezín
+
9. 3. 1962 Praha
  
Zahynul v německém koncentračním táboře
+
Pohřben na Vyšehradě
  
PD, husitská pavéza, J. Stanzl 1947
+
PD, 1968
  
Koulova 1598/18
+
Kořenského 1055/1
  
'''Důstojník, vedoucí velké protinacistické ilegální skupiny „kapitán Nemo“, jež spolupracovala v oblasti vojenské a politické s ilegální vojenskou organizací „Obrana národa“.'''
+
PD, 1955
  
„Kdo pachatele přechovává nebo jim poskytuje pomoc nebo má vědomost o jejich osobě či o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou.“ - Z vyhlášení K. H. Franka 1942
+
Betlémská kaple
  
 +
'''Český historik, muzikolog, estetik. Žák J. Golla, O. Hostinského, T. G. Masaryka. Napsal přes 60 knih. Z díla: „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“ (1904), „Počátky husitského zpěvu“ (1907), „Bedřich Smetana“ (7 sv. 1924-33), „T. G. Masaryk“ (4 díly 1933-37), „Lenin“ (2 sv. 1937-38), „Dějiny národa českého“ (2 sv. 1949-53), „Jan Kollár“ (1943), „Opera Národního divadla“ (2 sv. 1935-36), „Všeobecné dějiny hudby“ (2 sv. 1916, 1930), „Sovětská hudba“ (2 sv. 1936, 1937), „Otakar Hostinský“ (1907, 1937).'''
  
Bylo 10:41 hod. ráno 27. května 1942. Osmiválcový Mercedes-Benz s říšským protektorem Heydrichem míjel v zatáčce silnice od Bulovky k Vltavě elektrický sloup a naráz mu pod koly vybuchl granát. Atentátníci Kubiš s Gabčíkem utíkali různými směry. A pak rozhlas donekonečna vyzýval občany, aby za odměnu 10 milionů protektorátních korun prozradili, kde jsou atentátníci ukryti.
+
„Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.- Z. Nejedlý
  
Zdemolované auto ještě nebylo odklizeno a v kanceláři na ministerstvu vnitřního obchodu už se rozlétly jedny z řady dveří a do místnosti vtrhlo gestapo. Zatkli úředníka Nejedlého a odvezli jej do pankrácké věznice. Kdo gestapo na Nejedlého upozornil, kdo jej za úplatu či z neopatrnosti prozradil, zůstane zřejmě navždy utajeno. Gestapo však nevědělo, že zatklo muže, který už od roku 1939 organizoval široce rozvětvený odboj. Byl to zkušený voják, který přežil válečné zákopy 1. světové války na ruské frontě. Zprvu v rakouské armádě, ale hned přešel do ruského zajetí a přihlásil se mezi prvními do československých legií a šťastně se vrátil z války přes Japonsko a Ameriku v posledním transportu.
 
  
Gymnazista z Maiselovy ulice na židovském městě v Praze znal své rodiště dopodrobna. Sotva si vydechl z války, vzali šestadvacetiletého „veterána“, který znal šifrovací techniky, na ministerstvo zahraničí v Toskánském paláci, později v paláci Černínském. Nakonec pracoval jako vrchní tajné šifrovací a dešifrovací služby na Pražském hradě. V době občanské války ve Španělsku, kde se fašistům bránila demokraticky zvolená vláda, byl Nejedlý členem výboru, který organizoval sbírky pro podporu demokratického Španělska a získával i dárce krve.
+
Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, polytematické a dobrat se jeho vnitřní jednoty je velmi obtížné. Narodil se v Litomyšli, čili ve starém kulturním městě, v němž rostly české tradice od slavníkovců až k českým bratřím, od renesančního zámku Pernštejnů s divadlem po smetanovskou dobu. V době obrození se v něm zrodilo obrovské bohatství české kultury. Působila tu řada osobností, mezi nimiž byl jeho otec Roman Nejedlý, hudebník, skladatel, učitel hudby a vydavatel hudebnin, který vychoval české zemi hodně muzikantů.
  
Hned po Mnichovské dohodě 29. 9. 1938, jež přiložila nůž na krk čsl. vládě rozhodnutím postoupit Hitlerovi česká území, rozšiřoval Nejedlý svoje protiokupační satiry, epigramy a články, aby posílil zklamání občanů, že bylo rozhodnuto o nás a bez nás: „Do světa širého volám a žaluji/po městech, vesnicích svědomí burcuji.“ A když se 15. března 1939 díval Hitler vítězoslavně na pokořenou Prahu z Pražského hradu, Nejedlý už seděl v kanceláři na ministerstvu vnitřního obchodu a organizoval svou ilegální skupinu „Nemo“. Po poradě s gen. Šarou, Liškou, pplk. Balabánem a s jinými, ustavoval širokou konspirační síť. „Kapitán Nemo“ vyplul s dobře zorganizovaným zázemím do vod boje s fašisty.
+
Na filosofii do Prahy Zdeněk přišel s velkými znalostmi obecných dějin, hudby, obstojně hrál na klavír a v Praze ještě chodil ke Z. Fibichovi na kompozici. Životní cíl měl jasný a velmi ambiciózní: stát se významným historikem. Jenže šíře zájmů jej přivedla na přednášky k estetikovi O. Hostinskému, historikovi J. Gollovi, filosofu T. G. Masarykovi i filologu J. Gebauerovi. Ve dvaadvaceti předložil disertaci „Česká missie Jana Kapistrána“ a přiložil k ní soupis svých zveřejněných studií, např. o etnografii, hesla o husitství do Ottova naučného slovníku, studie o Janu Rokycanovi, o literatuře atd.
  
Až do osudného května 1942 připravoval vojenské a politické akce na zbylém území republiky, opatřoval falešné průkazy, podával do zahraničí politické, vojenské a hospodářské zprávy. Sestavil redakci a vydával týdeník, letáky a dokonce se mu podařilo vydat Rauschningovu známou knihu pod názvem „Hitler mi řekl“ (po válce „Mluvil jsem s Hitlerem“). Vysílal zprávy do zahraničí, opatřoval zbraně, munici, výbušniny. Ze strohých faktů vyprchalo drama jeho života, tep srdce lidí i víra v lidské právo na důstojnost vlastní i národní.
+
Katedra dějin měla adeptů na univerzitní titul historie přebytek, a proto mu Hostinský doporučil, aby se věnoval dějinám hudby, které neměly ještě samostatnou katedru. Nejedlému bylo 27 roků, když se 27. července 1905 habilitoval objemnou knihou „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“. Adept docentury přiložil seznam svých 120 publikovaných studií.
  
Nejedlý myslel na celonárodní jednotu odboje pod jedním vedením. Zašel však ve svých úmyslech jen do poloviny cesty. V březnu 1942 ztratila jeho skupina 56 mužů a 5 žen. Gestapo o Nejedlém zřejmě vědělo, ale ještě při zatýkání netušilo, že má v rukou i „Kapitána Nemo“. Němcům pomohlo teprve přiznání jednoho ze zatčených a potom dva a půl roků zkoušelo „Kapitána Nemo“ zlomit v pankrácké věznici.
+
Hostinský kdysi bojoval za Smetanův národní hudební program a Nejedlý rovněž Smetanu miloval pro jeho národní program v hudbě. Oba také obdivovali hudbu Fibicha. Už byl čas, aby vznikla na univerzitě katedra hudební vědy. Pro Nejedlého hudební i historický zájem v širokoúhlém hledí širokého proudu českého obrození: hudba, historie a české písemnictví. Tento proud byl pro něj neoddělitelný od české politiky, hospodářství a sociálního života lidí.
  
V roce 1944 jej zavezli do Terezína, kde zemřel za necelé tři měsíce na těžkou žaludeční infekci a odkopnutou ledvinu. Kdo měl a má rád svou zemi víc než on? Mít rád vlastní zemi až k smrti je důkazem, že takový člověk porozuměl, že je zločinem brát národu právo na takovou lásku. Je to přirozená láska, jež se rodila staletí a také staletí může zanikat, dokud, jak kdysi řekl Palacký: „Zbude z národa byť jediný člověk.
+
V pětadvaceti získal členství v České akademii věd a v jednatřiceti ho jmenovali mimořádným profesorem. Jenže v tom čase byl ženatý a z jeho titulů nebyl ani halíř, proto si našel místo v archivu Národního muzea. V roce 1910 zemřel Hostinský a Nejedlý nastoupil za svého učitele na fakultu za profesorskou mzdu.
 +
 
 +
Téhož roku založil časopis „Smetana“ a „Hudební klub“. Tehdy se odehrál známý muzikologický spor: Smetana nebo Dvořák? V dějinách nelze uplatňovat vyřazovací metodu, ale Nejedlý byl především Smetanovec, takže se převážně věnoval zakladateli české národní hudby a později napsal studii i o Dvořákovi.
 +
 
 +
Časopis „Smetana“ byl Nejedlého prvním listem. Postupně se jich nakupilo požehnaně: s F. X. Šaldou vydával „Českou kulturu“ (1912-14), s E. Rádlem „Realistickou stráž“ (1919-21), s básníkem Horou „Pondělní noviny“ (1924-25). Po zrodu ČSR 1918 pocítili Češi, kteří žili po staletí pod Habsburky, co je to národní svoboda. Ty nejchudší strhl příklad revolučního Ruska, kde padl carismus a vznikal Leninův experiment státu dělnictva a rolnictva. Nejedlý poučen českými dějinami, v nichž dominovalo husitství s požadavkem morální pravdy i sociální únosnosti pro člověka, byl stoupenec nového Ruska. Koneckonců dávno chápal dějiny vědy a umění v jejich vazbě na hospodářství a sociální stav společnosti.
 +
 
 +
Po zrodu republiky začal vydávat časopis „Var“ a poskytoval v něm místo polemikám mladé generace, jež hořela nadšením pro sociální změny. Nejedlý v tom spatřoval pokračování husitských náboženských a sociálních požadavků. Řada jeho předválečných studií, např. „Počátky husitského zpěvu“ (1907)  a „Dějiny husitského zpěvu za válek husitských“ (1913), první svazek „Všeobecných dějin hudby“ (1913), „Spor o smysl českých dějin“ (1914), vznikly z dobového polemického sporu, i knížky o Litomyšli pokračovaly ve stejné dějinné koncepci.
 +
 
 +
V roce 1925 byl zvolen do čela „Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem“. Samozřejmě, že musel ostře polemizovat a byl ostře ideovými protinožci kritizován. Hájil to, k čemu došel zkušenostmi svého života a studiem. Nehájil své postavení či majetek. A byl polemikem nesmlouvavě ostrým. V tom čase psal o husitství, národním obrození, o Smetanovi, psal půvabnou knížku o Fibichově důvěrném deníku, prostě o velkých buditelských jménech. Hledal soudobou cestu pro naplnění ideálů českých dějin, stejně jako jeho odpůrci hledali cestu k tomu, čemu byli přivedeni svým společenským postavením nebo ideovým vyznáním.
 +
 
 +
Do stovek článků, jimiž později komentoval události „na okraj dne“, vybíral ze spleti doby to, co svazovalo přítomnost s minulostí. Nejvíc se věnoval samozřejmě Smetanovi. Proto vznikla ve 20. letech Nejedlého akce „smetaniáda“, v níž promýšlel národní smysl jeho hudby. Tak vzniklo Nejedlého čtyřdílné dílo o B. Smetanovi (1924-33). Ve 30. letech vedl Nejedlý „Učitelské noviny“ a byl předsedou „Levé fronty“. V roce 1939, kdy dopsal 4 svazky o Masarykovi (1930-37) a 2 svazky o Leninovi (1937-38), jej penzionovali.
 +
 
 +
Bylo mu 61 roků, do ČSR 15. března vtrhl Hitler podle diktátu „Mnichovské dohody“ z 29. září 1938, podepsaného Anglií, Francií, Itálií a Německem. Nejedlému nezbylo nic jiného, než emigrovat. A bylo pro něho samozřejmé, že na slovanský východ do Moskvy. Přednášel tam na Lomonosově universitě a působil v protiokupačních organizacích.
 +
 
 +
V květnu 1945 se stal členem prozatímní „Košické vlády“ poválečné ČSR. Na Dukle mu zemřel jediný syn Vít, který působil mezi frontovými vojáky se svým „Armádním uměleckým souborem“. A když přijel do Prahy, promlouval k lidem v rozhlase v populárních tzv. „Nedělních epištolách“. Po válce byla česká země ochuzena o několik set tisíc lidí, zemi Němci vydrancovali hospodářsky i duchovně, protože zlikvidovali českou inteligenci. Mnoho skvělých mozků padlo, a ti zbylí museli nastoupit i za mrtvé, takže mnoho vědců a umělců působilo v různých společenských funkcích. Nejedlý byl ministrem školství a osvěty, pak ministrem práce a sociální osvěty a pak se stal předsedou „České akademie věd a umění“.
 +
 
 +
Napsal potom ještě „Všeobecné dějiny hudby“, „Dějiny národa českého“, vydal mnoho menších studií, např. „O realismu pravém a nepravém“, v níž hájil vědeckost pojmu realismus proti jeho schematickému zploštění. Musel se ozvat na obranu Nezvalovy jiskřivé básnivosti proti vulgárnímu sociologismu a snažil se udržet dějinnou kontinuitu kultury české země.
 +
 
 +
Ještě stačil napsat 2 sv. „Dějin národa českého“, knížku „O Antonínu Dvořákovi“, „Dějiny Sovětského svazu“ a několik menších studií. Nejedlý byl po celý život pojetím dějin člověkem přítomnosti. Vycházel jako Palacký z husitství a ukazoval jeho dějinnou kontinuitu. Měl hodně stoupenců a neméně odpůrců.
 +
 
 +
Ke stáří mu patrně unikaly zvláštnosti nového času, který do sebe nastřádal nové prvky druhé půle 20. věku. Hluboce vzdělaný vědec po právu napsal, že: „Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ Platilo to jak pro něho, tak pro jeho vědecké oponenty, nemluvě o lidech, kteří mívají odvahu z kapky vody usuzovat o moři.

Aktuální verze z 26. 3. 2020, 00:21

10. 2. 1878 Litomyšl

9. 3. 1962 Praha

Pohřben na Vyšehradě

PD, 1968

Kořenského 1055/1

PD, 1955

Betlémská kaple

Český historik, muzikolog, estetik. Žák J. Golla, O. Hostinského, T. G. Masaryka. Napsal přes 60 knih. Z díla: „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“ (1904), „Počátky husitského zpěvu“ (1907), „Bedřich Smetana“ (7 sv. 1924-33), „T. G. Masaryk“ (4 díly 1933-37), „Lenin“ (2 sv. 1937-38), „Dějiny národa českého“ (2 sv. 1949-53), „Jan Kollár“ (1943), „Opera Národního divadla“ (2 sv. 1935-36), „Všeobecné dějiny hudby“ (2 sv. 1916, 1930), „Sovětská hudba“ (2 sv. 1936, 1937), „Otakar Hostinský“ (1907, 1937).

„Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ - Z. Nejedlý


Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, polytematické a dobrat se jeho vnitřní jednoty je velmi obtížné. Narodil se v Litomyšli, čili ve starém kulturním městě, v němž rostly české tradice od slavníkovců až k českým bratřím, od renesančního zámku Pernštejnů s divadlem po smetanovskou dobu. V době obrození se v něm zrodilo obrovské bohatství české kultury. Působila tu řada osobností, mezi nimiž byl jeho otec Roman Nejedlý, hudebník, skladatel, učitel hudby a vydavatel hudebnin, který vychoval české zemi hodně muzikantů.

Na filosofii do Prahy Zdeněk přišel s velkými znalostmi obecných dějin, hudby, obstojně hrál na klavír a v Praze ještě chodil ke Z. Fibichovi na kompozici. Životní cíl měl jasný a velmi ambiciózní: stát se významným historikem. Jenže šíře zájmů jej přivedla na přednášky k estetikovi O. Hostinskému, historikovi J. Gollovi, filosofu T. G. Masarykovi i filologu J. Gebauerovi. Ve dvaadvaceti předložil disertaci „Česká missie Jana Kapistrána“ a přiložil k ní soupis svých zveřejněných studií, např. o etnografii, hesla o husitství do Ottova naučného slovníku, studie o Janu Rokycanovi, o literatuře atd.

Katedra dějin měla adeptů na univerzitní titul historie přebytek, a proto mu Hostinský doporučil, aby se věnoval dějinám hudby, které neměly ještě samostatnou katedru. Nejedlému bylo 27 roků, když se 27. července 1905 habilitoval objemnou knihou „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“. Adept docentury přiložil seznam svých 120 publikovaných studií.

Hostinský kdysi bojoval za Smetanův národní hudební program a Nejedlý rovněž Smetanu miloval pro jeho národní program v hudbě. Oba také obdivovali hudbu Fibicha. Už byl čas, aby vznikla na univerzitě katedra hudební vědy. Pro Nejedlého hudební i historický zájem v širokoúhlém hledí širokého proudu českého obrození: hudba, historie a české písemnictví. Tento proud byl pro něj neoddělitelný od české politiky, hospodářství a sociálního života lidí.

V pětadvaceti získal členství v České akademii věd a v jednatřiceti ho jmenovali mimořádným profesorem. Jenže v tom čase byl ženatý a z jeho titulů nebyl ani halíř, proto si našel místo v archivu Národního muzea. V roce 1910 zemřel Hostinský a Nejedlý nastoupil za svého učitele na fakultu za profesorskou mzdu.

Téhož roku založil časopis „Smetana“ a „Hudební klub“. Tehdy se odehrál známý muzikologický spor: Smetana nebo Dvořák? V dějinách nelze uplatňovat vyřazovací metodu, ale Nejedlý byl především Smetanovec, takže se převážně věnoval zakladateli české národní hudby a později napsal studii i o Dvořákovi.

Časopis „Smetana“ byl Nejedlého prvním listem. Postupně se jich nakupilo požehnaně: s F. X. Šaldou vydával „Českou kulturu“ (1912-14), s E. Rádlem „Realistickou stráž“ (1919-21), s básníkem Horou „Pondělní noviny“ (1924-25). Po zrodu ČSR 1918 pocítili Češi, kteří žili po staletí pod Habsburky, co je to národní svoboda. Ty nejchudší strhl příklad revolučního Ruska, kde padl carismus a vznikal Leninův experiment státu dělnictva a rolnictva. Nejedlý poučen českými dějinami, v nichž dominovalo husitství s požadavkem morální pravdy i sociální únosnosti pro člověka, byl stoupenec nového Ruska. Koneckonců dávno chápal dějiny vědy a umění v jejich vazbě na hospodářství a sociální stav společnosti.

Po zrodu republiky začal vydávat časopis „Var“ a poskytoval v něm místo polemikám mladé generace, jež hořela nadšením pro sociální změny. Nejedlý v tom spatřoval pokračování husitských náboženských a sociálních požadavků. Řada jeho předválečných studií, např. „Počátky husitského zpěvu“ (1907) a „Dějiny husitského zpěvu za válek husitských“ (1913), první svazek „Všeobecných dějin hudby“ (1913), „Spor o smysl českých dějin“ (1914), vznikly z dobového polemického sporu, i knížky o Litomyšli pokračovaly ve stejné dějinné koncepci.

V roce 1925 byl zvolen do čela „Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem“. Samozřejmě, že musel ostře polemizovat a byl ostře ideovými protinožci kritizován. Hájil to, k čemu došel zkušenostmi svého života a studiem. Nehájil své postavení či majetek. A byl polemikem nesmlouvavě ostrým. V tom čase psal o husitství, národním obrození, o Smetanovi, psal půvabnou knížku o Fibichově důvěrném deníku, prostě o velkých buditelských jménech. Hledal soudobou cestu pro naplnění ideálů českých dějin, stejně jako jeho odpůrci hledali cestu k tomu, čemu byli přivedeni svým společenským postavením nebo ideovým vyznáním.

Do stovek článků, jimiž později komentoval události „na okraj dne“, vybíral ze spleti doby to, co svazovalo přítomnost s minulostí. Nejvíc se věnoval samozřejmě Smetanovi. Proto vznikla ve 20. letech Nejedlého akce „smetaniáda“, v níž promýšlel národní smysl jeho hudby. Tak vzniklo Nejedlého čtyřdílné dílo o B. Smetanovi (1924-33). Ve 30. letech vedl Nejedlý „Učitelské noviny“ a byl předsedou „Levé fronty“. V roce 1939, kdy dopsal 4 svazky o Masarykovi (1930-37) a 2 svazky o Leninovi (1937-38), jej penzionovali.

Bylo mu 61 roků, do ČSR 15. března vtrhl Hitler podle diktátu „Mnichovské dohody“ z 29. září 1938, podepsaného Anglií, Francií, Itálií a Německem. Nejedlému nezbylo nic jiného, než emigrovat. A bylo pro něho samozřejmé, že na slovanský východ do Moskvy. Přednášel tam na Lomonosově universitě a působil v protiokupačních organizacích.

V květnu 1945 se stal členem prozatímní „Košické vlády“ poválečné ČSR. Na Dukle mu zemřel jediný syn Vít, který působil mezi frontovými vojáky se svým „Armádním uměleckým souborem“. A když přijel do Prahy, promlouval k lidem v rozhlase v populárních tzv. „Nedělních epištolách“. Po válce byla česká země ochuzena o několik set tisíc lidí, zemi Němci vydrancovali hospodářsky i duchovně, protože zlikvidovali českou inteligenci. Mnoho skvělých mozků padlo, a ti zbylí museli nastoupit i za mrtvé, takže mnoho vědců a umělců působilo v různých společenských funkcích. Nejedlý byl ministrem školství a osvěty, pak ministrem práce a sociální osvěty a pak se stal předsedou „České akademie věd a umění“.

Napsal potom ještě „Všeobecné dějiny hudby“, „Dějiny národa českého“, vydal mnoho menších studií, např. „O realismu pravém a nepravém“, v níž hájil vědeckost pojmu realismus proti jeho schematickému zploštění. Musel se ozvat na obranu Nezvalovy jiskřivé básnivosti proti vulgárnímu sociologismu a snažil se udržet dějinnou kontinuitu kultury české země.

Ještě stačil napsat 2 sv. „Dějin národa českého“, knížku „O Antonínu Dvořákovi“, „Dějiny Sovětského svazu“ a několik menších studií. Nejedlý byl po celý život pojetím dějin člověkem přítomnosti. Vycházel jako Palacký z husitství a ukazoval jeho dějinnou kontinuitu. Měl hodně stoupenců a neméně odpůrců.

Ke stáří mu patrně unikaly zvláštnosti nového času, který do sebe nastřádal nové prvky druhé půle 20. věku. Hluboce vzdělaný vědec po právu napsal, že: „Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ Platilo to jak pro něho, tak pro jeho vědecké oponenty, nemluvě o lidech, kteří mívají odvahu z kapky vody usuzovat o moři.