Zdeněk Nejedlý

10. 2. 1878 Litomyšl

9. 3. 1962 Praha

Pohřben na Vyšehradě

PD, 1968

Kořenského 1055/1

PD, 1955

Betlémská kaple

Český historik, muzikolog, estetik. Žák J. Golla, O. Hostinského, T. G. Masaryka. Napsal přes 60 knih. Z díla: „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“ (1904), „Počátky husitského zpěvu“ (1907), „Bedřich Smetana“ (7 sv. 1924-33), „T. G. Masaryk“ (4 díly 1933-37), „Lenin“ (2 sv. 1937-38), „Dějiny národa českého“ (2 sv. 1949-53), „Jan Kollár“ (1943), „Opera Národního divadla“ (2 sv. 1935-36), „Všeobecné dějiny hudby“ (2 sv. 1916, 1930), „Sovětská hudba“ (2 sv. 1936, 1937), „Otakar Hostinský“ (1907, 1937).

„Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ - Z. Nejedlý

Jeho dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, polytematické a dobrat se jeho vnitřní jednoty je velmi obtížné. Narodil se v Litomyšli, čili ve starém kulturním městě, v němž rostly české tradice od slavníkovců až k českým bratřím, od renesančního zámku Pernštejnů s divadlem po smetanovskou dobu. V době obrození se v něm zrodilo obrovské bohatství české kultury. Působila tu řada osobností, mezi nimiž byl jeho otec Roman Nejedlý, hudebník, skladatel, učitel hudby a vydavatel hudebnin, který vychoval české zemi hodně muzikantů.

Na filosofii do Prahy Zdeněk přišel s velkými znalostmi obecných dějin, hudby, obstojně hrál na klavír a v Praze ještě chodil ke Z. Fibichovi na kompozici. Životní cíl měl jasný a velmi ambiciózní: stát se významným historikem. Jenže šíře zájmů jej přivedla na přednášky k estetikovi O. Hostinskému, historikovi J. Gollovi, filosofu T. G. Masarykovi i filologu J. Gebauerovi. Ve dvaadvaceti předložil disertaci „Česká missie Jana Kapistrána“ a přiložil k ní soupis svých zveřejněných studií, např. o etnografii, hesla o husitství do Ottova naučného slovníku, studie o Janu Rokycanovi, o literatuře atd.

Katedra dějin měla adeptů na univerzitní titul historie přebytek, a proto mu Hostinský doporučil, aby se věnoval dějinám hudby, které neměly ještě samostatnou katedru. Nejedlému bylo 27 roků, když se 27. července 1905 habilitoval objemnou knihou „Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách“. Adept docentury přiložil seznam svých 120 publikovaných studií.

Hostinský kdysi bojoval za Smetanův národní hudební program a Nejedlý rovněž Smetanu miloval pro jeho národní program v hudbě. Oba také obdivovali hudbu Fibicha. Už byl čas, aby vznikla na univerzitě katedra hudební vědy. Pro Nejedlého hudební i historický zájem v širokoúhlém hledí širokého proudu českého obrození: hudba, historie a české písemnictví. Tento proud byl pro něj neoddělitelný od české politiky, hospodářství a sociálního života lidí.

V pětadvaceti získal členství v České akademii věd a v jednatřiceti ho jmenovali mimořádným profesorem. Jenže v tom čase byl ženatý a z jeho titulů nebyl ani halíř, proto si našel místo v archivu Národního muzea. V roce 1910 zemřel Hostinský a Nejedlý nastoupil za svého učitele na fakultu za profesorskou mzdu.

Téhož roku založil časopis „Smetana“ a „Hudební klub“. Tehdy se odehrál známý muzikologický spor: Smetana nebo Dvořák? V dějinách nelze uplatňovat vyřazovací metodu, ale Nejedlý byl především Smetanovec, takže se převážně věnoval zakladateli české národní hudby a později napsal studii i o Dvořákovi.

Časopis „Smetana“ byl Nejedlého prvním listem. Postupně se jich nakupilo požehnaně: s F. X. Šaldou vydával „Českou kulturu“ (1912-14), s E. Rádlem „Realistickou stráž“ (1919-21), s básníkem Horou „Pondělní noviny“ (1924-25). Po zrodu ČSR 1918 pocítili Češi, kteří žili po staletí pod Habsburky, co je to národní svoboda. Ty nejchudší strhl příklad revolučního Ruska, kde padl carismus a vznikal Leninův experiment státu dělnictva a rolnictva. Nejedlý poučen českými dějinami, v nichž dominovalo husitství s požadavkem morální pravdy i sociální únosnosti pro člověka, byl stoupenec nového Ruska. Koneckonců dávno chápal dějiny vědy a umění v jejich vazbě na hospodářství a sociální stav společnosti.

Po zrodu republiky začal vydávat časopis „Var“ a poskytoval v něm místo polemikám mladé generace, jež hořela nadšením pro sociální změny. Nejedlý v tom spatřoval pokračování husitských náboženských a sociálních požadavků. Řada jeho předválečných studií, např. „Počátky husitského zpěvu“ (1907) a „Dějiny husitského zpěvu za válek husitských“ (1913), první svazek „Všeobecných dějin hudby“ (1913), „Spor o smysl českých dějin“ (1914), vznikly z dobového polemického sporu, i knížky o Litomyšli pokračovaly ve stejné dějinné koncepci.

V roce 1925 byl zvolen do čela „Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem“. Samozřejmě, že musel ostře polemizovat a byl ostře ideovými protinožci kritizován. Hájil to, k čemu došel zkušenostmi svého života a studiem. Nehájil své postavení či majetek. A byl polemikem nesmlouvavě ostrým. V tom čase psal o husitství, národním obrození, o Smetanovi, psal půvabnou knížku o Fibichově důvěrném deníku, prostě o velkých buditelských jménech. Hledal soudobou cestu pro naplnění ideálů českých dějin, stejně jako jeho odpůrci hledali cestu k tomu, čemu byli přivedeni svým společenským postavením nebo ideovým vyznáním.

Do stovek článků, jimiž později komentoval události „na okraj dne“, vybíral ze spleti doby to, co svazovalo přítomnost s minulostí. Nejvíc se věnoval samozřejmě Smetanovi. Proto vznikla ve 20. letech Nejedlého akce „smetaniáda“, v níž promýšlel národní smysl jeho hudby. Tak vzniklo Nejedlého čtyřdílné dílo o B. Smetanovi (1924-33). Ve 30. letech vedl Nejedlý „Učitelské noviny“ a byl předsedou „Levé fronty“. V roce 1939, kdy dopsal 4 svazky o Masarykovi (1930-37) a 2 svazky o Leninovi (1937-38), jej penzionovali.

Bylo mu 61 roků, do ČSR 15. března vtrhl Hitler podle diktátu „Mnichovské dohody“ z 29. září 1938, podepsaného Anglií, Francií, Itálií a Německem. Nejedlému nezbylo nic jiného, než emigrovat. A bylo pro něho samozřejmé, že na slovanský východ do Moskvy. Přednášel tam na Lomonosově universitě a působil v protiokupačních organizacích.

V květnu 1945 se stal členem prozatímní „Košické vlády“ poválečné ČSR. Na Dukle mu zemřel jediný syn Vít, který působil mezi frontovými vojáky se svým „Armádním uměleckým souborem“. A když přijel do Prahy, promlouval k lidem v rozhlase v populárních tzv. „Nedělních epištolách“. Po válce byla česká země ochuzena o několik set tisíc lidí, zemi Němci vydrancovali hospodářsky i duchovně, protože zlikvidovali českou inteligenci. Mnoho skvělých mozků padlo, a ti zbylí museli nastoupit i za mrtvé, takže mnoho vědců a umělců působilo v různých společenských funkcích. Nejedlý byl ministrem školství a osvěty, pak ministrem práce a sociální osvěty a pak se stal předsedou „České akademie věd a umění“.

Napsal potom ještě „Všeobecné dějiny hudby“, „Dějiny národa českého“, vydal mnoho menších studií, např. „O realismu pravém a nepravém“, v níž hájil vědeckost pojmu realismus proti jeho schematickému zploštění. Musel se ozvat na obranu Nezvalovy jiskřivé básnivosti proti vulgárnímu sociologismu a snažil se udržet dějinnou kontinuitu kultury české země.

Ještě stačil napsat 2 sv. „Dějin národa českého“, knížku „O Antonínu Dvořákovi“, „Dějiny Sovětského svazu“ a několik menších studií. Nejedlý byl po celý život pojetím dějin člověkem přítomnosti. Vycházel jako Palacký z husitství a ukazoval jeho dějinnou kontinuitu. Měl hodně stoupenců a neméně odpůrců.

Ke stáří mu patrně unikaly zvláštnosti nového času, který do sebe nastřádal nové prvky druhé půle 20. věku. Hluboce vzdělaný vědec po právu napsal, že: „Nechybovati není nadlidské, ale nelidské.“ Platilo to jak pro něho, tak pro jeho vědecké oponenty, nemluvě o lidech, kteří mívají odvahu z kapky vody usuzovat o moři.