Zdenka Braunerová

Z Pražský pantheon
Verze z 31. 5. 2020, 18:41, kterou vytvořil Tomáš Gardelka (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká malířka a grafička. Studovala v Paříži u Colarossiho a prof. Courtoise. Ovlivnili ji Chittussi, barbizonští a Corot. Malovala českou a francouzskou krajinu. Staré Praze věnovala cyklus akvarelů a leptů. Známá je ilustrace knihy V. Mrštíka „Pohádka máje“ (1922).
„Měla báječný vkus, pronikavý rozum a zvláštní půvab. Když jsem ji poznal, bylo jí šedesát. Pro slovo nešla daleko. Veselí a optimismus měla jako málokterý člověk. Dodávala mi víru a chuť do života.“
— Jan Zrzavý
Zdenka Braunerová.jpg
Narození a úmrtí
  • 9. 4. 1858 (Praha)
  • 23. 5. 1934 (Praha)
Památníky
Odkazy

V zimě se uchylovala do ateliéru v domě č. 447/10 Všehrdovy ulice na Újezdě, kde bylo ticho, stará Praha tu šeptala tajemstvím malebných zákoutí a promlouvaly tu dějiny. Braunerovi byla majetná rodina, jíž rovněž patřil dům na Perštýně, kde byla pověstná kavárna Unionka, místo kumštýřů a samozřejmě ohnivých debat. Listovalo se v časopisech, tiše pracovalo, studovalo a kuly plány, programy, prostě tu žila múza českého umění. Zdenčin otec byl z Kutné Hory a na Kroměřížském sněmu 1848-9 přední mluvčí české politiky.

Rodina vlastnila mlýn v Roztokách u Prahy, poblíž sídla Přemyslovců Levý Hradec. Zvrásněné skály, lesy a tiché šumění Vltavy, to byla místa, kde malovali mánesovci Alšovy generace, kteří často pobývali u nájemníka suchdolského statku Brandejse. Toulal se tu s paletou i mladší Chittussi, v němž Zdenka našla přítele i učitele. Právě on ji upozornil, aby při návštěvách u sestry v Paříži, která se provdala za francouzského spisovatele E. Bourgese, zašla do krajiny Barbizonu u Fontantainebleau, kde v roce 1830 zachycovali specifika krajiny tzv. „barbizonští“.

Zdenku, která projezdila Evropu, uchvátila Paříž, Mekka malířů. Črtala si život pařížských bulvárů, elegánů, ruch tržišť a navštěvovala ateliér malířů Collarosiho a G. Courtoise. Zašla do barbizonského lesa a učila se malovat podle barbizonských, ale hlavně se učila u Courtoise. Nedala se však zahltit vzory, nepodléhla impresionistům, hledala sama sebe, konečně jako všichni, kdo přijeli z Čech do Paříže s nadějemi na úspěch. Byla tu Čechů celá kolonie a Zdenka mnohému z nich pomohla, např. mladému sochaři Bílkovi a malíři Zrzavému. Brzy se stala „vyslancem“ českého umění v Paříži a francouzského umění v pražském spolku „Mánes“.

Rok 1890 ji naplnil smutkem. U sestry v Paříži zemřela matka a rodina ji nechala jako prvního mrtvého z Čech zpopelnit a urnu uložit do rodinné hrobky na Vyšehrad. V té bolesti jí potkalo i štěstí. Její velký obraz Prahy vzbudil na pařížském Salonu pozornost. Její krajiny byly sytě pastózní a na první pohled z nich, jako z obrazů krajináře Kosárka, prýštila českost. Zdenka zůstala v české půdě.

Žila s moravským spisovatelem Vilémem Mrštíkem a v její malbě jsou patrny i stopy Mrštíkova jihomoravského rodiště, jehož sytý folklor ji strhl. Oba byli okouzleni krásou Prahy, a když na zlomu století stavební konjunktura bezhlavě bourala starou Prahu a lemovala silnice unylými tvary „továren na bydlení“, oba zoufale vykřikli na pražské radní manifestem, Zdenkou graficky vyšperkovaným, jež si nebral servítky ani v názvu: „Bestia triumphans“ (1897). Byly v ní myšlenky nečesané a slova neuhlazená. Ale urážejte se, úředníci, kterým je hlavním kritériem vlastní kapsa.

Zdenka rostla na motivech staré Prahy, obdivovala její romantiku, zákoutí, prostě její půvab a osobitost. Město je výrazem historických slohů, jež si neprotiřečí, i když každá stavba je mistrovským dílem své doby. Takové upřímné obrany se matičce Praze dostalo málokdy a z té atmosféry vyrostl Klub za starou Prahu (1900).

V jejím zimním ateliéru ve Všehrdově ulici vznikala staropražská a hlavně malostranská dumavá a lyrická zátiší. Malovala akvarely a dělala lepty tak mistrně, že v nich ještě znásobila krásu starých pražských uliček. Malá Strana se stala epicentrem její tvorby. V jejím zimním ateliéru se zrodila ještě jiná populární knížka, kterou napsal Mrštík: „Pohádka máje“. V Zdenčině grafické úpravě se stala bibliofilským skvostem.

O tvorbě Zdenky Braunerové snad lze říci, že ona sama i její tvorba sklenuly most od starého realismu českého umění k jeho modernímu výrazu. České umění jí vděčí hlavně za její zprostředkování českého umění v Paříži a francouzského v Praze. Na zlomu století se i její zásluhou v Praze dvakrát objevily velké výstavy pařížské moderní školy. Obě ovlivnily české malíře. K těmto dvěma výstavám přinesla mnoho podnětů i výstava malířského díla norského malíře Muncha.

Braunerová byla jednou z těch, kteří Praze na začátku století zprostředkovali výstavu francouzského sochaře Rodina. Byl to český svátek umění, když se v doprovodu českého žáka Mařatky, Alfonse Muchy a Braunerové objevil v Praze. Navštívil s nimi rodná místa Mrštíků a Moravu. Bručivý Rodin propadl moravské barevnosti.

Zdenka ke konci života malovala i na sklo a keramiku. Měla nevšedně široký talent, umocněný vroucí láskou k Praze. V malostranském ateliéru vznikaly její pozdější obrázky, malby na skle a keramika. Tento ateliér zrodil její vyzrálou tvorbu a byl důvěrným místem její osiřelosti.