Bohuslav Balbín
„Vše, co domácí, nám zapáchá, my sami na sebe se mrzíme i stejnou vášní hloupou, co krajany svými pohrdáme, nenávidíme též jazyka svého.“— Bohuslav Balbín: Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Vydání 1869, strana 9
Narození a úmrtí
- 3. 12. 1621 (Hradec Králové)
- 29. 11. 1688 (Praha)
Památníky
- Pohřben v kostele Nejsvětějšího Salvátora
- Mariánské nám. 5 (Klementinum); PD s portrétem, J. Bartoš 1988
Odkazy
V září roku 1679 zarachotily na Pražském hradě kočáry vídeňského dvora. Císař Leopold I. utekl před morem z Vídně. Špalír zbohatlých šlechticů se předháněl dary v naději, že by se vrátila sláva rudolfinské Prahy, kdyby císař zůstal natrvalo v Praze. Podstrojovali Leopoldovi, co mu na očích viděli a nějaká naděje tu byla. Jednak pobělohorští zbohatlíci byli Leopoldovou „pokladnou“ a za druhé si císař usmyslel, že velikostí a krásou katedrály sv. Víta předčí istanbulskou mešitu, v čemž ho podporoval historik Moravy Pešina, který se o katedrálu staral a napsal o ní silnou knihu. Jenže dvorní Vídeň dělala všechno, aby Leopolda udržela ve městě, protože by ztratila všechna privilegia.
Oblíbené audience, honitba, zábava, nu Praha dělala, co mohla. Hned zpočátku za ním přišel i Balbín, aby mu odevzdal dar – dva objemné svazky z historického díla o české zemi „Miscellanea historica regni Bohemiae“ (Směs rozprav o dějinách českých), aby císař poznal zemi, jíž vládne. Balbín bolestně nesl pobělohorský zánik české státnosti. Z úřadů, jednání a listin vymizel český jazyk. Balbín z toho nevinil Habsburky, prostě jenom obecně vytýkal, že: „Přijímalo se do vlasti množství lidí cizích a přespolních bez rozmyslu.“
Jeho rod pocházel ze staré katolické šlechty a otec byl v Hradci Králové krajským hejtmanem. Nepoznal otce, protože měl dva měsíce, když mu zemřel. Matka prodala v Hradci dům a odešla se sedmi dětmi na častolovické panství Oty z Oppersdorfu. Balbín prý v devíti několikrát pročetl „Hájkovu kroniku“ a vštípil si tím lásku k rodnému jazyku. Jenže věřil Hájkovu vyprávění nekriticky všechno, i jeho výmysl, že arcibiskupský úředník Jan z Pomuka prý zpovídal císařovnu a protože neprozradil zpovědní tajemství, byl svržen do Vltavy. V 18. století bylo prokázáno, že by královnu musel zpovídat deset roků po její smrti.
Poslali pak Bohuslava na studia do olomoucké jezuitské koleje, kde jej ředitel Mikołaj Łęczycki, Polák, získal pro vstup do jezuitského řádu. Balbín studoval výtečně a později byl vynikajícím studentem i v pražském Klementinu, kde se začal zajímat o historii. Psal verše, články, studie a tím na sebe obracel pozornost představených. V tom čase přijel do Čech na inspekci jezuitských škol vzdělaný Španěl, prof. Rodriguez Arriaga. Kdo jiný než Balbín jej mohl provádět! A snad už s tím Balbín počítal, protože si připravil svůj program cesty. Znal dějiny řádu a leccos z dějin české země, byl nejlepším studentem a už na sebe upozornil rovněž publikační činností.
Připravil si program cesty, přičemž si zmapoval, kde je kostel, fara, archiv šlechticů města, prostě kde získá bohaté zdroje dějin české země. Koneckonců už se mohl pochlubit publikací z roku 1646 „Legatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem“, kterou dedikoval císaři Ferdinandu IV. za jeho pobytu v Praze.
Získal zkušenost i jako misionář v místech nejzatvrzelejších kacířů ve východních Čechách. Byl prý spíš pokojným kazatelem, než misionářem typu Kravařského, který lidem šlapal na bosé nohy okovanými botami a vyhrožoval peklem. Prý tento misionář za dva dny s pomocí vojska obrátil na katolickou víru na 6 tisíc kacířů.
Balbín měl kantorské sklony a představení jej v čase jeho předpokládané vyzrálosti poslali učit na jezuitské školy. Učil na několika školách, psal verše, satiru, školské učebnice, podle nichž se dlouho vyučovalo. Bůhví, co a jak se stalo, na štaci v Jindřichově Hradci prý „stál na pokraji záhuby“. Nadřízení jej ze škol odvolali s odůvodněním, aby „odklizena byla veškerá příležitost k něčemu, co by jemu na škodu a nám pak a celému řádu na pohanu být mohlo.“ Po dvanácti letech kantorství se upnul k českým dějinám. Psal „tak, jak se děje vskutku sběhly,“ poznamenal. Jenže Balbín byl odmala pověrčivý. Věřil v zázraky, o čemž svědčí jeho zápis v knize zázraků na Svaté Hoře u Příbrami, v níž děkuje P. Marii, že jej zbavila bolesti zubů. Balbín to byl, kdo napsal tři knížky o poutních místech: „Diva Vartensis“ v dolním Slezsku ve Vartě, „Diva Turzanensis“ v Tuřanech na jižní Moravě, „Diva Montis Sancti“ o Svaté Hoře u Příbrami.
V roce 1666 vydal „Nástin humanitních nauk“ a za dva roky známé dílo „Epitome rerum Bohem“ (Výtah z dějin českých, 1667). Nejvyšší purkrabí hr. Bernard Ignác Bořita z Martinic jej obvinil, že prý v něm „popírá dědické právo Habsburků na český trůn a popouzí Čechy proti Němcům.“ Byl z toho Balbínův sedmiletý „exil“ v Klatovech, kde tajně psal. V jeho pozůstalosti se našly ironické zápisky na Martinice: „Kdo proti vlasti brojí a ji zrazuje, většího se dopouští hříchu, než kdyby zavraždil mateř svou.“ Ve 20. století byl objeven i jeho sarkastický spisek na Martinice „Pamětní nápis“ (1672).
Knihovník dvora ve Vídni Lambecius napsal na Balbínovu knihu „Epitome“ dobrozdání, že obvinění z pohany Habsburků je „dílem jalové a titěrné, dílem převrácené a neslušné“. Balbín se od roku 1677 vrátil do Klementina a pracoval na dvacetisvazkovém díle “Miscellanea historica regni Bohemiae“. Od roku 1679 stačil vydat dvanáct objemných svazků, jejichž součástí je známá kniha „Bohemia docta“ (Učené Čechy).
Ještě napsal životopis svého učitele Mikołaje Łęczyckeho. Nakonec psal upoután nemocí na lůžko. Kolem osmé hodiny večerní, dne 28. 11. 1688 zemřel. K hrobce do kostela sv. Salvátora jej doprovázeli spolubratři a věrný jeho žák hr. Jan M. Lažanský.
