Ľudovít Štúr

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Slovenský buditel, literát a politik. Spolutvůrce základů slovenské řeči na podkladě středoslovenského nářečí. Založil s J. M. Hurbanem a M. M. Hodžou spolek „Tatrin“ a vydával první slovenské politické noviny „Slovenskje národňje novini“ s beletristickou přílohou „Orol tatranski“. Z díla: „Nauka reči Slovenskej“ (1844), „Slovanstvo a svet budúcnosti“.
Ludovit Stur.jpg
Narození a úmrtí
  • 28. 10. 1815 (Uhrovec u Trenčína)
  • 12. 1. 1856 (Modrá)
Památníky
Odkazy

Na Barvířském ostrově si mlynář V. Novotný postavil velký společenský dům, z něhož vzniklo středisko pražského společenského života. Dvorní úřady vyhověly žádosti Prahy, aby ostrov nesl jméno arcikněžny Žofie. Pražané si ostrov pojmenovali na Žofín. Právě na Žofín byl svolán na 2.-12. června 1848 první sjezd zástupců slovanských národů v Rakousku, aby projednal jejich postavení a svá národní práva v rakouské monarchii. Znovu po půlstoletí vyrazila tehdy z Francie revoluční vlna, jež rozvířila Evropu a zasáhla i rakouský „žalář národů“, jak se monarchii říkalo.

Za předsedu sjezdu byl zvolen František Palacký, který v úvodním slovu řekl: „Svoboda, kterou chceme dosáhnout, není host nový a nebývalý mezi námi, není štěp přinesený nám z ciziny.“ A jeho přítel Šafařík z místa kde mezi účastníky seděl, rozechvělým hlasem zvolal: „Zatím co lid o dědictví jemu bohem odkázané se hlásí, hnutí to i námi hnulo a nás zde shromáždilo. Vláda bodáků a špehů je nadál naprosto nemožná!“

Propukla vášnivá debata, v níž se ozval zvonivý hlas mladého Slováka Štúra: „Náš ciel mal by byť zachovať rakúsku ríšu? Náš ciel je zachovať seba, nás. Pádem Rakúska nepadáme my!“ Pro 340 účastníků to bylo jako zadunění dějin slovanských národů, jež úpěly pod tíhou pokoření rakouskou monarchií. Zvolení delegáti se pak sešli v Národním muzeu na Příkopech, aby koncipovali „Manifest k evropským národům“. Byl to první společný výkřik Slovanů v Rakousku, který volal po vzniku Unie evropských států.

Ve vídeňských ulicích bouřila revoluce, jež přeskočila do pražských ulic a vystrašila gubernium i radnici. Dne 12. června, kdy měl být sjezd ukončen, ulice Prahy se rozbouřily nepokojem, protože policie zatkla delegáty, vyvezla je z centra města a vykázala ze země. Pražané vyšli do ulic, ale ze všech stran je obklopily hlídky vojáků. Když lidská lavina přitáhla k Prašné bráně, vyrazilo na ně vojsko z kasáren. Byl to signál, byla to jiskra, jež rozvlnila celé město. Sháněly se zbraně, začaly se stavět barikády a na Staré Město pálila děla generála Windischgrätze z Pražského hradu a Vyšehradu. Štúr zůstal na pražských barikádách až do konce.

Třiatřicetiletý Slovák byl už tehdy poslancem uherského sněmu za Zvolen, protože Slovensko bylo součástí maďarského území. V úsilí o pomaďarštění Slováků byla úředním jazykem maďarština, v níž se rovněž vyučovalo. Šlo o pomaďarštění Slováků, jenže slovenština se uchovávala ve slovenském nářečí, stejně jako čeština po dědinách. Pro oba národy se chystal stejný osud národního zániku. Jenže rodný jazyk je národu dán do kolébky a proto se osudu poněmčení a pomaďarštění bránili jak Češi, tak Slováci. Slovenská inteligence psala ještě v češtině a Slovák Ján Kollár napsal svou proslulou poemu „Slávy dcera“ rovněž v češtině.

První pokus o vytvoření slovenštiny učinil Bernolák, který vyšel ze západoslovenského nářečí. Všechna nářečí na východním Slovensku pominul, proto Bernolák neuspěl. Štúr s přáteli Hurbanem a Hodžou si uvědomili, že vznik jednotného jazyka, čili „slovenštiny“ znamená pozvednout slovenské národní sebevědomí. Štúr v roce 1843 vyšel při formulaci slovenštiny ze středoslovenského, liptovského nářečí, podobně jako Češi z nářečí středočeského. Zdůvodnil potřebu jednotného jazyka ve spise „Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí“. A pak vydal gramatiku jednotné slovenštiny: „Nauka reči Slovenskej“ (1844).

Štúr byl vzdělancem, který studoval na lyceu v Bratislavě, kde jej učil vlastenecký profesor Juraj Palkovič. Ten si Štúra ponechal na lyceu jako svého asistenta a vědychtivý mladík jel zanedlouho na studium na univerzitu do Halle (1838-40), kde poznal filosofii Hegela, jehož dialektika mu učarovala. V roce 1843 vydal v Lipsku svazeček svých studií, v nichž dokazoval, že Slováci mají přirozené právo na svou národnost a řeč. To mu vyneslo doma zákaz přednášek na lyceu. Jenže národům lze jazyk zakázat, ale zničit existenci národa nelze.

Vlastenec Hurban vydal v roce 1843 literární almanach „Nitra“ a všichni tři přátelé Štúr-Hurban-Hodža ustavili spolek „Tatrin“, který začal od 1. srpna 1845 vydávat „Slovenskje národňje noviny“ s literární přílohou „Orol tatranski“ ve Štúrem formulované slovenštině.

Štúr byl přesvědčen, že Slováci musí ze svých beder setřásti sociální útisk. Na Uherském sněmu v Prešporku (Bratislava) mluvil o zrušení poddanství. Zprvu věřil, že toto právo úřady lidem udělí, ale brzy poznal, že úřadům šlo o opak. Tak se stalo, že revoluční události v Praze měly své pokračování na Slovensku v dramatických bitkách, v nichž srdnatě bojoval i básník Janko Král. Zasáhla maďarská vláda, všechny Štúrovy plány na vytvoření spolkového státu Rakousko, v němž by národy měly své vlády potlačila a Slováci bitvu prohráli. Janko Král podobně jako český Mácha zazpíval: „Hl'adal som človeka, ale teraz nemožem naisť ani len l'udi.“ A Mácha před ním: „Hledám lidi v mém jak nitru žili, bez srdce však larvy najdu jen.“

Štúr byl dán pod policejní dohled a odešel k bratru do Modré. V domácím „vyhnanství“ napsal několik básnických a vědeckých knížek: „Dumky večerní“, „Spevy a piesne“, etnografickou studii „O národních písních a pověstech plemen slovanských“ (v němčině). Žil v přesvědčení, že Slované mají budoucnost jedině ve svazku s Ruskem, které však musí zrušit nevolnictví a provést demokratické reformy.

Zemřel na následky zranění při lovu. Ve stejném roce 1856 jako K. H. Borovský a J. K. Tyl.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!