Adolf Kašpar

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř a ilustrátor. Žák prof. M. Pirnera. Ilustroval klasickou českou, zejména historickou beletrii (A. Jirásek, B. Němcová, Z. Winter, K. V. Rais, J. Neruda). Jeho ilustrace patří k vrcholu českého ilustračního umění. Zanechal velké množství krajinářské a figurální volné grafiky.
Adolf kaspar.jpg
Narození a úmrtí
  • 27. 12. 1877 (Bludov u Šumperka)
  • 29. 6. 1934 (Železná Ruda)
Památníky
Odkazy

V posledním roce svého studia na Akademii výtvarných umění v Praze (1903-4) se vydal se spolužákem Lolkou do jižních Čech. Cestou se zastavili ve Lnářích u Blatné, kde pak ještě vzpomínali, že oponu jejich divadla namalovali dva malířští vandrovníci. Tehdy v dědině hostovali loutkáři a Kašparovi připomínali obrozeneckého loutkáře Matěje Kopeckého (1775- 1847), jak je znal z kreseb Mikoláše Alše. Z loutek přímo dýchaly staré časy a ožívaly na jevišťátku v rukou postarší paní jako opravdové postavy. Byla to přímo kouzelnice života pimprlátek a hrála večer co večer. Měla v sobě cosi známého a její tvář a žhnoucí oči jakoby mu někoho připomínaly. U večeře slovo dalo slovo a překvapení bylo neuvěřitelné. Paní Arnoštka, jak jí říkali, byla vnučkou onoho slavného, obrozenského loutkáře Matěje Kopeckého. Kašpar si ji namaloval a jejich přátelství ukončila Arnoštky smrt .

Zamlklý a pracovitý Kašpar byl z Hané a měl rodný kraj tak zažitý, že později jezdil do Litovle na chalupu. Obrázky překvapoval odmala a jeho talentu si na německém učitelském ústavu v Olomouci povšiml malíř Schwaiger. Řekl Adolfovi, aby šel na akademii, a olomoucký knihkupec Promberger mu na cestu do Prahy (1908) doporučil, aby zašel na Kampu za jeho sestrou Řepkovou, která snad pro něho bude mít volnou světničku. Kašpar pořídil dobře a srostl s tou světničkou navěky, protože v ní našel svou nevěstu a v bytné tchýni.

Kampa se mu stala domovem. Žil s rodinou v domě pod Šimkovým Brunclíkem, který kdysi vymezoval hranicí mezi Starým Městem a Malou Stranou. V průčelí domu ke Karlovu mostu je obrázek P. Marie a mezi dvěma válečky z mandlu svítí věčné světýlko. Říká se tu „U obrázku Panny Marie“. V tichém šumu Vltavy tu ilustroval „Babičku„ Boženy Němcové, jež do jeho návratu z toulek s Lolkou vyšla. To byl veleúspěch mladého malíře, který mu otevřel cestu do dědin a měst. Jeho malířsky čistý, jemný a přesný tah štětce byl neméně dokonalý, jako měl na Akademii výtvarných umění v Praze jeho profesor Max Pirner. Kašpar se musel s předmětem své malby důkladně seznámit, prozkoumat jej i historicky, aby poznal atmosféru, z níž pocházel. Zkrátka musel se propracovat do atmosféry daného času stejně tak, jako S. Čech nechal propadnout měšťanostu pana Broučka mezi husity do 15. století. Prostě nejdříve hluboké poznání, co má nakreslit, potom se do děje úplně propadnout a žít tou dobou.

Ilustrátoři před Kašparem svými ilustracemi knížku spíše dějově komentovali. Kašpar ilustracemi znázorňoval se vším všudy vyprávění knihy. Autorsky spoluvyprávěl, čili děj „Babičky„ obrazově převyprávěl do biedermayerovského stylu. Navodil tím autentickou představu, čímž dal české knižní ilustraci novou roli.

Ilustrace mu přinesly uznání a za nimi nezaostávaly zakázky, jež se mu hrnuly. Kašpar vydělával. Ještě nedávno si těžce vydělával v kalendářích nebo pohlednicemi, krajinářskými litografiemi a lepty, což jakž takž zabezpečilo obživu rodiny. Byl to zdánlivě samozřejmý moment, ale kolik samozřejmostí leží často v každodennosti života, než ji někdo zvedne lidem před oči. Byl to úspěšný skok malířské cesty nejen jeho, ale vší české ilustrace. S požadavkem se rovněž přihlásil A. Jirásek, který chystal vydání litomyšlské „Filosofské historie“ a sám jako malířský talent postřehl, že Kašpar dá jeho dílu dokonalou představu doby a její společenské atmosféry. Kašpar opravdu dal Jiráskovo knížce kouzlo města, úborů, atmosféru dějů a Litomyšle v revolučním roce 1848 vůbec. Touto básnickou souhrou vzniklo dílo trvalé hodnoty a začala jejich trvalá spolupráce, v níž Jirásek vyprávěl a Kašpar dovyprávěl.

Pod okny mu šuměla Vltava a jakoby vyprávěla, co všechno její vody z českých dějin přinášejí. Na Kašparovo stole se vršily romány, povídky, pohádky, novely známých klasiků české literatury a on je dovyprávěl. Tak „dovyprávěl“ postupně celý český literární realismus. Snad se mu to nejvíce podařilo s Jiráskem, zejména v jeho pentalogii „F. L. Věk“, v „Temnu“, ale i ve Wintrově „Mistru Kampanovi“.

Kašpar mistrovsky použil techniky dřevorytu baroka i renesance, a tím do jeho rukopisu jakoby pronikl duch starých kancionálů a kronik. Nakladatelé mu nabízeli i soudobé autory a Kašpar celá desetiletí oživoval knihy „Západ“ a „Kalibův zločin“ K. V. Raise, Nerudovy „Malostranské povídky“, knihy F. L. Čelakovského, K. Havlíčka Borovského a řady dalších autorů, kteří už splynuli v jedno s Kašparovým štětcem. Za desetiletí tito autoři české klasické literatury splynuli s Kašparovými ilustracemi natolik, že si nikdo z malířů dlouho nedovolil toto „splynutí duší“ narušit. Generace byly touto dvojjediností vyprávění vedeny. Snad je to připodobitelné ke splynutí Haška s Ladou ve Švejkovi.

V roce 1906 Kašpara požádal o spolupráci brněnský etnograf František Bartoš, aby mu ilustroval knížku „Kytice’’ z lidového básnictva našim dětem. Kašpar jakoby se vrátil domů na Moravu. Podařilo se mu ilustracemi Bartošovy sbírky doslova „uzákonit“ pojetí ilustrace knížek pro děti. Kašpar nebyl jen ilustrátorem. Ve chvílích oddechu se vydával se štětcem do krajiny, přičemž neodolal akvarelu. Namaloval akvarelem přemnoho obrázků, vydávaných jako volná grafika nebo figurativní malba. Neuvěřitelné množství těchto Kašparových uměleckých děl dokládá, s jakou chutí a bravurou malířsky „četl“ v životě přírody a lidí a co v něm bylo kumštýřské síly.

V roce 1934 putoval za inspirací na Šumavu do dějiště Baarových románů, aby prožil kraj, jeho pahorky i stromy, kde se odehrávalo vyprávění J. Š. Baara. Kráčel zadumaně před rodinou, přemýšlel a pozoroval, a poblíž první chalupy v Železné Rudě se skácel.