Adolf Loos

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý architekt. Prosazoval moderní architektonický tvar, v němž krásu nevyjadřuje secesní zdobnost, ale jednota částí a materiál. Ze staveb: sídliště Babí u Náchoda, vila dr. Müllera v Praze Střešovicích, vila dadaisty Kristiana Tzary v Paříži aj. Své názory vyložil v knížce „Řeči do prázdna“.
Otto Mayer - Adolf Loos. (Fotografie um 1904).jpg
Narození a úmrtí
  • 10. 12. 1870 (Brno)
  • 23. 8. 1933 (Kalksburg u Vídně)
Památníky
Odkazy

„Můj nejkrásnější dům! Pro mého nejinteligentnějšího stavebníka. To je celé tajemství architekta,“ napsal Loos do knihy hostů dr. Müllera ve vile, kterou pro něj postavil v roce 1929 v Praze-Střešovicích. Na konci 20. století Praha znovu objevila krásu Loosova stylu a s překvapením si listovala v knize hostů s podpisy arch. Oscara Niemeyera, Richarda Neutra a dalších velkých architektů. Vila je skvělým vyjádřením Loosových architektonických snů, jež rostly od dětství v otcově kamenické dílně v Brně, kde jej oslovila mluva přírodního materiálu. Po vyučení zedničině v Brně odešel na průmyslovku do Liberce a pak na studia architektury do Drážďan. Ve třiatřiceti se zabydlel na tři roky ve Vídni (1893-96), v Mekce moderní architektury, kde vládli odchovanci tzv. „chicagské školy“, z níž vyrostla moderní „vídeňská škola“ s významným arch. Otto Wagnerem. Ten razil zásadu, že architektura musí vycházet z potřeb moderního života, a že principem stavby jsou vodorovné linie, ploché střechy a zpočátku i střízlivý ornament.

Loos tvrdě odmítl nadvládu secese, čili „Art Nouveau“ a jeho krajan, A. Mucha, který udával v Paříži secesi tón, zřejmě nebyl nadšen, když četl Loosovy myšlenky o škodlivosti secesní zdobnosti. Loos to říkal nemytě a nečesaně. Napsal řadu článků proti kultu ornamentu. Jenže Loos nepřijímal ani estetické doktriny vídeňských architektů Klimta, Olbrichta a Hoffmanna. V souboru svých článků, jež vydal pod názvem „Řeči do prázdna“ (1898), řekl, že krásu v architektuře tvoří jednota částí stavby. „Řeči do prázdna“ opravdu proletěly prázdnem, bez ozvěny, ale Loos trval na svém.

Na předělu století vyvolal Loos velkou bouři odporu svým moderním Steinerovým domem ve Vídni. Loos byl i v názorech „přírodninou“, jež neuměla uhnout. „Na místě dosavadní záliby v ornamentu nutno položit zálibu v materiálu,“ trval na svém. V roce 1908 šel ve svém boji proti ornamentu tak daleko, že napsal studii a vyzývavě ji nadepsal „Ornament a zločin“.

V roce 1923 se světoběžník Loos usadil v Paříži a porozuměl si zde s extravagantním zakladatelem tzv. „dadaismu“ Kristianem Tzarou, který po válce vyvolal ve Švýcarsku umělecké hnutí, jež povýšilo náhodu na princip tvorby, čímž jakoby napověděl vzniku surrealismu. Loos mu postavil podle svého tvůrčího „vyznání“ v Paříži vilu. Hrál si do noty se všemi, kdo rozbíjeli stará, nehybná klišé až k sladké sentimentalitě. On měl své „klišé“, tedy přírodninu a její estetickou mluvu.

Dvacátá léta byla plodným obdobím jeho estetiky, jež měla svou ozvěnu v mládí. Zdálo se, že tvoří stranou tvárného ruchu, v osobitém vybočení moderního vyznání. Ale bylo to jenom zdánlivé vybočení, protože vývoj roste ze společného kmene a zvedá se do haluzí, halůzek a květů. Stará estetická jednota je v rozmanitosti. Loos byl v ní rozpoznatelný, osobitý, ba krásně osobitý.

V roce 1928 se přestěhoval do Prahy a po dvou letech přijal i česko-slovenské občanství. V avantgardní architektuře bylo nespočet nápadů konstruktivistů, kubistů atd. Jedním z jejich inspirátorů se stal Loos. Proto jej Praha přivítala jako svého učitele. Vzali jeho zásady zbožštění přírodnin za své, jenže otázka, jak se to umí, je darem od přírody. Loos se v Čechách významně zapsal v budovách rafinerie cukrovaru v Hrušovanech a v dělnické kolonii Babí u Náchoda.

Architektonický primát však Loos získal projektem rodinného sídla dr. Müllera, který byl synem stavebního podnikatele firmy Müller-Kapsa. Ten investoval peníze do estetického sběratelství, a dokonce ve své vile vybudoval i velikou odbornou knihovnu.

Vila měla sloužit rodině s jedním dítětem, čili naplnila potřeby a záliby tří členů rodiny. Každý komponent vybavení je z příhodného materiálu a ve vhodné barvě. Vstup do domu nemá portik (sloupořadí) ani pergolu. Ve vestibulu je šamotová dlažba a obklad stěn je ze skla, šatna a schodiště mají modrý nátěr. Schodiště nemá větší sklon než 11 stupňů. Stěny jsou z různého mramoru a sedací nábytek i s mobiliářem jsou v barokním a empírovém stylu, což je Loosova novinka, která se teprve po dvaceti letech stala módní záležitostí. V knihovně svítí mahagon, v budoáru pro ženy citrusové dřevo. V nejvyšší úrovni je terasa s nádherným výhledem na Hradčany a vnější hladkost a tvarová jednoduchost skrývá do detailu vypracovaný funkční program, který Loos doplnil nefunkčním prostorem.

Loos vyprojektoval rovněž náhrobek uměnovědce a estetika Maxe Dvořáka ve Vídni, který však už nestačil dokončit, publikoval mnoho článků o zásadách bytové kultury, v níž hájil právo každého člověka na vlastní estetické cítění. I kytička rekruta, zastrčená maminkou za zrcadlo, nese estetickou informaci, protože připomíná matce syna.