Albík z Uničova
„Nejlepší nápoj je víno, nejlepší pokrm maso a největší radost žena.“— Albík z Uničova, Pravidlo zachování zdraví.
V polovině prosince 1378 táhl královskou cestou z Hradčan přes Karlův most na Staré Město a odsud na Vyšehrad sedmitisícový průvod, v němž byli lidé různých vládních a univerzitních distinkcí, řemeslníci, studenti, prostě generalita i pěšáci života. Za rakví císaře Karla IV., šel mezi 112 černooděnci s rozžatými svícemi, i císařův sedmnáctiletý nástupce trůnu, Václav. Snad tehdy spatřil uničovský student Albík poprvé krále Václava. V poslední den loučení v kruhu blízkých, vyslovil v katedrále sv. Víta bývalý rektor Sorbonny, mistr pražské univerzity, Vojtěch Raňkův z Ježova slova, jež vešla do čítanek. Nazval po římském zvyku Karla IV. „otcem vlasti“.
Pro dvacetiletého studenta z Uničova, který právě přišel studovat na artistickou fakultu, to byl jistě životní zážitek. Znal rodné hornické město, jež roku 1213 založil Přemysl Otakar I. a pozval Sasíky, aby mu těžili železnou rudu. Poznal i Olomouc, kde studoval v semináři a Praha jej uvítala nevídanou událostí.
Byl Němec, zřejmě ze zámožnější rodiny, jak napovídají střípky jeho života. Byl nesmírně nadaný, jak dokazuje jeho prospěch a vědecká kariéra. Už tehdy měla Praha zásluhou Karla IV. kolem 40 tisíc obyvatel. Také měla díky jasnozřivosti českého vladaře od roku 1848 i vlastní univerzitu, aby se Češi, jak stojí v zakládací listině, nemuseli doprošovat v cizině almužny. A univerzita sestávala z těchto fakult: teologická, dekretů (právnická), lékařská a artistická. Právě poslední přijala Albíka na studium. Lze říci, že její široký program výuky vlastně zevrubně připravoval adepty studia odborných fakult.
Skromná data o Albíkově studiu prozrazují jeho bystrý intelekt, který vyčuhoval nad průměr. Studijní práce, jimiž získal titul bakaláře a mistra, obsahují i témata schizmatu (dvojpapežství - 1376), jež hýbalo náboženským světem. Karel IV., který se dožil dvojpapežství, prý litoval, že rozdal polovinu majetku země církvi. Albík měl bezpochyby v ruce knihy prof. Oxfordské univerzity Jana Viklefa, který kléru mimo jiné vytýkal touhu po majetku, život v nemravu a volal po církvi, jež by neměla být organizací majetkovou, ale duchovní (insibilis).
V roce 1382 Albík obhájil hodnost „bakaláře“ a fakulta ho zařadila mezi studentské konzultanty. Po třech letech svými studiemi doložil oprávněnost nosit titul „mistra svobodných umění“. Věděl však, co chce, protože současně obhájil na fakultě dekretů (práva) titul bakaláře a týž rok 1385 odjel z Prahy na slavnou univerzitu v Padově (zal. 1212) u Benátek. Na této univerzitě kdysi působil státovědec, lékař, teolog Mistr Marsilius, autor teorie státu „svorné nesvornosti“, čili národní federace, která imponovala i Karlu IV. Albík se vrátil roku 1395 do Prahy s titulem doktora práv Padovské univerzity. Oženil se a usadil se s rodinou v Kovářské (dnes Spálené) ulici. Zřejmě vyučoval na artistické fakultě.
Kupodivu se do jeho bytu začali trousit lidé nikoliv za právní poradou. Rozkřiklo se, že v Kovářské ulici bydlí „zázračný“ lékař Albík. Jak se jím stal, bůhví, ale docela jistě se někdy v roce 1398 před jeho domem zastavil královský kočár. Albík musel rychle nastoupit a kočár s ním hnal podél Vltavy na hrad Křivoklát.
Později Albík v populární knize „Regimen pro conservatione sanitatis“ (Pravidlo pro zachování zdraví) vyprávěl, že na hradě v široké loži našel sténajícího krále Václava IV. Musel mu taktně vysvětlovat, že jeho alchymisté ho zbytečně koupou v kádích po růžovém a balzámovém oleji. Přemluvil ho, aby dodržoval přísnou dietu. A výsledek se stal pro Václava zázrakem. Všechna jeho prchlivost se proměnila v krotkou laskavost a už Albíka nepustil. Albík musel do jeho služeb jako osobní lékař, a protože se vyznal i v právu, stal se i Václavovým osobním rádcem. Už v roce 1400 udělil Václav Albíkovi aristokratický přídomek „z Uničova“.
Titulovaný absolvent tří fakult zbohatl, a koupil si nedaleko královského dvora dům. Pár desítek kroků od kostela P. Marie na Louži, který stál v místech dnešní pražské Nové radnice. Albík navázal s klérem přátelství, dokonce přidal tučný milodar, a proto nemusel moc kněze přemlouvat, aby mu dovolili zbudovat u Panny Marie monstrózně vyšperkovanou rodinnou hrobku.
Zanedlouho Albík sáhl i po titulu doktora medicíny a sotva pětačtyřicetiletý učenec, který přednášel i na medicíně, založil na pražské lékařské fakultě katedru dietetiky a diagnostiky. Jenže dobu jak průtrž mračen zčeřily rozpory mezi katolickým klérem a kritiky jejich rozmařilosti a zištnosti. Rektorem univerzity se stal M. Jan Hus, který navrhl králi, aby vrátil univerzitu do českých rukou, jak to vyžadovala její zakládací listina. Vždyť za půl století už na ní měli tři hlasy cizinci a Češi jenom jeden hlas. Král Václav v úctě k otcovu přání podepsal 18. ledna 1409 v Kutné Hoře dekret, který poměr na univerzitě obrátil ve prospěch Čechů („Dekret kutnohorský“). Václav Husovým stoupencům přál i v jeho rozepři s papežsky orientovaným arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazenburka. Ten náhle zemřel, a Václav na jeho místo dosadil Albíka. Měl smířit oheň s vodou. Musel získat kněžské svěcení a pak mu papež za 3600 florenů svěřil arcibiskupský stolec.
Po roce Albík poznal, že vodu s ohněm nesmíří a doporučil za sebe Václavovi rázného vojáka, olomouckého biskupa Konráda z Vesty. Sám se usadil na místo převora Vyšehradu a papež mu k tomu připnul čestný titul biskupa v palestinské Kaidareji. Albík si koupil „V alejích“ (Národní třída) palác a žil v něm se dvěma dcerami. V knihovnách po něm zůstaly rukopisy „Medicinale Magistri Albici“, „Remedium contra rheuma“ a další menší spisy. Dne 30. července 1419 srocený dav vyhodil katolické konšely z oken novoměstské radnice (první pražská defenestrace) a za pár dní Václava ranila na kunratickém hradě mrtvice. To už Albík byl dávno v Uhrách, zřejmě u dvora Václavova bratra Zikmunda, jehož rovněž léčil.
V dějinách evropské civilizace byl Albík zařazen mezi největší lékaře své doby.