Otevřít hlavní menu
Český malíř a grafik. Představitel secese. Ke slávě jej přivedly plakáty pro divadlo Sarah Bernhardtové v Paříži. Dělal grafické cykly, ilustroval, sochařil, navrhoval nábytek, šperky, věci denní potřeby. Vytvořil monumentální cyklus „Slovanská epopej“, okno v katedrále sv. Víta, malby v Obecním domě aj.
„Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů, a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho minulosti.“
— Alfons Mucha
Alfons Mucha LOC 3c05828u.jpg
Narození a úmrtí
  • 24. 7. 1860 (Ivančice)
  • 14. 7. 1939 (Praha)
Památníky
Odkazy

Na Štěpána v roce 1894 byl v tiskárně Lemercier až dlouho do večera. Těšil se, až si s přáteli sedne na Port-Royal ke stolu a bude uždibovat křupavou kůrku ze štěpánské husy. Když konečně odložil štětec, vrazil do dveří ředitel Brunoff a vyhrkl: „Uměli by plakát?“ volala Bernhardtová, „viset by musel na Nový rok.“ Mucha vzal fidlátka utíkal do „Théâtre de la Renaissance“ za slavnou herečkou Sarah, ukryl se za kulisou a skicoval ji v roli Gismondy. Ráno Brunoff zalomil rukama nad plakátem, ale Sáře se plakát líbil. Na Nový rok 1895 vykřikl z červené záplavy pařížských plakátů plakát s vycizelovanou postavou, girlandami v čisté fialové, růžové, zelené, hnědé a zlaté barvě. Dole šifra „Mucha“.

V Muchově ateliéru na rue du Val-de-Grâce č. 6 se hromadily zakázky i na věci všední potřeby, jež okrášloval svým elegantním rukopisem „Art Nouveau“ (nové umění), jehož se stal představitelem. Byla to syntéza kresby s malbou v nevšední eleganci. Mucha dostával pak tolik zakázek, že musel prodlužovat den i na 14 hodin. Jenom soboty si vyhradil na schůzky ve svém ateliéru, kam přicházeli kromě krajanů i sochaři Rodin nebo Bourdelle, astronom Flammarion, matematik Poicaré a slavných přibývalo.

Mucha byl všestranně nadaný - hrál na housle a zpíval na kůru, maloval, psal, a když jej nepřijali na pražskou Akademii, živil se, jak uměl. Jeho kreseb a portrétů si všiml hr. Khuen z Hrušovan a poslal ho ke svému bratru Egonovi, který rovněž maloval. Ten Muchovi financoval studium na Akademii v Lipsku a po absolvování v roce 1887 se vydal do Paříže. V krajanském spolku kumštýřů přibyl další talent, pilný k nevíře, protože bez štětce se cítil jako bez rukou. Po výkřiku plakátu pro Bernhardtovou v Paříži pracoval s divadlem. Paříž jej objevila a hýčkala jako objevitele nového umění. Pro něho to byla práce a práce, na nějaké zpychnutí nebyl čas. Ani na to neměl povahu. Zůstal v Paříži sedmnáct roků a byl pořád napůl doma, jen vytáhnout kotvu a plout domů na Moravu.

Po deseti letech v Paříži (1897) vystavil sedmdesát prací. Když se přiblížil „fin de siècle“ (konec století), chystala se v Paříži světová výstava a obrátili se rovněž na něho, aby namaloval svou vizi budoucnosti světa. Mucha jí doslova vyšperkoval pavilon „Člověk“. Ozvalo se v něm všeslovanství a pomohl také Bosně a Hercegovině s úpravou jejich pavilonu.

Muchovo malířství obdrželo název „Art Nouveau“ (nové umění), čili secese a zůstal jí věrný až do smrti, snad protože už našel svůj styl, který ovlivnil dobu. Vývoj běžel dále, další generace hledaly tvarové způsoby, jak se srovnat s novými dobovými fakty. Na Muchův zdobný styl se zle obořil brněnský krajan arch. Adolf Loos, jemuž uhranula barevná i tvarová mluva přírodnin. V divoké zaujatosti pro přirozenost a její mluvu formuloval svůj článek „Ornament a zločin“, málem jako právník. Mucha zůstal u secese po celý život. Mucha i Loos byli uchváceni přírodou, ale každý jinak. Mucha byl názoru, že umění je synonymum pro krásné a tím i věčné. Vybrušoval svou secesi až do konce svého života. V roce 1902 se sochaři Mařatkovi, který studoval u sochaře Rodina a malířky Braunerové podařilo pozvat francouzského sochaře do Čech a Praha mu připravila velkou výstavu. Mucha samozřejmě doprovázel přítele Rodina po „své“ Moravě, byl to zázrak znovuzrození, který nevyprchá do smrti. Po návratu do Paříže jej čekalo jiné překvapení. Jeho američtí žáci mu zařídili pozvání za moře. Když přistál deset roků po A. Dvořákovi ke břehům Nového světa, vítaly jej davy lidí a „New York Daily News“ otiskl dvojstránku: „Mucha, život a práce největšího umělce světa.“ Velké slogany polechtají u srdce, bůhví jak je cítil Mucha, druhý vyslanec českého umění v USA.

Stejně jako Dvořák začal učit, jako Dvořáka jej seznamoval s krajany ivančický rodák, houslový virtuóz, Kovařík. Mucha nešťastný ze slávy napsal budoucí choti Marušce Chytilové: „Je mi odporné vydávat se za něco vůči ostatním.“ Dostal pozvání k prezidentu Rooseveltovi a ten se ho zeptal, co je zapotřebí učinit pro rozvoj amerického malířství. A pak za ním přicházeli bohatí Američané, aby je portrétoval, a mezi nimi si o portrét řekl i mladý ambiciózní český klavírista a začínající skladatel Rudolf Friml, který přijel roku 1904 do USA. Snad v tom americkém čase jej napadla myšlenka na oslavu Slovanstva. Za pobytu v Americe se rodily jeho první skici „Slovanské epopeje“. V Americe namaloval několik pláten. Na jejich výstavu přišlo přes půl milionu Američanů.

Návrat domů po šesti letech se zalykal obrovskou radostí. Obtěžkán zakázkami pro USA i pro Paříž byl doma zahrnut nevybíravými výtkami modernistů. Patrně v tom nebyla jen výtka jeho umění. Byl to čas dostavby reprezentační budovy pražských měšťanů na místě vedle Prašné brány, kde kdysi stával královský dvůr. Šlo o zakázky pro interiér Obecního domu. Mucha musel spolknout pomluvy. Odměnou za úspěch zakázky pro Obecní dům zřejmě bylo v roce 1916 odmítnutí jeho žádosti o místo na Akademii po malíři Ženíškovi. Nejznámější malíř světa doma neuspěl.

Mucha si našel tiché místo v rodišti básníka J. V. Sládka na zámku ve Zbirohu a 18 roků tu domalovával svůj mohutný obrazový cyklus „Slovanská epopeje“. První tři obrazy daroval Praze už 6. 12. 1912 a 1. 9. 1928 k tomu přidal všechny ostatní díly. Dal si však podmínku, aby „Slovanská epopej“ byla natrvalo vystavena v Praze. Američané mu v roce 1919 vystavili 11 obrazů „Epopeje“ a v prvním týdnu ji shlédlo na 50 tisíc lidí. Mucha miloval svůj národ a většinu z toho, co pro něj dělal, mu věnoval. Navrhl první poštovní známku Hradčan, desetikorunu, stokorunu, padesátikorunu, plakát na všesokolský slet 1920 a velkou scenérii na Vltavě k všesokolskému sletu 1926. Vyzdobil mozaikou i okno v katedrále sv. Víta a namaloval velká plátna pro Nymburk „Poddání Nymburka“ (1420), pro Rokycany „Mistr Jan Rokycana“, pro Hlahol „Česká píseň“ a pro Piešťany „Dary země“. Jeho dílo bylo etapou dějin světového malířství.

Po okupaci Němci už postonával. A když zemřel, okupanti nedovolili vypravit Muchovi státní pohřeb, ba ani strahovský opat se neodvážil k pohřebnímu obřadu. Na Vyšehrad se, stejně jako při uložení Máchových ostatků krátce předtím, sešly nad jeho hrobem tisíce českých vlastenců. Mucha byl symbolem češství.

Jeho „Slovanská epopej“, kterou daroval Praze v roce 1928 byla instalována v Praze teprve po osmdesáti letech.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!