Alois Eliáš
„Nevezmu-li to, dostanou se tam lumpové, vezmu-li to, oprátka mne nemine.“— Eliáš před svým jmenováním předsedou protektorátní vlády
Narození a úmrtí
- 29. 9. 1890 (Praha)
- 19. 6. 1942 (Praha)
Památníky
- Valdštejnská 154/10 (Kolovratský palác); pamětní deska
- Francouzská 36; bronzová busta na černé mramorové desce
- Fetrovská 1447/4; pamětní deska
- Polská 2400/1a (hala sokolovny); pamětní deska
- urna s popelem byla uložena v domě 1447 v Fetrovské ul.
Odkazy
Jen několik let předtím, než Srbové oplatili Rakousku anexi své země atentátem na následníka trůnu F. d’Este, mu v aule pražského vysokého učení technického předávali inženýrský diplom (1911). Nestačil volně vydechnout a císař Franz Josef I. vydal 28. 7. 1914 manifest „Mým národům“ a dva dny nato vyhlásil všeobecnou mobilizaci. Eliáš vyrazil s prvním ešalonem do války se Srbskem. Týž rok se v Evropě mezi vládci rozehrály válečné šachy, kdo s kým a proti komu. Za pár měsíců už hřměla Evropou děla 36 států, jejichž generalita navlékla sotva odrostlému mládí, aby čestně padlo za císaře pána a jeho rodinu. Rozštěkaly se povely, rozezněly se zbraně, domy a pole hořely a crčela mladá krev, jež neokusila slasti života.
Eliáš čekal jen na okamžik, když přeběhne k Rusům. Dne 20. 8. 1914 se v USA sešel „Českoamerický výbor pro osamostatnění a pomoc českému národu“. V týž den Rusko svolilo Čechům ustavit na svém území „Českou družinu“, jež pod ruským velením gen. Dimitrijeva bojovala v Haliči. Po přeběhnutí v Haliči k Rusům do zajetí čekali všichni dlouho, než se zformovaly ze zajatců na Rusi oddíly českých vojsk. Od 13. 1. 1916 začal na Rusi působit „1. československý střelecký pluk“ a začala se formovat vojska. Pak ještě trvalo dlouho, než se na Rusi zformovaly české legie, jež se po četných bitvách na straně ruských „socialistů“ (eserů) utkávaly s Rudou armádou.
Eliáš absolvoval velitelský kurs, a pak jej odveleli do Francie, kde prošel vojenským školením i anabází bitev. Z první světové války přijel domů v roce 1919 v hodnosti štábního kapitána pěchoty v záloze.
Ministr zahraničí dr. E. Beneš jej zařadil do svého diplomatického týmu k jednání o Versailleské mírové smlouvě, jež byla podepsána 18. 6. 1919. Podle 14 Wilsonových tezí volili národy Rakousko-Uherska, jemuž se říkalo „žalář národů“, samostatnost a v Evropě vzniklo několik nových států. Jenže vytyčit hraniční čáry mezi novými státy, to neproběhlo bez konfliktů a armáda nové ČSR musela realizovat hraniční dohody i vojensky. S Poláky na Těšínsku a Hlučínsku, s Maďary na Slovensku, ba i na Zakarpatské Ukrajině.
Eliášovi v roce 1920 táhlo k třicítce a mohlo by se říci, že byl nejen výtečným vojákem, ale i diplomatem. V letech 1919-1921 sloužil v Čáslavi jako velitel 21. pěšího pluku, pak dva roky studoval na Vysoké válečné škole ve Francii a po návratu se vypracoval z podplukovníka až na brigádního generála. V roce 1928 se už s ním počítalo v mobilizačním oddělení hlavního štábu čs. armády. Jenže život v mladém státě byl plný afér a bojů s ambiciozními generály. Největší aféra vybuchla s legionářským generálem Gajdou, který v roce 1926 založil Národní obec fašistickou a napadal Masaryka i Beneše způsobem odpovídajícím politice své strany. I spisovatel Antal Stašek musel vystoupit na obranu Masaryka a Eliáš měl ve vojenských kruzích rovněž nemalé starosti.
Byl vysokým důstojníkem, zkušeným diplomatem, povahově rozvážný, vzdělaný a energický. Obsadil křeslo druhého zástupce náčelníka hlavního štábu už v roce 1931. V roce 1933 jej jmenovali velitelem pěší brigády v Chomutově a o pár měsíců později velitelem 3. divize v Litoměřicích. To už se zjitřovaly nacionální třenice Čechů se sudetskými Němci, dozníval hlad z následků světové hospodářské krize, po níž se slibem práce, protižidovskou propagandou a vizí nordické vůdčí rasy ve světě vyšplhal k moci Hitler.
Eliáš v Litoměřicích poznal ozvěny Hitlerovy propagandy, když byl velitelem. Zanedlouho Henleinova Sudetoněmecká strana získala ve volbách (1935) přes 90 % hlasů. Byl to on, kdo nahlédl do blízké budoucnosti a přišel s návrhem zbudovat v Sudetech pevnostní obranný val. Když byl dva roky jako divizní generál V. sboru v Trenčíně, jednal s vojenskou delegací SSSR. Ukázalo se, že sovětské a československé zkušenosti s Německem jsou shodné a Eliášův návrh na pevnostní val je prozíravý.
Pak už šla Hitlerova expanze podle přesného programu. Ve Španělsku s fašistou Mussolinim zardousili demokratickou vládu ve nastolením diktatury gen. Franca. Následovaly události podle Hitlerova programu, tedy 11.-12. 3. 1938 Německo provedlo „anšlus“ (násilné připojení) Rakouska k Německu (jenže většina Rakušanů jej vítala). Dne 29. 9. 1938 Mussolini, Hitler, Francouz Daladier a Angličan Chamberlain podepsali bez účasti ČSR v Mnichově dohodu o Hitlerově „anšlusu“ československých Sudet a nakonec celého území. Jenže Hitler už 5. 3. 1938 podepsal tajný plán „Fall Grün“, čili přepadení Československa.
Eliáš tušil věcně a správně. Volal republiku do zbraně. Po Mnichovu jej převeleli do Prahy a jmenovali do vedoucí funkce na ministerstvu obrany ve vládě generála Syrového. Po půl roce vzrušených dnů, kdy se chystalo rozbití ČSR, stal se Eliáš v nové Beranově vládě ministrem dopravy a členem Nejvyšší rady obrany státu. Za hranicemi už stála německá vojska a Eliáš varoval Berana, aby alespoň nepřipustil odtržení Slovenska. Němci obsadili republiku 15. 3. 1939. Dne 27. 4. 1939 jmenovali prezidentem JUDr. Háchu a ministerským předsedou okleštěné a okupované země se stal generál Eliáš. Jeho přítel gen. Rytíř vzpomínal na Eliášova slova: „Nevezmu-li to, dostanou se tam lumpové, vezmu-li to, oprátka mne nemine.“ Od samého začátku spolupracoval s prezidentem Benešem v Anglii a pracoval v radě starších ilegální organizace „Obrana národa“. Přitom hrál loajálnost k německé moci. Vyjednával s vedením většiny skupin hnutí odporu, ale musel být s legálním Národním souručenstvím.
Němci Eliáše sledovali od podzimu 1939 a v dubnu 1940 se dostali k jeho spojení s Londýnem. Na podzim 1941 jej zatkli. U výslechů co nemohl zapřít, bral na sebe. V motáku domů prosil ženu za odpuštění a dodal: „Zvítězíme!“