Alois Senefelder
Narození a úmrtí
- 6. 11. 1771 (Praha)
- 26. 2. 1834 (Mnichov)
Památníky
- Rytířská 406; PD s portrétem, 1871, na nový dům 1896
- Pohřben v Mnichově
Odkazy
Otec hostoval s divadelní společností zřejmě v tzv. „kotcích“, čili ve velké hale s krámky asi v místě dnešního Havelského trhu na Starém Městě. Na zimu se společnost vydala směrem k Mnichovu a Senefelderovi si se sebou vezli mimino, jež se jim narodilo v Praze. Mnichov se pak stal domovem Senefelderových, kde se hlava rodiny stala předním hercem v dvorním divadle. Lojzíčkovi přibylo několik sourozenců, ale prvorozenec byl z nich nejvšestranněji nadaný. Samozřejmě že dětské role patřily jemu a povšiml si ho mnichovský mecenáš, který jej podpořil na studiu střední školy.
Talent chlapce nestál jen na mnichovském divadle, kde nacházel malé role a k divadlu přirostl. Začalo se uvažovat o studiu práv, kam nakoukl a odešel, protože od divadelní fantazie k logice strohosti života bylo daleko. Začal s otcem hrát a začas putoval s kočující divadelní společností.
Osmnáctiletý mladík napsal jednoaktovku, v níž vášnivě vykřikla vášeň a patrně neohrabaný šarm ve vztahu k ženám. Hru nazval „Znalec děvčat“. Měl s ní docela úspěch u vkusu obecenstva a byl to jeho první úspěch jako autora. Na to napsal další hru „Matilda z Altensteina“ a když ji přinesl vydavateli, ten nejdřív vážil na své decimálce zisku. Dal autorovi naději, že hru vydá za podmínky, že rukopis v čistopisu obdrží do daného termínu. Místo autorské slávy, přišel Senefelderův finanční pád a zbyly mu jen dluhy.
Zřejmě mu tři sudičky předurčily, že se musí spoléhat sám na sebe. Oč to měl těžší, o to byl mladík zarputilejší. Jedinou cestou mu byla ta vlastní, která mnoho nečeká, ale může hodně přinést. Když je idea, přijde nápad „jak“ a potom se jen vydat hrbolatou cestou kličkami nástrah a nedat se zakřiknout. A najednou tu přišel nápad, jako Fénix z popela. Někdo mu řekl, že v bavorské obci Solnhofenu existuje vápenec, který má schopnost vstřebávat mastnotu, čili může se psát na suché ploše psát. Senefelder sesbíral školské znalosti z chemie a hledal poučení odevšad. V roce 1796, to mu bylo 25 roků, se mu podařilo vytisknout „tiskem na plocho“ noty pro skladatele Gleissnera. Jeho „tiskařská technika“ byla pro noty jako stvořena.
Snad si v první chvíli neuvědomil, že v jeho životě nastal zlom. Senefelder se už k herectví nevrátil a nevrátil se ani k literárnímu péru. Propadl nadosmrti svému objevu a vynálezectví se mu stalo vášní. Všechny peníze, které získal nějakým vynálezem, vložil do vynálezu dalšího.
Už v příštím roce 1797 sestavil pro rytí do kamene první vlastní stroj. A dalšího roku 1798 se na jeho pracovním stole ze změti nákresů vykulil vynález rytiny a způsob jejího přetisku. Na světě byl tzv. hlubotisk. Hned poté následovala autografie (druh litografického tisku) a v roce 1808 barvotisk.
Přestože šlo o převratný vynález, který posunul reprografii dopředu, nezbohatl. Všechno, co vydělal, vložil znovu do svého výzkumu. Zemřel ve dvaašedesáti letech v Mnichově, zcela chudý.
V Čechách použil techniky litografie v roce 1820, čili rok po Senefelderově vydání knihy „Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerey“ (Učebnice litografie a hlubotisku), český malíř Antonín Machek pro své výtečné portréty ve své dílně na Uhelném trhu v domě č. 429 pro tisk souborů obrázků „Dějiny české v obrazích“. Nový způsob reprodukce použila pražská tiskárna bratří Haasů v Anenském klášteře a měla úspěch.