Zobrazení zdroje stránky Alois a Hanuš Folkmann

{{introtext2
|intro = Čeští sochaři, otec a syn. Alois byl žákem T. Seidana, portrétisty. Největší uplatnění našel v dekoracích budov (např. Wilsonovo nádraží). Hanuš byl žákem J. V. Myslbeka, tvořil portréty (MUDr. Pavlík ve Všeobecné nemocnici) i volnou plastiku. Věnoval se pedagogické činnosti.
}}

{{infobox
|foto= [[Soubor:Hanuš Folkmann.jpg ‎|230px|střed]]  
|birth= Alois asi 1850 (Česká Kamenice), Hanuš 30. 12. 1876 (Praha)
|death= Alois 4. 12. 1917 (Praha), Hanuš 10. 5. 1936 (Praha)
|PD= 
* [https://goo.gl/maps/haHgbYbGytZicrDLA Americká 703/2]; PD s plastikou bohyně Athény, H. Folkmann 1934
* Oba pohřbeni na Vinohradech
|odkazy= 
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Hanuš_Folkmann Článek Hanuš Folkmann na Wikipedii]  
}}

Na rohu domu sochařů Folkmannů je podlouhlá mramorová deska s plastikou řecké bohyně Athény, symbolem řemesla, moudrosti a vítězství. V něm bydleli sochaři otec Alois a syn Hanuš. Deska zřejmě měla symbolizovat těžký zápas sochařů s hmotou, v němž vítězí umění. Ne vždy, protože tato trojjedinost je řemeslná dřina posvěcená talentem. A je také silou vůle, píle i vášně, protože bez ní to bývá na umění znát.

Hanušovi bylo k šedesáti, když symbol vytvořil, otec nežil a on listoval v jeho nelehkém osudu. Ještě spolu zažili dřinu v ateliéru či někde vysoko na budově, kam svá díla zakomponovávali. Otec si talent uvědomil ve starobylé České Kamenici, kde se snoubí gotika s renesancí a kámen jakoby od pohledu dýchal múzou. Brzy přišel se svou múzou do Prahy za inspirací, a protože zřejmě neměl dost možností akademického vzdělání, stala se mu načas učilištěm sochařská dílna představitele českého sochařského akademismu Tomáše Seidana. Druhým poučením mu byl jen o dva roky starší J. V. Myslbek. Folkmannův talent jistě nebyl zanedbatelný, ale zřejmě mu kamenictví bylo obživou a nebylo dopřáno, aby talent nasytil a dotvářel poznáním na škole nebo v cizině.

Alois později rovněž navštěvoval ateliér klasicky uměřeného modeléra a sochaře B. Schnircha, který měl obrovský talent, dokonale poučený školami a dlouhým pobytem v Itálii i jinde. Folkmannovi byl zřejmě bližší žánrový akademismus Seidana (viz. Seidanův Mozart na Bertramce, Škréta, Weber atd.). Představil své portrétní umění na výstavě Krasoumné jednoty v roce 1890 zdařilou podobiznou paní Joh. Schwarzové a v roce 1902 ukázal na výstavě patinovanou sádru s názvem „Medúza“. Byl skvělým dekoratérem a vyrostl ve specialistu pro slohové dekoratérské práce, jež se v jeho době stavební konjunktury na zlomu století přímo nabízely. Pracoval na výzdobě pražských i mimo pražských budov. Od něj jsou např. sochařsko modelérské prvky i plastiky na Živnostenské bance, Zemské bance a v pozdější době se synem pracoval na secesní budově Wilsonova nádraží od arch. Josefa Fanty.

Hanušův talent otec ošetřoval velmi pozorně a poskytl synovi vše, co poskytnout mohl. Poslal Hanuše na Akademii výtvarných umění k J. V. Myslbekovi právě v čase, kdy mistr s arch. A. Dryákem pracoval na sousoší sv. Václav na koni na Václavském náměstí, jež se i s podstavcem tyčilo do výšky 5,5 m. Obtíže byly s postavami čtyř českých patronů na rozích podstavce: sv. Ludmily, Prokopa, Vojtěcha a Anežky a mistr si přizval k práci i Hanuše.

Na zlomu století odešel nadějný Folkmann studovat na mnichovské akademii, kde za plastiku „Vrchol hory“ obdržel cenu bavorské akademie. Pak mu otec dva roky financoval vlastní ateliér v Paříži. Hanuš si přivydělával na různých zakázkách portrétů i náhrobků a postupně zapadl do pařížského života tak, že se stal členem společnosti „Société académique d’histoire internationale“. Nepokojný, všerozměrný talent jej hnal do Frankfurtu, Berlína a plastikami obesílal ponejvíce vídeňské výstavy.

V souborném katalogu jeho prací jsou ukázky portrétů básníka R. Pokorného, L. Frietze pro Jihlavu, prof. Rubešky, knihtiskaře Wiesnera, vynikajícího gynekologa MUDr. Pavlíka pro Všeobecnou nemocnici na Karlově náměstí atd. Ale nejvíc upoutal pozornost ve Frankfurtu plastikou „Gnosis“.

V roce 1911 mu „Česká akademie věd a umění“ udělila cenu za plastiku „Poznání“ a dva roky nato pracoval s otcem na secesní budově Wilsonova nádraží od arch. Fanty. Se sochařem Suchardou tu mezi dvě věže nádražní budovy vymodelovali alegorické motivy. Hanušovy plastiky zdobí i budovu ministerstva vnitřního obchodu a na Vyšehradském hřbitově postavil hrobku rodiny Kolářů (1920) a plastiku „Piety“.

V roce 1916 dospěl k rozhodnutí, že se bude věnovat kantorské profesi a obhájil docenturu na České technice. Do pěti let (1921) byl jmenován profesorem a jeho žáci dlouho vzpomínali na své žákovské výstavy, jež jim od roku 1923 pořádal. V roce 1925 ukázal veřejnosti celé své dílo. Dlouho na něj vzpomínali čeští loutkáři, jimž z pařížského pobytu přivezl pro inspiraci ukázky francouzských marionet.

{{Podtextem}}
[[Kategorie:Umělci]]
[[Kategorie:Sochaři]]