Anežka Česká

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dcera českého krále Přemysla Otakara I. a královny Konstancie Uherské. Založila Anežský klášter klarisek Na Františku, v němž byla první abatyší. Měl část ženskou i mužskou - žebravých minoritů. Byla zakladatelkou řádu křižovníků s červenou hvězdou.
AnezkaPremyslovna.jpg
Narození a úmrtí
  • mezi roky 1205 a 1211 okolo 21. ledna (Praha)
  • 2. 3. 1282 (Praha)
Památníky
Odkazy

V noci ze 6. na 7. 12. 1197 se schylovalo mezi přemyslovskými bratry Vladislavem a Přemyslem k bitvě. Jinak než mečem se následnictví trůnu doposud nevyřešilo. Ale tu zimomřivou noc se snad stal zázrak, protože bratři se dohodli, že se králem stane mladší energický a cílevědomý Přemysl I. Ten si podle vládnoucí německé módy ke jménu Přemysl přidal Otakar. Teprve za patnáct roků vydal 25. 9. 1212 římský král Fridrich II. tzv. „Zlatou bulu sicilskou“, která českému králi a jeho nástupcům přisoudila královský trůn dědičně a český král se stal arcičíšníkem říše, kurfiřtem, který měl výsadu volit římského krále.

Přemysl Otakar I. rozhojňoval svou moc a statky diplomaticky. Dvouletého Václava zasnoubil se čtyřletou Kunhutou Švábskou a osmiletou Anežku přislíbil synu Fridricha II. Jindřichovi, který měl zdědit císařskou korunu, čili Anežka se měla stát císařovnou. Poslali ji k vídeňskému dvoru, aby si osvojila dvorskou etiketu, čili chování lepší společnosti, jenže dívenku morálně urážely všelijaké pletichy vznešených dam, jež intrikami skrývaly zištnost a dokonce jí překazily naděje na císařskou korunu.

Když se mladší bratr Václav I. ujal vlády, pokusil se Anežku výhodně provdat za anglického krále Jindřicha III. Anežka řekla „ne“, protože pro ni byl dvorský svět prostoupen nemravností. Ale kde hledat lidskost a pramen mravní moudrosti? Anežka se začetla do bible, do moudrosti Kristova života, naplněného moudrou prostotou života a spravedlností. Dostalo se jí rovněž poučení v díle italského básníka sv. Františka z Assisi, autora veršů „Písně bratra slunce“, jež oslavují čistou přírody, mravní kvalitu člověka a lásku k bohu.

František z Assisi byl prohlášen za svatého, když bylo Anežce asi 17 roků (1228). V tom čase založila řeholnice Klára podle jeho mravního vyznání ženský církevní řád, který později nesl její jméno řád sv. Kláry, čili „klaristky.“ Anežka Kláře napsala o radu. Ve dvaadvacítce, čili v roce 1233, požádala bratra Václava I., aby jí pomohl se stavbou kláštera „klaristek“ v Praze. Václav sestře nikdy nic neodepřel a zakrátko se na pravém břehu Vltavy, poblíž královského dvora, začaly zvedat silné zdi kláštera s kostely sv. Barbory a sv. Františka. Vyrostly dva, přísně oddělené kláštery: ženský a mužský. Rok po zbudování kláštera se do něj nastěhovala i jeho abatyše Anežka. Jednou Václav nahlédl za zdi kláštera a byl šokován: život jeptišek, to byly modlitby, postění, spaly na tvrdých kavalcích, chodily boso, nesměly spatřit muže a neměly žádný majetek. I papeži se časem klarisek zželelo a povolil jim boty, měkčí spaní, prostě zmírnil jejich askezi.

V prvním roce bylo v řádu klarisek pražského kláštera 13 jeptišek a neustále přibývaly další. Chodily za chudými lidmi a mírnily jejich hlad a bolest slovem, chlebem a všestrannou péčí. Po celé zemi se začalo mluvit o tom, že: „Anežka jako holubice ulétla z potopy ničemného světa do archy svatého řádu.“ Později Anežka založila ještě ryze český řád „křižovníků s červenou hvězdou“, jehož posláním byla starost o chudé, nemocné a zdravotně postižené. Křižovníci zakládali špitály, útulky pro nemocné a přestárlé. Anežka se zasloužila o vznik sociálních zařízení v Čechách.

Lidé ji uctívali a považovali ji za svatou. Nectila hýřivý život dvorů a zámků, ale evangeliem života jí byla pomoc chudobě a vracet lidem zdraví a rovněž víru v lidskost. Radila bratrovi i ve správě země a její synovec Přemysl Otakar II. v ní našel ještě většího rádce. Eliška Přemyslovna i její syn Karel IV. prosili papeže, aby Anežku prohlásil za svatou, ale marně. Papežskému Římu trvalo 592 roků, než Anežku prohlásil v roce 1870 za blahoslavenou a po 120 letech ji 12. 11 1989, týden před pádem komunistického režimu v ČSR, prohlásil papež Jan Pavel II. ve Svatopetrském chrámu ve Vatikánu za svatou. Klášter na břehu Vltavy nese Anežčino jméno. Za staletí byl klášter válkami, lidmi i počasím přiveden k ruinám, jež se staly útočištěm pražské chudiny.

Uvažovalo se o jeho přestavbě na věznici nebo měl být zdemolován. Naštěstí byla ojedinělá gotická památka zachráněna v letech 1956-1980. Architekti, umělci, vědci, lidé vědoucí a hrdí na svou minulost se dali do práce a Anežčin klášter zachránili. Dnes důstojně slouží Národní galerii k výstavám a expozici českého umění XIX. století.