Antal Stašek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel, advokát. Osobitý romanopisec českého realismu, který vnesl do literatury osudy života v Podkrkonoší. Z díla: „Blouznivci našich hor“, „V temných vírech“, „O ševci Matoušovi a jeho přátelích“, „Vzpomínky“.
Antal Stasek.JPG
Narození a úmrtí
  • 22. 7. 1843 (Stanový)
  • 9. 10. 1931 (Praha)
Památníky
  • U kola 173/4; PD společná s H. Malířovou a I. Olbrachtem, V. Večeřa 1958
  • Pohřben v Semilech (urna odcizena)
Odkazy

Domek v klidné krčské uličce si Stašek koupil v roce 1913. Po pětatřiceti letech advokacie v Semilech odešel na odpočinek do Prahy. Znal Prahu ještě z časů císařova „Říjnového diplomu“ (20. 10. 1860), v němž Franz Josef I. přislíbil, zřejmě pod tlakem své válečné porážky u Solferina (24. 6. 1859), „svým národům“ ústavnost. Byla to jiskra, z níž v české společnosti vzplál oheň národní aktivity. Vznikaly české spolky a instituce a Stašek začal novinařit v tisku pátera V. Štulce. Štulc postřehl, že dumavý selský synek z písmáckého rodu je rozeným vypravěčem. Prokázal to v epické sbírce „Václav“, kterou dedikoval o devět roků staršímu „milému příteli svému Janu Nerudovi“.

K pseudonymu Stašek přišel náhodně. Polský strýc mu říkal Stašku a jméno Antonín mu pomaďarštila jeho maďarská dívka na Antal.

V roce 1920 se k němu do krčské vilky přistěhoval syn Kamil (Ivan Olbracht) s manželkou Helenou Malířovou. Za nestorem české literatury přicházeli známí lidé, mezi nimi i Masaryk, kterého Stašek nejednou bránil proti jeho odpůrcům a pomlouvačům. Jeho slovo mělo autoritu. Vždyť Staškovy „Vzpomínky“ zmapovaly významné etapy českých dějin od revoluce 1848 po světovou hospodářskou krizi v letech 1929-1934. Čili Staškův život se rozepjal nejslavnějšími dějinami znovuzrození českého národa.

Vystudoval gymnázium v Krakově a odtud se vydal na studium práv do Prahy. Po pražském studiu odjel na rok do Ruska a pak prožil pět roků v advokátní kanceláři politika a advokáta Josefa Friče v Praze. Potom se na 35 roků vrátil do rodného kraje a usadil se v Semilech, v kraji tvrdého chleba a bezprostředních národnostních střetů Němců s Čechy. V tomto kraji vyrostla jeho pověst výtečného advokáta i politika a spisovatele.

Veršů Stašek brzy zanechal. Ozval se v něm písmácký rod. Jeho celá tvorba pak byla vyprávěním z hlubin života kraje, v literární tvorbě pokračoval prózou. V roce 1876 mu otiskli povídku „Švec Matouš“ a po dvou letech i první románovou prózu, nazvanou „Nedokončený román“. Neruda román uvítal jako pokračování vypravěčských tradic B. Němcové, Hálka a Světlé. Jenže talent ještě neznamená úspěch. Ten zpravidla musí vyrazit v něčem, co rozezvučí city a srdce doby. Rodí se proto dlouho, protože dlouho se rodí literární typy a umění jejich kresby, aby byly věrohodné. Stašek znal rodný kraj v Podkrkonoší dopodrobna. Byl jiný, než Podještědí K. Světlé či Vysočina T. Novákové. Podkrkonošští měšťané, sedláci a chudí přadláci z hor byli hodně závislí na německém kapitálu, který měl v rukou průmysl. Vybuchovaly sociální spory a vyrazila snaha německých podnikatelů o poněmčení kraje. Pro Staška jako spisovatele to znamenalo, aby v postavách jeho příběhů promlouval život, jaký podle pravdy byl. Měl jej jako na dlani ve spletitých soudních sporech, jež rozuzloval. Byl hluboce soucitný s přetěžkým životem zubožené přadlácká chudoby v horách a stále si kladl otázku, jak změnit bídu v lidsky důstojné živobytí. Z hledání myšlenek se mu krystalizoval i způsob vyprávění.

Po mnoha povídkách, ba i jednom dramatu, se v devadesátých letech pustil do románu a v roce 1892 jej začal časopisecky otiskovat Sv. Čech, který mu dal název „Blouznivci našich hor“. Blouznivci jsou lidé, kteří odcházejí z bídného života do svých představ, meditují a stávají se „spiritisty“. V Podkrkonoší se jim říkalo „mediáni“. Podařilo se mu napsat skvělé dílo, jež ocenila udělením své ceny právě založená Česká akademie. Hrdinové románu se podobají husitským chiliastům, kteří našli vlastní víru, z níž čekají naději.

V 90. letech byl Staškův život zavalen povinnostmi poslance a advokáta. Životní empirie mu přímo vtékala do péra a byla plná rozporných osudů, z nichž vyrostl další román „V temných vírech“. Vnořil se až na dno příčin postojů lidí různého sociálního postavení. Německý továrník Švalbach podle teze, že továrna není zaopařovacím ústavem, ale podnikem, který musí vydělávat, vyvolal stávku. V jeho asociálním chování se zrcadlil živý obraz sociálních dějin na zlomu století. V dalším románu „Na rozhraní“ z roku 1908, který dostal cenu České akademie, Stašek sáhl do citlivé tkáně poněmčování, jež šlo v jeho kraji ruku v ruce se sociální bídou.

V politice se brzy setkal s Masarykovými „Realisty“, jenže jeho životní zkušenost byla plnější, konkrétnější o soucit s lidskými osudy, o bídu na horách a o hladové bouře. Byly mu blízké myšlenky socialismu, který vyhlašoval program, jak naplnit život tisíců chudých, aby byl lidštějším.

Stašek po první světové válce podepsal mezi prvními v roce 1917 Manifest spisovatelů a přivítal v nadějích novou republiku. Uzavřel se do své vily ne jako do ulity, ale jako do pracovny, v níž napsal romány např. „Zápasy“, „Uprchlík“, „Bratři“, což je svědectvím o době, kterou žil.

V roce 1926 vstoupil do horké politiky brožurou „Boj o Masaryka“. Zamířil na fašizující pravici, která se vrhla na Masaryka a naznačil zpříma, že do politiky proniká fašizující živel. Pak se vrátil o půlstoletí ke své povídce „Švec Matouš“, z níž vznikl Staškův nejúspěšnější román „O ševci Matoušovi“, který byl zfilmován.

V říjnu 1931 Staškovi vypravili státní pohřeb, v jehož tisícovém zástupu kráčel i Masaryk. Tehdy první prezident připomenul, jak ho Stašek hájil ještě v době univerzitního působení a že nestor české literatury viděl za obzor doby, protože znal obzory života za sebou.