Antonín Dvořák: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
m (naimportována 1 revize)
Řádek 1: Řádek 1:
8.9.1841 Nelahozeves u Kralup
+
8. 9. 1841 Nelahozeves u Kralup
 
+
1. 5. 1904 Praha
1.5.1904 Praha
 
 
 
 
Pohřben na Vyšehradě
 
Pohřben na Vyšehradě
 
+
PD s bystou, O. Španiel 1927
PD s bystou, O.Španiel 1927
 
 
 
 
Žitná 564/14
 
Žitná 564/14
 +
Socha, manželé Vagnerovi 2000 Náměstí Jana Palacha (v době ukončení Pražského jara)
 +
Muzeum A. Dvořáka, zal. 1930 Ke Karlovu 462/20 (letohrádek "Amerika")
  
 +
'''Český hudební skladatel 19. století z trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl „Moravskými dvojzpěvy“ a „Slovanskými tanci“ (1878). Z díla: „Stabat Mater“, „Rekviem“, „Z Nového světa“, symfonické básně na poezii Erbena: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“, Heydukovi „Cigánské melodie“, Hálkovi „Večerní písně“ aj. Z oper: „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (premiéra 1882), „Jakobín“ (1888), „Čert a Káča“ (1899), „Rusalka“ (1900), „Armida“ (1903).'''
  
'''Český hudební skladatel z trojice 19.století: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl "Moravskými dvojzpěvy"(l877) a "Slovanskými tanci I. "(1878).Z díla:"Stabat mater"(oratorium 1876-77),"Rekviem"(1890), "E moll čili Z Nového světa"(symfonie 1893),symfonické básně na poesii Erbena Vodník,Polednice,Zlatý kolovrat),Heyduka (Cikánské melodie), Hálka (Večerní písně) aj.Z Oper:"Šelma sedlák"(1877),"Dimitrij"(1881), "Jakobín"(1887/8),"Čert a Káča"(1898/9),"Rusálka"(1900),"Armida"(1902/3).'''
+
„Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“ - připomínal svým žákům A. Dvořák
 
 
 
 
 
 
''"Tužka je ohromný vynález,ale ještě větší vynález je guma"'', připomínal svým žákům A.Dvořák
 
 
 
 
 
 
 
V hospodě u Dvořáků pod nelahoveským zámkem se muzicírovalo a když
 
muzikanti sedli k pivu,lidé žádali hostinského,aby zahrál na citeru.A ně-
 
dy se k otci přidal na housličky i Toník.Otec se těšil z jeho talentu a
 
ve dvanácti s nim zajel za varhaníkem Liehmannem do Zlonic,jemuž nebylo
 
třeba moc povídat.Léta ve Zlonicích byla úrodná,ale pro otcův hospodář-
 
ský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu.Jen prosby
 
Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.
 
 
 
Toník vyšel s uzlíčkem do Prahy na varhanickou školu,sám sobě živi-
 
telem i rádcem.Vydělával si v Kamzákově kapele na violu,na varhany vypo-
 
máhal v kostele sv.Vojtěcha u otce Foerstra a rovněž měkosrdcatý spolužák
 
Bendl mu často nejednou pomohl.
 
 
 
Melodie z něj vylétaly jako motýli,zprvu posmetanovsku,ale byla
 
v nich od začátku lidová nota.Když si Smetana prohlédl jeho první operu
 
"Král a uhlíř",řekl,že v ní je "plno geniálních nápadů" a byl si vědom,
 
že tím Dvořáka povzbudí jako kdysi jeho skladatel Liszt.Dvořákovi přibý-
 
valy skladby,ale jen pro zásuvky.A tu mu pomohl znovu Bendl,který po Sme-
 
tanovi řídil pěvecký sbor "Hlahol".Nastudoval s hlaholem Dvořákův hymnus
 
na Hálkovy verše "Dědicové Bílé hory".Dvořák sklídil první úspěch,ale
 
ten ještě neznamenal zlepšení rodinných příjmů.
 
 
 
Když bylo nejhůř,Dvořák napsal do Vídně hudebnímu velikánu Brahmsovi,
 
který předsedal vídeňské nadační komisi "pro chudé a nadané umělce".Při-
 
ložil skladbu "Moravské dvojzpěvy" a Brahms obratem odepsal,že skladbu
 
doporučil k vydání nakladateli Simrockovi v Berlíně.A protože měla úspěch,
 
Simrock mu tehdy řekl: napiště slovanskou obdobu Brahmsových "Uherských
 
tanců".Dvořák mu brzo poslal "Slovanské tance I.",jež způsobily evropský
 
ohlas,protože i vídeňský kritik Hanslick,dvorní dirigent Richter i pro-
 
slulý houslový virtuoz Joachim Dvořáka pochválili.
 
 
 
U Dvořáků v 1.patře činžáku v Žitné ulici se rozhostila rodinná idy-
 
lická atmosféra,kterou postřehli Mařatkovi pod nimi,jejichž chlapec často
 
za dveřmi u Dvořáků naslouchal klavíru.Jenže osud si často zamění hříšní-
 
ky za dobráky a stalo se to Dvořákům.V letech 1876-7 jim vzal osud na-
 
vždy tři děti takřka najednou.V domě zavládl smutek,u Dvořáků zoufalství
 
a když odešlo sevření srdce žalem,Dvořák sedl rozechvělý ke klavíru a vy-
 
žaloval se z krutosti prozřetelnosti.Sáhl až ke dnu svého žalu,trápení,
 
bolu a nepopsatelného zoufalství vytryskl pramínek hudby až odněkud ze dna
 
lidskosti.Rodily se těžké tóny,jež nebylo možné oslyšet,neprožívat bez za-
 
chvění.Dvořák napsal jednu z nejlidštějších hudebních skladeb,tónů,melodií,
 
prostoupených nářkem,výkřiky a bezmezným smutkem.Skladbu nazval "Stabat
 
mater".V tomto oratoriu promluvila smrt,věčnost a zánik.
 
 
 
V roce 1884 pozvali Dvořáka do Londýna,aby "Stabat mater" osobně
 
dirigoval.Bůhví,co prožíval,ale bylo to jistě cosi vznešeného,když stanul
 
s taktovkou před velkým orchestrem v obrovské hale naplněném dvanácti ti-
 
síci lidí.Lidé prožívali ozvěnu lidského bolu.Dvořák měl obrovský úspěch,
 
který mu dokořán rozevřel cestu do světa.Do anglické metropole jej pozvali
 
celkem osmkrát a univerzita v Oxfordu mu udělila čestný doktorát.Dvořákův
 
tatínek se té slávy dočkal.
 
 
 
Dvořákovi se rozevřelo nejplodnější údobí hudebního života.Hluboký
 
žal i veliká radost tryskaly obrovským gejzírem jeho talentu.Dvořák na-
 
šel sám sebe,byl svůj a stále zřetelněji svůj.Byl to výsledek nadání,in-
 
tuice,ale i té" gumy",jejíž funkci žákům opakoval.Nebylo hudební formy,
 
kterou by nenaplnil.Vedle "Symfonie d moll",komorních skladeb,ouvertury
 
"Husitská" atd.promluvil i operou.Ne už smetanovský laděnou jako byly jeho
 
"Tvrdé palice",nebo "Šelma sedlák" či "Dimitrij".
 
 
 
V letech 1887-8 Dvořák napsal operu "Jakobín",ryze svým osobitým
 
hudebním jazykem.V tom čase si dopisoval s různými muzikanty a do Pra-
 
hy právě poprvé zavítal P.I.Čajkovský.Přivítal jej s muzikanty na Stát-
 
ní nádraží (dnes Masarykovo) a deset dní si měli co povídat na poutích Pra-
 
hou,na Bertramce,konservatoři i v jeho bytě.Tehdy se na Bertramce spolu
 
poklonili Mozartovi a podepsali se do pamětní knihy.
 
 
 
V roce 1890 se Dvořák stal ředitelem pražské konservatoře a Kounic,
 
manželčin švagr,mu nabídl letní sídlo v dědince Vysoká u Příbrami.Mezi
 
lesy a vrkání hejna holubů na dvoře vznikala díla z nejkrásnějších.
 
Napsal tu i novou operu "Rusálku",očarován vodními plochami mezi stromy.
 
Našel si přátele mezi vesničany,radoval se z letu holubů a snil,jak vel-
 
kým uměním je ztvořit takovou lokomotivu,kterou by vyměnil za všechny své
 
skladby.
 
 
 
Jeho věhlas pronikl za oceán a Dvořák v roce 1892 po přečtení dopi-
 
su bohaté paní Thurberové dlouho odolával nabídce založit Národní americkou
 
konservatoř,aby pomohla pozvednout úroveň Metropolitní opery.Dvořák odjíž-
 
děl za moře v den 400.výročí Kolumbova objevení Ameriky a vezl sebou své
 
slavné "Te Deum".Našel tu své krajany,i svého žáka houslistu Kovaříka,kte-
 
rý mu byl průvodcem,poznal indiány i černochy,jenže po radosti přišel
 
v půli roku 1893 stesk.Prosili ho,aby napsal americkou hymnu,ale on je
 
moudře odkázal na vlastní tradice.
 
 
 
Stesk rozezvučel první tóny jeho slavné symfonie "E moll",zvané
 
"Z Nového světa".Nádherné její "Largo" jakoby zaslechl při čtení kapito-
 
ly pohřbu v lese v Longffelowě knize "Píseň o Hiawatě".Ale ozvěnou Ame-
 
riky je i jeho kvartet E dur","kvinteto Es Dur","Biblické písně" aj.Už
 
zaslechl tlumený výdech lokomotivy a pravidelný tep kol,který v klavírním
 
provedení dostal název "Humoreska".
 
 
 
Ve zbytku života Dvořák složil symfonické básně na náměty z Erbe-
 
novy "Kytice",(např."Vodník","Polednice","Zlatý kolovrat").Z pohádkového
 
motivu J.Kvapila vykouzlil operu "Rusálku" a podle Wenigovy lidové bá-
 
chorky operu "Čert a Káča".Své operní dílo zakončil tématem mnohokráte
 
ve světě zpracovaným - "Armída"(1902-3),jejíž text mu podle slavného epo-
 
su T.Tassa "Osvobozený Jeruzalém" napsal Vrchlický.
 
 
 
Dne 25.března 1904 uvádělo Dvořákovu poslední operu Armídu Národní
 
divadlo,ale hlediště bylo napůl prázdné.Opera prostě propadla.Dvořáka to
 
hluboce ranilo a to víc,že už vážně stonal s ledvinovou chorobou.Jenže
 
osud byl k němu shovívavý a přinesl mu radost z obrovského úspěchu orato-
 
ria "Sv.Ludmila" v katedrále sv.Víta.
 
  
Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprá-
 
vu manželovi J.Sukovi,který hostoval s Českým kvartetem" ve Španělsku,
 
zprávu:tatínek zemřel.Po smutečním obřadu v kostele sv.Salvátora se dlou-
 
hý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákově "Rekviem
 
aeternam",se vydal podel parku Karlova náměstí,kde Dvořák často odpočíval,
 
k Vyšehradu.
 
  
 +
V hospodě u Dvořáků pod nelahozeveským zámkem se muzicírovalo a když muzikanti sedli k pivu, lidé žádali hostinského, aby zahrál na citeru. Někdy se k otci přidal na housličky i Toník. Otec se těšil z jeho talentu a ve dvanácti s ním zajel za Liehmannem do Zlonic, varhaníkem, jemuž nebylo třeba moc povídat. Léta ve Zlonicích byla úrodná, ale pro otcův hospodářský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu. Jen prosby Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.
  
 +
Toník vyšel s uzlíčkem do Prahy na varhanickou školu, sám sobě živitelem i rádcem. Vydělával si v Komzákovo kapele na violu, na varhany vypomáhal v kostele sv. Vojtěcha u otce Foerstera a rovněž měkkosrdcatý spolužák Bendl mu nejednou pomohl.
  
Socha,manželé Vagnerovi 2000
+
Melodie z něj vylétaly jako motýli, zprvu posmetanovsku, ale byla v nich od začátku lidová nota. Když si Smetana prohlédl jeho operu „Král a uhlíř“, řekl, že: „Je v ní plno geniálních nápadů,“ a byl si vědom toho, že tím Dvořáka povzbudí, jako jeho kdysi povzbudil skladatel Liszt. Dvořákovi přibývaly skladby, ale jen do šuplíku. Tehdy mu znovu pomohl Bendl, který po Smetanovi řídil pěvecký sbor „Hlahol“. Nastudoval s „Hlaholem“ Dvořákův hymnus na Hálkovy verše „Dědicové Bílé hory“. Dvořák sklidil první úspěch, ale ten ještě neznamenal zlepšení rodinných příjmů.
Náměstí Jana Palacha (v době ukončení Pražského jara)
 
  
Muzeum A.Dvořáka, zal. 1930
+
Když bylo nejhůř, Dvořák napsal do Vídně hudebnímu velikánu Brahmsovi, který předsedal vídeňské nadační komisi „pro chudé a nadané umělce“. Přiložil skladbu „Moravské dvojzpěvy“ a Brahms obratem odepsal, že skladbu doporučil k vydání nakladateli Simrockovi v Berlíně. A protože měla úspěch, Simrock mu tehdy řekl, aby napsal slovanskou obdobu Brahmsových „Uherských tanců“. Dvořák mu brzy poslal „Slovanské tance“, jež způsobily evropský ohlas, protože i vídeňský kritik Hanslick, dvorní dirigent Richter a proslulý houslový virtuóz Joachim, Dvořáka pochválili.
Ke Karlovu 462/20 (letohrádek "Amerika")
 
  
 +
U Dvořáků v 1. patře činžáku v Žitné ulici se rozhostila rodinná idylická atmosféra, kterou postřehli Mařatkovi pod nimi, jejichž chlapec často za dveřmi u Dvořáků naslouchal klavíru. Jenže osud si často zamění hříšníky za dobráky a stalo se to Dvořákům. V letech 1876-7 jim osud navždy vzdal tři děti, takřka najednou. V domě zavládl smutek, u Dvořáků zoufalství a když odešlo sevření srdce žalem, Dvořák sedl rozechvělý ke klavíru a „zpovídal“ se z krutosti prozřetelnosti. Sáhnul až ke dnu svého žalu, trápení, bolesti. Z nepopsatelného zoufalství vytryskl pramínek hudby až odněkud ze dna lidskosti. Rodily se těžké tóny, jež nebylo možné slyšet a prožívat bez zachvění se. Dvořák napsal jednu z nejlidštějších hudebních skladeb, tónů, melodií, prostoupených nářkem, výkřiky a bezmezným smutkem. Skladbu nazval „Stabat Mater“. V tomto oratoriu promluvila smrt, věčnost a zánik.
  
 +
V roce 1884 pozvali Dvořáka do Londýna, aby v „Royal Albert Hall“ skladbu „Stabat Mater“ osobně dirigoval. Bůhví, co prožíval, ale bylo to jistě cosi vznešeného, když stanul s taktovkou před velkým orchestrem v obrovské hale naplněné dvanácti tisíci lidí. Lidé prožívali ozvěnu lidského žalu. Dvořák měl obrovský úspěch, který mu dokořán rozevřel cestu do světa. Do anglické metropole jej pozvali celkem osmkrát a univerzita v Oxfordu mu udělila čestný doktorát. Dvořákův tatínek se té slávy dočkal.
  
 +
Dvořákovi se rozevřelo nejplodnější údobí hudebního života. Hluboký žal i veliká radost tryskaly obrovským gejzírem jeho talentu. Dvořák našel sám sebe, byl svůj a stále zřetelněji svůj. Byl to výsledek nadání, intuice, ale i té „gumy“, jejíž funkci žákům opakoval. Nebylo hudební formy, kterou by nenaplnil. Vedle „Symfonie č. 7 d moll“, komorních skladeb, dramatické ouvertury „Husitská“ atd., promluvil i operou. Ne už tak smetanovsky laděnou, jako byly jeho „Tvrdé palice“ (1874), nebo „Šelma sedlák“ (1877) či „Dimitrij“.
  
------------- DRUHÁ (ASI PŘEDCHOZÍ VERZE -------------
+
V letech 1887-8 Dvořák napsal operu „Jakobín“, ryze svým osobitým hudebním jazykem. V tom čase si dopisoval s různými hudebníky a do Prahy právě poprvé zavítal P. I. Čajkovskij. Přivítal jej s muzikanty na „Nádraží státní dráhy“ (dnes Masarykovo) a deset dní si měli co povídat při poutích Prahou, na Bertramce, konzervatoři i v jeho bytě. Tehdy na Bertramce se spolu poklonili Mozartovi a podepsali se do pamětní knihy.
  
DVOŘÁK, Antonín český hudební skladatel
+
V roce 1890 se Dvořák stal ředitelem pražské konservatoře a Kounic, manželčin švagr, mu nabídl letní sídlo v dědince Vysoká u Příbrami. Mezi lesy a vrkání hejna holubů na dvoře vznikala díla z nejkrásnějších. Napsal tu i novou operu „Rusalka“, očarován vodními plochami mezi stromy. Našel si přátele mezi vesničany, radoval se z letu holubů a snil o tom, jak velkým uměním je vytvořit takovou lokomotivu, kterou by vyměnil za všechny své skladby.
  
narodil se 8.září 1841 v Nelahozevsi u Kralup
+
Jeho věhlas pronikl za oceán a Dvořák v roce 1892, po přečtení dopisu bohaté paní Thurberové, dlouho odolával nabídce stát se ředitelem americké národní konzervatoře. Dvořák odjížděl za moře v den 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky a vezl s sebou své slavné „Te Deum“. Našel tu své krajany, i svého žáka houslistu Kovaříka, který mu byl průvodcem. Poznal indiány i černochy, jenže po radosti přišel v půli roku 1893 stesk. Prosili ho, aby napsal americkou hymnu, ale on je moudře odkázal na vlastní tradice.
zemřel  1.května 1904 v Praze
 
  
v Praze tři památníky:
+
Stesk rozezvučel první tóny jeho slavné symfonie „Z Nového světa“. Její nádherné „Largo“ jakoby zaslechl při čtení kapitoly pohřbu v lese v knize od Longffelowa „Píseň o Hiawathovi“. Ale ozvěnou Ameriky je i jeho „Serenáda E dur“, „Smyčcový kvartet č. 10 Es dur“, „Biblické písně“ aj. Už zaslechl tlumený výdech lokomotivy a pravidelný tep kol, který v klavírním provedení dostal název „Humoreska“.
    l.bystu na domě v Žitné ulici č.564/14 vytvořil sochař Otakar Španiel
 
v roce 1927,
 
    2.v letohrádku "Amerika",Ke Karlovu 20 bylo v roce 1930 zřízeno
 
Dvořákovo muzeum,
 
    3.Socha A.Dvořáka od manželů Wagnerových byla na náměstí Palacha po-
 
stavena v roce 2000 (snad prozatím).
 
  
                                ***
+
Ve zbytku života Dvořák složil symfonické básně na náměty z Erbenovy „Kytice“, (např. „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“). Z pohádkového motivu J. Kvapila vykouzlil operu „Rusalka“ a podle Wenigovy lidové báchorky operu „Čert a Káča“. Své operní dílo zakončil tématem mnohokrát ve světě zpracovaným „Armida“, jejíž text mu napsal Vrchlický, podle slavného eposu T. Tassa „Osvobozený Jeruzalém“.
  
      Když v hospodě hned pod yámkem dohrála kapela,prosili hostinského
+
Dne 25. 3. 1904 uvádělo Dvořákovo poslední operu „Armida“ Národní divadlo, ale hlediště bylo napůl prázdné. Opera prostě propadla. Dvořáka to hluboce ranilo a to víc, že vážně stonal s ledvinovou chorobou. Jenže osud byl k němu shovívavý a přinesl mu radost z obrovského úspěchu oratoria „Svatá Ludmila“ v katedrále sv. Víta.
Dvořáka,aby zahrál na citeru.Někdy se k otci přidal i šestiletý Toník
 
s housličkama.Otec jej brzo zavedl do blízkých Zlonic k učiteli na var-
 
hany Liehmannovi.Zanedlouho Dvořákovi zchudli a Toník musel na řeznické
 
řemeslo.Liehmann i Toníkova teta Toníkovi pomohli do pražské varhanické
 
školy.Vyšel do velkého města,aby v něm zůstal.Musel si na jídlo i byt
 
sám vydělat,hraním v kapele na violu a na varhany v kostele sv.Vojtěcha.
 
  
Pomáhal mu i spolužák Bendl.Potom hrál v orchestru Prozatímního divadle a
+
Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprávu manželovi J. Sukovi, který hostoval s Českým kvartetem ve Španělsku, zprávu: tatínek zemřel. Po smutečním obřadu v kostele sv. Salvátora se dlouhý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákovo „Requiem aeternam“ se vydal podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval, k Vyšehradu.
pilně skládal.Byl mu vzorem Smetana,který o jeho opeře "Král a uhlíř" pro-
 
hlásil,že je v ní hodně geniálního.Dvořák svými skladbami neprorazil, až
 
teprve kamarád Bend,který se stal po Smetanovi dirigentem velkého pěvecké-
 
ho sboru "Hlahol",mu uvedl skladbu "Dědicové Bílé hory" na verše básníka
 
Hálka.Dvořák už měl rodinu a v největší nouzi napsal dopis slavnému něme-
 
ckému skladateli Brahmsovi do Vídně a skladbu "Moravské dvojzpěvy" doporu-
 
čil k vydání berlinskému nakladateli Simrockovi.Ten mu řekl,napište na způ-
 
sob Brahmsových "Uherských tanců - "Slovanské tance".Napsal a hned jej od-
 
borníci zařadili mezi hudební hvězdy Evropy.
 
      V tom čase už Dvořák bydlel v 1.patře domu v Žitné ulici s chotí a
 
třemi dětmi.Ale jen krátce byl šťasten.Hned roku 1876 jim zemřely 2 děti
 
a roce následujícím dítě třetí.Krutě se to zaťalo do jeho duše,v níž se
 
bolest začala jenom zvolna do tónů.Psal dlouho a velmi dlouhou skladbu,
 
které se říká "oratorium".Sbor s orchestrem vyžalovaly všechnu tragiku,
 
silně,pokorně,jako když se zpívá hymna.V roce 1884 Dvořáka pozvali do Lon-
 
dýna,aby tam své mohutné oratorium v hale před 12 tisíci lidmi dirigoval.
 
Pak jej do Anglie pozvali ještě osmkrát a univerzita mu udělila titul dok-
 
tora.
 
      Zprvu Dvořák hledal vlastní tón,hodně jej ovlivnil Smetana,ale ja-
 
koby se najednou vytrhl,vyřinula se z něj hudba jeho vlastní,rozeznatelná
 
od jiné.Zkusil psát téměř ve všech hudebních žánrech,od opery ke koncer-
 
tům,kvartetům až k baladám a písním na verše Hálka,Erbena,Heyduka a jiných.
 
Hudbou si získal přátelství slavného ruského skladatele Čajkovského,který
 
třikrát přijel do Prahy a Dvořák kromě k sobě zavedl i na Bertramku,kde
 
připravoval kdysi uvedení své největší opry Do Giovanni Čajkovským milova-
 
ný Mozart.
 
      V roce 1890 se Dvořák stal ředitelem pražské konservatoře a našel
 
si na léto chalupu v dědince Vysoká na Příbramsku,kde složil kromě mnoha
 
závažných skladeb i slavnou operu Rusálku.Za dva roky přelétla jeho sláva
 
do Ameriky a poslala mu dopis bohatá paní Thurberová.Chtěla by zvednout
 
úroveň Metropolitní opery založením konservatoře,jež by přispěla ke zvýše-
 
ní úrovně americké hudby.Dvořák váhal,ale přecjenom vyjel v den 400.výročí
 
objevení Ameriky Kolumbem.Vezl sebou své slavné "Te Deum" (Chválíme Tebe,
 
bože).V Americe učil,skládal,navštěvoval krajany,indiány i černochy.Odmítl
 
prosbu o napsání americké hymny,která měla být výrazem své země.
 
      V půli roku 1893 už pociťoval stesk po domově.Ozývaly se v něm tóny
 
symfonie "E moll",známé "Z nového světa",jejíž "Largo" dodnes rozechvívá
 
svět.Napsal tam několi dalších skladeb.Jenže užuž slyšel klapot kol loko-
 
motivy,kterou hluboce obdivoval jako zázrak času.Dokonce proměnil klapot
 
kol do populární klavírní skladby "Humoreska"
 
      V březnu 1904 uvedli v Národním divadle jeho poslední operu "Armida".
 
Neměla úspěch,jak těžce nemocen Dvořák očekával.Všechno mu však vynahradi-
 
lo oratorium "Sv.Ludmila",uvedeno v katedrále sv.Víta.
 
V první májový den roku 1904 Dvořákova dcerka Cecilka posílala do Španělska
 
manželovi,skladateli Josefu Sukovi,telegram,že otec zemřel.Dvořákův pohřeb
 
se konal v kostele sv.Salvatora proti Karlovu mostu a vydal se k Národ-
 
nímu divadlu,kde skladateli napolsed zahráli.Pak tisíce lidí doprovázely
 
Mistra podél parku Karlova náměstí,kde rád odpočíval,na Vyšehrad.
 

Verze z 23. 5. 2020, 19:21

8. 9. 1841 Nelahozeves u Kralup 1. 5. 1904 Praha Pohřben na Vyšehradě PD s bystou, O. Španiel 1927 Žitná 564/14 Socha, manželé Vagnerovi 2000 Náměstí Jana Palacha (v době ukončení Pražského jara) Muzeum A. Dvořáka, zal. 1930 Ke Karlovu 462/20 (letohrádek "Amerika")

Český hudební skladatel 19. století z trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl „Moravskými dvojzpěvy“ a „Slovanskými tanci“ (1878). Z díla: „Stabat Mater“, „Rekviem“, „Z Nového světa“, symfonické básně na poezii Erbena: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“, Heydukovi „Cigánské melodie“, Hálkovi „Večerní písně“ aj. Z oper: „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (premiéra 1882), „Jakobín“ (1888), „Čert a Káča“ (1899), „Rusalka“ (1900), „Armida“ (1903).

„Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“ - připomínal svým žákům A. Dvořák


V hospodě u Dvořáků pod nelahozeveským zámkem se muzicírovalo a když muzikanti sedli k pivu, lidé žádali hostinského, aby zahrál na citeru. Někdy se k otci přidal na housličky i Toník. Otec se těšil z jeho talentu a ve dvanácti s ním zajel za Liehmannem do Zlonic, varhaníkem, jemuž nebylo třeba moc povídat. Léta ve Zlonicích byla úrodná, ale pro otcův hospodářský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu. Jen prosby Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.

Toník vyšel s uzlíčkem do Prahy na varhanickou školu, sám sobě živitelem i rádcem. Vydělával si v Komzákovo kapele na violu, na varhany vypomáhal v kostele sv. Vojtěcha u otce Foerstera a rovněž měkkosrdcatý spolužák Bendl mu nejednou pomohl.

Melodie z něj vylétaly jako motýli, zprvu posmetanovsku, ale byla v nich od začátku lidová nota. Když si Smetana prohlédl jeho operu „Král a uhlíř“, řekl, že: „Je v ní plno geniálních nápadů,“ a byl si vědom toho, že tím Dvořáka povzbudí, jako jeho kdysi povzbudil skladatel Liszt. Dvořákovi přibývaly skladby, ale jen do šuplíku. Tehdy mu znovu pomohl Bendl, který po Smetanovi řídil pěvecký sbor „Hlahol“. Nastudoval s „Hlaholem“ Dvořákův hymnus na Hálkovy verše „Dědicové Bílé hory“. Dvořák sklidil první úspěch, ale ten ještě neznamenal zlepšení rodinných příjmů.

Když bylo nejhůř, Dvořák napsal do Vídně hudebnímu velikánu Brahmsovi, který předsedal vídeňské nadační komisi „pro chudé a nadané umělce“. Přiložil skladbu „Moravské dvojzpěvy“ a Brahms obratem odepsal, že skladbu doporučil k vydání nakladateli Simrockovi v Berlíně. A protože měla úspěch, Simrock mu tehdy řekl, aby napsal slovanskou obdobu Brahmsových „Uherských tanců“. Dvořák mu brzy poslal „Slovanské tance“, jež způsobily evropský ohlas, protože i vídeňský kritik Hanslick, dvorní dirigent Richter a proslulý houslový virtuóz Joachim, Dvořáka pochválili.

U Dvořáků v 1. patře činžáku v Žitné ulici se rozhostila rodinná idylická atmosféra, kterou postřehli Mařatkovi pod nimi, jejichž chlapec často za dveřmi u Dvořáků naslouchal klavíru. Jenže osud si často zamění hříšníky za dobráky a stalo se to Dvořákům. V letech 1876-7 jim osud navždy vzdal tři děti, takřka najednou. V domě zavládl smutek, u Dvořáků zoufalství a když odešlo sevření srdce žalem, Dvořák sedl rozechvělý ke klavíru a „zpovídal“ se z krutosti prozřetelnosti. Sáhnul až ke dnu svého žalu, trápení, bolesti. Z nepopsatelného zoufalství vytryskl pramínek hudby až odněkud ze dna lidskosti. Rodily se těžké tóny, jež nebylo možné slyšet a prožívat bez zachvění se. Dvořák napsal jednu z nejlidštějších hudebních skladeb, tónů, melodií, prostoupených nářkem, výkřiky a bezmezným smutkem. Skladbu nazval „Stabat Mater“. V tomto oratoriu promluvila smrt, věčnost a zánik.

V roce 1884 pozvali Dvořáka do Londýna, aby v „Royal Albert Hall“ skladbu „Stabat Mater“ osobně dirigoval. Bůhví, co prožíval, ale bylo to jistě cosi vznešeného, když stanul s taktovkou před velkým orchestrem v obrovské hale naplněné dvanácti tisíci lidí. Lidé prožívali ozvěnu lidského žalu. Dvořák měl obrovský úspěch, který mu dokořán rozevřel cestu do světa. Do anglické metropole jej pozvali celkem osmkrát a univerzita v Oxfordu mu udělila čestný doktorát. Dvořákův tatínek se té slávy dočkal.

Dvořákovi se rozevřelo nejplodnější údobí hudebního života. Hluboký žal i veliká radost tryskaly obrovským gejzírem jeho talentu. Dvořák našel sám sebe, byl svůj a stále zřetelněji svůj. Byl to výsledek nadání, intuice, ale i té „gumy“, jejíž funkci žákům opakoval. Nebylo hudební formy, kterou by nenaplnil. Vedle „Symfonie č. 7 d moll“, komorních skladeb, dramatické ouvertury „Husitská“ atd., promluvil i operou. Ne už tak smetanovsky laděnou, jako byly jeho „Tvrdé palice“ (1874), nebo „Šelma sedlák“ (1877) či „Dimitrij“.

V letech 1887-8 Dvořák napsal operu „Jakobín“, ryze svým osobitým hudebním jazykem. V tom čase si dopisoval s různými hudebníky a do Prahy právě poprvé zavítal P. I. Čajkovskij. Přivítal jej s muzikanty na „Nádraží státní dráhy“ (dnes Masarykovo) a deset dní si měli co povídat při poutích Prahou, na Bertramce, konzervatoři i v jeho bytě. Tehdy na Bertramce se spolu poklonili Mozartovi a podepsali se do pamětní knihy.

V roce 1890 se Dvořák stal ředitelem pražské konservatoře a Kounic, manželčin švagr, mu nabídl letní sídlo v dědince Vysoká u Příbrami. Mezi lesy a vrkání hejna holubů na dvoře vznikala díla z nejkrásnějších. Napsal tu i novou operu „Rusalka“, očarován vodními plochami mezi stromy. Našel si přátele mezi vesničany, radoval se z letu holubů a snil o tom, jak velkým uměním je vytvořit takovou lokomotivu, kterou by vyměnil za všechny své skladby.

Jeho věhlas pronikl za oceán a Dvořák v roce 1892, po přečtení dopisu bohaté paní Thurberové, dlouho odolával nabídce stát se ředitelem americké národní konzervatoře. Dvořák odjížděl za moře v den 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky a vezl s sebou své slavné „Te Deum“. Našel tu své krajany, i svého žáka houslistu Kovaříka, který mu byl průvodcem. Poznal indiány i černochy, jenže po radosti přišel v půli roku 1893 stesk. Prosili ho, aby napsal americkou hymnu, ale on je moudře odkázal na vlastní tradice.

Stesk rozezvučel první tóny jeho slavné symfonie „Z Nového světa“. Její nádherné „Largo“ jakoby zaslechl při čtení kapitoly pohřbu v lese v knize od Longffelowa „Píseň o Hiawathovi“. Ale ozvěnou Ameriky je i jeho „Serenáda E dur“, „Smyčcový kvartet č. 10 Es dur“, „Biblické písně“ aj. Už zaslechl tlumený výdech lokomotivy a pravidelný tep kol, který v klavírním provedení dostal název „Humoreska“.

Ve zbytku života Dvořák složil symfonické básně na náměty z Erbenovy „Kytice“, (např. „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“). Z pohádkového motivu J. Kvapila vykouzlil operu „Rusalka“ a podle Wenigovy lidové báchorky operu „Čert a Káča“. Své operní dílo zakončil tématem mnohokrát ve světě zpracovaným „Armida“, jejíž text mu napsal Vrchlický, podle slavného eposu T. Tassa „Osvobozený Jeruzalém“.

Dne 25. 3. 1904 uvádělo Dvořákovo poslední operu „Armida“ Národní divadlo, ale hlediště bylo napůl prázdné. Opera prostě propadla. Dvořáka to hluboce ranilo a to víc, že už vážně stonal s ledvinovou chorobou. Jenže osud byl k němu shovívavý a přinesl mu radost z obrovského úspěchu oratoria „Svatá Ludmila“ v katedrále sv. Víta.

Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprávu manželovi J. Sukovi, který hostoval s Českým kvartetem ve Španělsku, zprávu: tatínek zemřel. Po smutečním obřadu v kostele sv. Salvátora se dlouhý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákovo „Requiem aeternam“ se vydal podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval, k Vyšehradu.