Antonín Dvořák: Porovnání verzí

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
 
Řádek 1: Řádek 1:
8. 9. 1841 Nelahozeves u Kralup
+
{{introtext
1. 5. 1904 Praha
+
|intro = Český hudební skladatel 19. století z trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl „Moravskými dvojzpěvy“ a „Slovanskými tanci“ (1878). Z díla: „Stabat Mater“, „Rekviem“, „Z Nového světa“, symfonické básně na poezii Erbena: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“, Heydukovi „Cigánské melodie“, Hálkovi „Večerní písně“ aj. Z oper: „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (premiéra 1882), „Jakobín“ (1888), „Čert a Káča“ (1899), „Rusalka“ (1900), „Armida“ (1903).
Pohřben na Vyšehradě
+
}}
PD s bystou, O. Španiel 1927
 
Žitná 564/14
 
Socha, manželé Vagnerovi 2000 Náměstí Jana Palacha (v době ukončení Pražského jara)
 
Muzeum A. Dvořáka, zal. 1930 Ke Karlovu 462/20 (letohrádek "Amerika")  
 
  
'''Český hudební skladatel 19. století z trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl „Moravskými dvojzpěvy“ a „Slovanskými tanci“ (1878). Z díla: „Stabat Mater“, „Rekviem“, „Z Nového světa“, symfonické básně na poezii Erbena: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“, Heydukovi „Cigánské melodie“, Hálkovi „Večerní písně“ aj. Z oper: „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (premiéra 1882), „Jakobín“ (1888), „Čert a Káča“ (1899), „Rusalka“ (1900), „Armida“ (1903).'''
+
{{quote|text=„Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“|sign=připomínal svým žákům A. Dvořák }}
 
 
„Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“ - připomínal svým žákům A. Dvořák
 
  
 +
{{infobox
 +
|foto= [[Soubor:Dvorak1.jpg ‎|230px|střed]] 
 +
|birth= 8. 9. 1841 (Nelahozeves u Kralup)
 +
|death= 1. 5. 1904 (Praha)
 +
|PD=
 +
* [https://goo.gl/maps/ZF4CQ5YU8Y4V8fB58 Žitná 564/14]; PD s bystou, O. Španiel 1927
 +
* [https://goo.gl/maps/ihAkZWQMTbt2qJJ4A Náměstí Jana Palacha]; Socha, manželé Vagnerovi 2000
 +
* [https://goo.gl/maps/sfAZSKnWCZHzo1mt8 Vojtěšská 214 (Kostel sv. Vojtěcha)]; pamětní deska
 +
* [https://goo.gl/maps/7qN98woSUnXDgCrv7 Biskupská (Kostel sv. Petra na Poříčí)]; pamětní deska
 +
* [https://goo.gl/maps/sd1KQb93x9zYAQH1A Korunní 962/85]; pamětní deska
 +
* [https://goo.gl/maps/Bz6p9CiBwjBqygTM8 Ke Karlovu 462/20 (letohrádek "Amerika")]; Muzeum A. Dvořáka, zal. 1930
 +
* Pohřben na Vyšehradě
 +
|odkazy=
 +
* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Dvořák Článek na Wikipedii] 
 +
}}
  
 
V hospodě u Dvořáků pod nelahozeveským zámkem se muzicírovalo a když muzikanti sedli k pivu, lidé žádali hostinského, aby zahrál na citeru. Někdy se k otci přidal na housličky i Toník. Otec se těšil z jeho talentu a ve dvanácti s ním zajel za Liehmannem do Zlonic, varhaníkem, jemuž nebylo třeba moc povídat. Léta ve Zlonicích byla úrodná, ale pro otcův hospodářský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu. Jen prosby Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.
 
V hospodě u Dvořáků pod nelahozeveským zámkem se muzicírovalo a když muzikanti sedli k pivu, lidé žádali hostinského, aby zahrál na citeru. Někdy se k otci přidal na housličky i Toník. Otec se těšil z jeho talentu a ve dvanácti s ním zajel za Liehmannem do Zlonic, varhaníkem, jemuž nebylo třeba moc povídat. Léta ve Zlonicích byla úrodná, ale pro otcův hospodářský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu. Jen prosby Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.
Řádek 39: Řádek 48:
  
 
Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprávu manželovi J. Sukovi, který hostoval s Českým kvartetem ve Španělsku, zprávu: tatínek zemřel. Po smutečním obřadu v kostele sv. Salvátora se dlouhý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákovo „Requiem aeternam“ se vydal podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval, k Vyšehradu.
 
Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprávu manželovi J. Sukovi, který hostoval s Českým kvartetem ve Španělsku, zprávu: tatínek zemřel. Po smutečním obřadu v kostele sv. Salvátora se dlouhý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákovo „Requiem aeternam“ se vydal podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval, k Vyšehradu.
 +
 +
{{Podtextem}}
 +
[[Kategorie:Skladatelé]]

Aktuální verze z 31. 5. 2020, 13:48

Český hudební skladatel 19. století z trojice: Smetana-Dvořák-Fibich. První úspěch měl „Moravskými dvojzpěvy“ a „Slovanskými tanci“ (1878). Z díla: „Stabat Mater“, „Rekviem“, „Z Nového světa“, symfonické básně na poezii Erbena: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“, Heydukovi „Cigánské melodie“, Hálkovi „Večerní písně“ aj. Z oper: „Šelma sedlák“ (1877), „Dimitrij“ (premiéra 1882), „Jakobín“ (1888), „Čert a Káča“ (1899), „Rusalka“ (1900), „Armida“ (1903).
„Tužka je ohromný vynález, ale ještě větší vynález je guma.“
— připomínal svým žákům A. Dvořák
Dvorak1.jpg
Narození a úmrtí
  • 8. 9. 1841 (Nelahozeves u Kralup)
  • 1. 5. 1904 (Praha)
Památníky
Odkazy

V hospodě u Dvořáků pod nelahozeveským zámkem se muzicírovalo a když muzikanti sedli k pivu, lidé žádali hostinského, aby zahrál na citeru. Někdy se k otci přidal na housličky i Toník. Otec se těšil z jeho talentu a ve dvanácti s ním zajel za Liehmannem do Zlonic, varhaníkem, jemuž nebylo třeba moc povídat. Léta ve Zlonicích byla úrodná, ale pro otcův hospodářský bankrot se musel Toník vrátit domu k řeznickému řemeslu. Jen prosby Liehmanna i Toníkovy tety zachránily české hudbě velký talent.

Toník vyšel s uzlíčkem do Prahy na varhanickou školu, sám sobě živitelem i rádcem. Vydělával si v Komzákovo kapele na violu, na varhany vypomáhal v kostele sv. Vojtěcha u otce Foerstera a rovněž měkkosrdcatý spolužák Bendl mu nejednou pomohl.

Melodie z něj vylétaly jako motýli, zprvu posmetanovsku, ale byla v nich od začátku lidová nota. Když si Smetana prohlédl jeho operu „Král a uhlíř“, řekl, že: „Je v ní plno geniálních nápadů,“ a byl si vědom toho, že tím Dvořáka povzbudí, jako jeho kdysi povzbudil skladatel Liszt. Dvořákovi přibývaly skladby, ale jen do šuplíku. Tehdy mu znovu pomohl Bendl, který po Smetanovi řídil pěvecký sbor „Hlahol“. Nastudoval s „Hlaholem“ Dvořákův hymnus na Hálkovy verše „Dědicové Bílé hory“. Dvořák sklidil první úspěch, ale ten ještě neznamenal zlepšení rodinných příjmů.

Když bylo nejhůř, Dvořák napsal do Vídně hudebnímu velikánu Brahmsovi, který předsedal vídeňské nadační komisi „pro chudé a nadané umělce“. Přiložil skladbu „Moravské dvojzpěvy“ a Brahms obratem odepsal, že skladbu doporučil k vydání nakladateli Simrockovi v Berlíně. A protože měla úspěch, Simrock mu tehdy řekl, aby napsal slovanskou obdobu Brahmsových „Uherských tanců“. Dvořák mu brzy poslal „Slovanské tance“, jež způsobily evropský ohlas, protože i vídeňský kritik Hanslick, dvorní dirigent Richter a proslulý houslový virtuóz Joachim, Dvořáka pochválili.

U Dvořáků v 1. patře činžáku v Žitné ulici se rozhostila rodinná idylická atmosféra, kterou postřehli Mařatkovi pod nimi, jejichž chlapec často za dveřmi u Dvořáků naslouchal klavíru. Jenže osud si často zamění hříšníky za dobráky a stalo se to Dvořákům. V letech 1876-7 jim osud navždy vzdal tři děti, takřka najednou. V domě zavládl smutek, u Dvořáků zoufalství a když odešlo sevření srdce žalem, Dvořák sedl rozechvělý ke klavíru a „zpovídal“ se z krutosti prozřetelnosti. Sáhnul až ke dnu svého žalu, trápení, bolesti. Z nepopsatelného zoufalství vytryskl pramínek hudby až odněkud ze dna lidskosti. Rodily se těžké tóny, jež nebylo možné slyšet a prožívat bez zachvění se. Dvořák napsal jednu z nejlidštějších hudebních skladeb, tónů, melodií, prostoupených nářkem, výkřiky a bezmezným smutkem. Skladbu nazval „Stabat Mater“. V tomto oratoriu promluvila smrt, věčnost a zánik.

V roce 1884 pozvali Dvořáka do Londýna, aby v „Royal Albert Hall“ skladbu „Stabat Mater“ osobně dirigoval. Bůhví, co prožíval, ale bylo to jistě cosi vznešeného, když stanul s taktovkou před velkým orchestrem v obrovské hale naplněné dvanácti tisíci lidí. Lidé prožívali ozvěnu lidského žalu. Dvořák měl obrovský úspěch, který mu dokořán rozevřel cestu do světa. Do anglické metropole jej pozvali celkem osmkrát a univerzita v Oxfordu mu udělila čestný doktorát. Dvořákův tatínek se té slávy dočkal.

Dvořákovi se rozevřelo nejplodnější údobí hudebního života. Hluboký žal i veliká radost tryskaly obrovským gejzírem jeho talentu. Dvořák našel sám sebe, byl svůj a stále zřetelněji svůj. Byl to výsledek nadání, intuice, ale i té „gumy“, jejíž funkci žákům opakoval. Nebylo hudební formy, kterou by nenaplnil. Vedle „Symfonie č. 7 d moll“, komorních skladeb, dramatické ouvertury „Husitská“ atd., promluvil i operou. Ne už tak smetanovsky laděnou, jako byly jeho „Tvrdé palice“ (1874), nebo „Šelma sedlák“ (1877) či „Dimitrij“.

V letech 1887-8 Dvořák napsal operu „Jakobín“, ryze svým osobitým hudebním jazykem. V tom čase si dopisoval s různými hudebníky a do Prahy právě poprvé zavítal P. I. Čajkovskij. Přivítal jej s muzikanty na „Nádraží státní dráhy“ (dnes Masarykovo) a deset dní si měli co povídat při poutích Prahou, na Bertramce, konzervatoři i v jeho bytě. Tehdy na Bertramce se spolu poklonili Mozartovi a podepsali se do pamětní knihy.

V roce 1890 se Dvořák stal ředitelem pražské konservatoře a Kounic, manželčin švagr, mu nabídl letní sídlo v dědince Vysoká u Příbrami. Mezi lesy a vrkání hejna holubů na dvoře vznikala díla z nejkrásnějších. Napsal tu i novou operu „Rusalka“, očarován vodními plochami mezi stromy. Našel si přátele mezi vesničany, radoval se z letu holubů a snil o tom, jak velkým uměním je vytvořit takovou lokomotivu, kterou by vyměnil za všechny své skladby.

Jeho věhlas pronikl za oceán a Dvořák v roce 1892, po přečtení dopisu bohaté paní Thurberové, dlouho odolával nabídce stát se ředitelem americké národní konzervatoře. Dvořák odjížděl za moře v den 400. výročí Kolumbova objevení Ameriky a vezl s sebou své slavné „Te Deum“. Našel tu své krajany, i svého žáka houslistu Kovaříka, který mu byl průvodcem. Poznal indiány i černochy, jenže po radosti přišel v půli roku 1893 stesk. Prosili ho, aby napsal americkou hymnu, ale on je moudře odkázal na vlastní tradice.

Stesk rozezvučel první tóny jeho slavné symfonie „Z Nového světa“. Její nádherné „Largo“ jakoby zaslechl při čtení kapitoly pohřbu v lese v knize od Longffelowa „Píseň o Hiawathovi“. Ale ozvěnou Ameriky je i jeho „Serenáda E dur“, „Smyčcový kvartet č. 10 Es dur“, „Biblické písně“ aj. Už zaslechl tlumený výdech lokomotivy a pravidelný tep kol, který v klavírním provedení dostal název „Humoreska“.

Ve zbytku života Dvořák složil symfonické básně na náměty z Erbenovy „Kytice“, (např. „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“). Z pohádkového motivu J. Kvapila vykouzlil operu „Rusalka“ a podle Wenigovy lidové báchorky operu „Čert a Káča“. Své operní dílo zakončil tématem mnohokrát ve světě zpracovaným „Armida“, jejíž text mu napsal Vrchlický, podle slavného eposu T. Tassa „Osvobozený Jeruzalém“.

Dne 25. 3. 1904 uvádělo Dvořákovo poslední operu „Armida“ Národní divadlo, ale hlediště bylo napůl prázdné. Opera prostě propadla. Dvořáka to hluboce ranilo a to víc, že už vážně stonal s ledvinovou chorobou. Jenže osud byl k němu shovívavý a přinesl mu radost z obrovského úspěchu oratoria „Svatá Ludmila“ v katedrále sv. Víta.

Prvního májového dne 1904 jeho dcera Cecilka poslala narychlo zprávu manželovi J. Sukovi, který hostoval s Českým kvartetem ve Španělsku, zprávu: tatínek zemřel. Po smutečním obřadu v kostele sv. Salvátora se dlouhý pohřební průvod zastavil u Národního divadla a po Dvořákovo „Requiem aeternam“ se vydal podél parku Karlova náměstí, kde Dvořák často odpočíval, k Vyšehradu.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!